Sbohem, má milovaná Olomouci

A je to tady; to, čeho jsem se celou dobu nejvíc bála - už o sobě nemůžu tvrdit, že jsem student - teď jsem jen nezaměstnaná. A mám absolutně nulovou představu o budoucnosti a o tom, co bych tak chtěla (a dokázala) dělat.

Nejdřív se ale ještě na chvilku vrátím do studentských let, protože tohle pondělí jsem na dlouhou dobu naposled zavítala do mojí milované Olomouce. Záminkou mi bylo vyzvednutí si diplomu, protože bez něj nemůžu na pracák a tak (takže žádná promoce, smůla). Ovšem při té příležitosti jsem samozřejmě zaběhla i na katedru za vyučujícími, trochu pokecala a předala jim omijage z Kjúšú. Na to, že byl teprve první den semestru už toho očividně měli všichni plný zuby (hlavně tedy W-sensei, se kterým jsem tak ani moc nemluvila, což mě na jednu stranu mrzí, na druhou si říkám, že bych mu stejně neměla moc co říct) - další známka toho, že práce na VŠ je psychicky náročná a já bych na to rozhodně neměla.

Kdybych chtěla vidět jen vyučující, mohla jsem klidně přijet o týden dřív, ale já jsem měla v úmyslu se potkat i s kóhaiema. Nejdřív jsem narazila na Hanku, jež jsem předala mangu, kterou po mně chtěla (prý na akademické účely; jasně, to víš že jo XD), a domluvily jsme se, že zajdem na kafe, až bude mít po vyučování. Mezitím jsem šla na koleje otravovat moje bývalé spolubydlící, které jsem celý minulý rok přesvědčovala, aby jely dobrovolničit do Japonska, až nakonec vážně jely; bacha na mě - dokážu být fakt otravná :D Bylo zvláštní vidět pokoj, ve kterém jsem pět let bydlela, obydlený někým jiným... Asi stejně zvláštní, jako vidět všechny ty studenty, školu či knihovnu a vědět, že už tam nepatřím, že na hodiny už nemůžu a knihovna a všechny služby v ní jsou mi nedostupné.

Kafe s Hankou a Šárkou mi trochu zvedlo náladu, ale ne zas až tak moc, protože ačkoliv jsou obě moje kóhaiky, jsou daleko schopnější, než já kdy budu - jedna se chystá na měsíční praxi učení na bratislavské univerzitě a druhá si jde dělat řidičák a učí japinu nějaké jednotlivce. Všichni víme, že jsem závistivá mrcha - mám je obě ráda, ale když je vidím, mám chuť se jít zahrabat.
Druhé kafe dne jsem si pak dala s Ely a ke svému překvapení jsem zjistila, že se s ní fakt dobře povídá (ok, to vyznívá všelijak, tak to radši upřesníme, jinak mě někdo sejme židlí - já, jakožto převážně mlčenlivý člověk, mám většinou problém vést nepřerušovaný hovor i s lidma, se kterýma se znám roky, natož s někým, s kým jsem se měla možnost vidět jen párkrát. A tady to najednou šlo - pravda, většinu času jsem fňukala a stěžovala si na kdeco, na což nejsem zrovna hrdá, ale na druhou stranu je obdivuhodné, že jsem měla potřebu vylévat si srdce při osobním kontaktu - většinou si tyhle kecy nechávám sem na blog, protože se lidi můžou sami rozhodnout, jestli se tím hodlají prokousávat, nebo radši ne. Takže ještě jednou děkuju Ely, že na mě nevychrstla svůj mátový čaj a neodešla :)
Jen pro představu, co mě poslední dobou tak užírá, že si o tom musím stěžovat okolí: pamatujete na jeden můj příspěvek, kde jsem zmiňovala, že mám v sobě vlastně dvě protiřečící si strany? (tady) Tak tyhle dva hlasy jsou moje sebevědomá část a moje bojácná část, přičemž ta druhá zmiňovaná má za úkol regulovat tu první - jakmile nastane situace, kdy si o sobě začnu moc myslet a říkat si, jak jsem lepší než ostatní, tahle strana okamžitě zareaguje a podkopne mi mou sebedůvěru předhozením nějakých epic failů z minulosti. Možná se vám to zdá na hlavu postavené, ale takhle to vážně je. Ta první strana je nejspíš moje původní já - to, které odpovídá tomu, že jsem ve znamení Berana - sebestředná, zlá, hnusná na ostatní a hlavně arogantní mrcha, která se přeceňuje. Ta druhá je ochránkyně dobrých vztahů s ostatními, skromná, hodná, bojácná a podceňující se, ale milá a rozumná. Nebo ji tak alespoň vnímám a možná i to je důvod, proč ji nechávám vyhrávat. Stačí si vzpomenout, jak jsem se chovala, než se tenhle druhý hlas pořádně vyvinul v to, čím je teď, a hned jsem ráda, že už taková nejsem. Jenže bohužel tyhle dvě strany se nevyvážily, jak měly, nýbrž ta druhá přerostla do obřích rozměrů, což mě taky úplně netěší. Jak to tak vidím, mám dvě možnosti - nechat je být, ať se handrkují s tím, že ta druhá bude mít prostě vždycky navrch a možná se ještě zvětší, čímž tu první zatlačí ještě víc do pozadí; nebo se pokusit druhou stranu omezit, což by ovšem pravděpodobně vedlo k tomu, že by se opět nevyrovnaly, ale tentokrát by převážila první strana, takže by se ze mě stala hnusná arogantní osoba, která by se na vás koukala svrchu a nejspíš vámi i pohrdala. Taková být nechci. Ale ušlápnutá puťka bez sebevědomí taky ne. A teď babo raď...
(Ano, tohle jsem ve zkrácené verzi vychrlila i na Ely - už se nedivíte, že jsem čekala, že na mě ten čaj vážně vychrstne a pošle mě do blázince, že ne XD)
Mimochodem, poprvé mi někdo řekl, že jsem creepy :D Přeci jen vykládat někomu, jak bych si nejradši narazila hlavu na hřeb a usmívat se u toho, asi není nejběžnější XD

Abych byla upřímná, nechtělo se mi jet domů - jako by se tím za mnou zabouchly dveře, které už nemůžu otevřít. Ale ty dveře byly zabouchnuté už předtím, jen jsem na to nemyslela a dělala že nic. Málem jsem svůj odjezd obrečela. Málem. Olomouc mi fakt bude chybět, ale především mi budou chybět ti lidé - bez nich to není ono :(

Jak jsem řekla na začátku, už nejsem student, teď jsem jen nezaměstnaná. Ještě jsem teda nebyla na pracáku, protože jsem neměla potvrzení o ukončení studia, ale teď v pátek se tam chystám. Mezitím procházím inzeráty a hledám nějakou kancelářskou práci. Nijak zvlášť to teda zatím nejde, o to víc, protože mám pocit, že na žádnou z těch pozic nestačím. Pár životopisů jsem ale už poslala, odpověď zatím jedna. Pozvali mě na testy ze znalosti angliny a wordu a excelu. Nerada to říkám, ale excel jsem ten týden viděla poprvé - ve škole jsme ho nikdy nebrali a já osobně ho nikdy k životu nepotřebovala. Jednoduché věci v něm ale podle všeho zvládnu - šlo mi to líp než word, což mě docela překvapilo. Test to nebyl těžký a upřímně netuším, jestli byl vůbec potřeba. Bylo nás tam asi dvacet holek a všechny vypadaly, že vědí, co dělají. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se k následnému pohovoru dostaly všechny - když zvou i mě, tak to musely zvládnout všechny. Ale teda je to daleko, blbě se tam dostávám a je to poblíž ústředí Svědků Jehovových. Nechci tam pracovat, ale říkala jsem si, že bych si tam alespoň vyzkoušela, jak vypadá takový pohovor a co za zrůdnosti po mně budou chtít. Že mi to připraví pár bezesných nocí je vcelku jasné :/

Zatím nedepčím, ale to přijde. Přeci jen za sebou nechávám šest let života a něco, čemu jsem naprosto propadla - japonštinu. Šance, že najdu místo, kde bych ji využila, je téměř nulová. Snad se alespoň dohrabu k překladu toho Sósekiho, s kterým už nějakou dobu vyhrožuju. Momentálně se k tomu ale nějak nemám - místo toho jsem propadla vaření a pečení a tak trávím odpoledne v kuchyni a vytvářím věci typu zapečená dýně, dýňovou tempuru nebo dnešní dýňové latté (mňam!).

Nebo se prostě jen snažím nějak zaplácnout čas, abych nemusela myslet na to, co se mnou bude...