Horská dráha hadr

Tak jo, uznávám, jsem divná.
V úterý se tady hroutim, jak nic nemá cenu, a přijde pátek a já jsem vysmátá, jak kdybych vyhrála ve sportce.
Včera jsme totiž psali test z Úvodu do jazyka, v pořadí již druhý za tento semestr. Učila jsem se celej tejden a vyplatilo se! Mám zápočet! Teď už mě z toho čeká jen zkouška - teda, to "jen" je trochu zavádějící. Ta zkouška na tom bude to nejhorší, protože kdo mě zná, ví, že nejsem zrovna ukecanej člověk. A navíc jsem se zapsala k Jonášovi. Ti, kteří ho neznají, nejspíš nepochopí. TSal o něm prohlásila, že je to chodící oxymóron, a já plně souhlasim. Je to totiž jeden z mých nejoblíbenějších vyučujících, ale zároveň bych ho občas (čti: v průběhu každé hodiny, kterou s nim mám) nechala zmizet (nejlépe beze stopy a na hodně dlouho). I přesto jsem se k němu zapsala, i když má jen dva termíny, zatímco jeho kolegyně jich má o hódně víc. Bude to docela drsný, ale přeci jen raději jeho, ke kterému jsem chodila na ty hodiny, než tu jeho kolegyni, kterou jsem jen tak zahlídla koutem oka na včerejším testu.
Taky mám zápočet s Praktických cvičení 1 a 2, ale ty jsem dostala rovnou, žádný testy (zaplať pánbůh).
Dnes jsme taky na semináři dostávaly zpět naše překlady. Teda, čekala jsem hodně věcí, ale to, co přišlo, rozhodně ne. Bob je totiž takovej ten typ člověka, co se dokáže hodně rychle naštvat, a tak jsem čekala, že vzduchem budou lítat zmačkané stránky, popřípadě jen jejich útržky. Ale překvapil mě; zvesela přišel, postupně procházel jednotlivé práce, něco se konzultovalo. Neječel, nevztekal se, byl naprosto klidnej. Můj překlad si nechal samozřejmě až nakonec (zbavim se někdy tohohle prazvláštního obyčeje být vždycky poslední?). Dokonce to ani nebylo tak strašné, jak jsem si myslela, že to bude. Uff (spadl jí obří balvan ze srdce). Přes Vánoce se bude předělávat a v lednu budem chodit zkoušet své štěstí - máme tři pokusy, tak doufám, že aspoň na ten třetí to dám.
Jo, a na japině jsme psali test. Napsala jsem jich blbě už docela dost, ale tentokrát jsem tomu nasadila korunu, když jsem si někde spletla hiraganový "ru" s tím katakanovým. Nj, jsem blbá, já vim. Ale hold prostě nedokážu pochopit, proč vždycky dělám takový pitomý chyby - já vim, že nemůžu bejt dokonalá - ani nechci - ale snad bych už po víc jak dvou měsících měla být schopná psát správně, ne? Tak snad příště - příště je totiž zápočtovej test - tam to zvorám a pápá vejško.
...má schopnost začít optimisticky a končit pesimisticky mě nepřestává fascinovat XD

Na Olomouc padla mlha

Tenhle příspěvek bych si asi měla nechat na později, až se uklidním a řeknu si, že to bude dobrý, ale momentálně se prostě nedokážu učit (a nebrečet u toho), ze čtení bych asi nic neměla a chci mít pocit, že alespoň něco dělám. A co že mě to tak rozhodilo?
Krátké vysvětlení: vánoční večírek KASu. Dlouhé vysvětlení: nic konkrétního, tenhle problém se táhne už ...(rychle počítá)...(dobře, zas tak rychle ne)...něco přes dva měsíce a ještě dál do minulosti. A je to vina mě samotné. Určitě víte, že my jsme vlastně dvě - hodná a zlá osobnost. No a ta hodná je skromná a uťáplá, což je sice fajn, ale jakmile se objeví sebemenší problém, má tendenci si říct, že je to celé k ničemu a že nemá cenu bojovat. A ta zlá je...zlá a té hodné dává pro za pravdu, a když ta hodná je na dně, ta zlá si do ní ještě kopne. V současné chvíli ta hodná sice ještě na dně není, ale kvapem se blíží, a ta zlá jí v tom nijak nezabraňuje.
Jinými slovy mám pocit, že mi tu nic nejde, že jsem tu k ničemu a že kdybych vypadla, všem bych tím jen prospěla. Nemá to cenu, od začátku bylo jasný, že na to nemám, ale já byla tak blbá a zaslepená, že jsem to neviděla. Chce se mi brečet nad tím, jak jsem na nic. Sice už tenhle zlom hrozil před dvěma týdny (to jsem na japině celej tejden neřekla ani slovo; zoufalej nebyl jen W-sensei, ale i já, jenže na mě to nebylo vidět), ale až vánoční večírek byl tím pravým bodem, kdy se to ve mně zlomilo.
Jak asi víte, nejsem ten typ, co by chodil někam pařit. Prostě to ke mně nepatří. Nedokážu se bavit, když je kolem spousta lidí. Ale dneska byl vánoční večírek Kasu, tak jsem si řekla, že bych tam zašla (nevím, co mě to napadlo a co jsem si od toho slibovala). Když jsme tedy s TSal dorazily (o 20 minut později - zatímco TSal "běžela" s plícemi někde kilometr za sebou, já si vesele tancovala na opuštěné ulici), uvítal mě můj domácí úkol z japiny, kterej mi W-sensei předal hned u vchodu (a kterej jsem měla zase blbě). Nedá se říct, že by tam bylo vyloženě přecpáno, ale těch lidí vážně nebylo málo. I díky tomu jsem si našla vzdálenější lavici, kde jsem s kofolou proseděla většinu z těch tří hodin. TSal se mezitim přilepila k DDRku, tak snad se bavila aspoň ona.
Jak jsem tam tak seděla a koukala kolem, přišlo mi to najednou děsně líto. Nevím přesně, jestli to bylo vědomí, že nikdy nebudu jako ti lidi okolo, nebo to, že nejsem tak chytrá jako ti okolo a tudíž je tohle moje poslední vánoční párty coby studenta. Ale rozhodně to se mnou dost otřáslo a po tolika týdnech, kdy jsem nedokázala brečet, teď nevím, jak přestat...
Tak vás prosím, nemluvte na mě, asi bych vám stejně neodpověděla. Potřebuju chvilku jen pro sebe, abych se dala dohromady, a bude to zas relativně dobrý. Jen mi dejte chvilku...