Pondělky bych zrušila

Měli jste pocit, že jsem poslední dobou plná optimismu?
Jestli jo, tak je načase vás opět zklamat (na to je kavi dobrá, věřte mi).

Dneska mám fakt blbej den, tak proč si nevylít srdce na netu, kde je to každýmu šumafuk, protože tu fňuká kdekdo.

Jsem třiadvacetiletá dívčina, kterou si občas pletou s klukem (no idea why - a to i přes to, že mě už půl roku nikdo neviděl v kalhotech), málokdy jí podrží dveře a zaručeně nikdy jí nepožádají o radu v oblasti kosmetiky, hadrů, kluků či sofistikovanějších témat typu politika, ekonomie, sport. Jednoduše proto, že o tom vím velký kulový. Když jsem se naposledy rozhodla experimentovat s líčením, vypadala jsem jak klaun; nedokážu sladit barvy, ani kdyby na tom závisel můj život; o klucích vím jen to, že existují; ani netuším, která strana je momentálně ve vládě (jedno jestli české nebo japonské - u té japonské vím alespoň jméno premiéra, což se o té české říct nedá); ekonomie... asi je; sport - hm, už ani to krasobruslení a tenis, co jsem kdysi sledovala.

Jednoduše řečeno - nepatřím zrovna mezi lidi s širokým rozhledem. Což je celkem jedno - i kdybych o něčem něco věděla, s největší pravděpodobností se o tom s vámi bavit stejně nebudu. Nedokážu udržet ani rozhovor o počasí déle než dvě tři sekundy. Tedy za předpokladu, že se se mnou vůbec někdo bavit chce - většinou se držím stranou, hledím si svého a tvářím se u toho hrozně nepřístupně a ostatní maj nejspíš pocit, že jsem povýšenecká kráva. Taky málokdy odpovídám na zprávy okamžitě - většinou mi to zabere dost času vymyslet nějakou normálně znějící odpověď (tento interval se pohybuje od několika minut do několika měsíců - podle toho, jak moc mendokusai to zrovna je). Nikdy mě nežádejte o radu či názor - názory nemám, jen ráda papouškuju ostatní, a radit neumím - buď to chápete nebo máte smůlu, já vám to zaručeně nevysvětlím. Učitelka ze mě rozhodně nebude - to si momentálně ověřuju na odporné praxi. Dnes jsem měla jen za úkol zjistit, jestli se studenti naučili určení místa - jeden maník se do toho lehce zamotal, já byla s rozumem v koncích a dopadlo to tak, že to radši převzala spolužačka a já se šla skrčit pod stůl (nekecám, fakt). Já jsem prostě schopná se zašmodrchat do tak jednoduché věci, že už pak ani nevím, jak to vlastně má být správně.

Nenechte se ošálit tím, že jsem dosud pásla všechny zkoušky - chytrá rozhodně nejsem. Jsem jen schopná se vše našprtat nazpaměť - logické uvažování nevlastním. Proto je pro mě letos historický seminář příjemný asi jako osina v zadku - předpokládá totiž, že zúročíme získané znalosti a podíváme se na ně z jiného pohledu. Já žádné znalosti nemám, vše jsem hned po zkouškách pustila z hlavy, takže ani nemám co zúročovat, a jak ani neumím logicky uvažovat, tak na těch hodinách jen sedím a hezky se usmívám. Toť vše.

Někteří si kvůli množství přečtených knih v japině snad i pomysleli, že třeba umím japonsky. Nenechte se zmást - nezvládám ani základní konverzaci (dnes jsem promlčela další hodinu), bez počítače vám nenapíšu ani prdlajs, jelikož neznám znaky, a keigo si u mě ani neškrtlo. Jako ne že bych ty knihy fakt nečetla - to já jo (i když W-sensei se dnes tvářil nějak podezřívavě), ale ono to vůbec není tak složité, jak si všichni myslí, to zvládne snad i cvičená opice. Zato mluvit... ani nápad. A nedej bože, když po mně někdo bude chtít tlumočit (a to i do češtiny). Tady nastávají dva základní problémy. Za a) rozumím tomu, co bylo řečeno, ale za boha vám to nepřeložím, či za b) nerozumím, takže stejně nepřeložím. Jiná alternativa neexistuje. W-sensei mě chce tenhle semestr nechat tlumočit jakousi přednášku. Upřímně doufám, že všichni přítomní plynně ovládají japonštinu na úrovni alespoň N2, protože z mého "výkladu" si jistě nic neodnesou (jelikož pravděpodobně skončím tak u druhé věty, když to půjde dobře).

Což vede k další velké otázce - když tedy kavi nedokážeš učit a nezvládáš tlumočení, co hodláš dělat? Tady mám jen jednu odpověď: neptejte se a já vám nebudu lhát. Já to prostě nevím, ale jak tak koukám na své možnosti (tedy ty zbylé, kterých moc není - ale zase zahrnují takové skvosty typu uklízečka, skladník, poštovní doručovatelka...), tak to vidím tak, že jestli nějakou práci najdu, bude to mimo obor. Pokud možno ne s lidmi a s ne moc velkou odpovědností, jelikož poseru na co sáhnu. Se svou japinou se totiž můžu jít leda zahrabat. Aneb 6 let v prdeli (ale hlavně že si přečtu Higašina v originále, to je fakt důležitý -_-).

Vůbec tak mám pocit, že mě v budoucnu nic moc nečeká. Zaručeně to nevypadá, že bych kdy měla vztah, či dokonce rodinu. Je mi 23 a doteď jsem se s nikým ani nedržela za ruku. Jsem divná.
Aby toho nebylo málo, neodpovídám charakteristikám znamení zvěrokruhu ani krevního typu. Oba tvrdí naprosto to samé - společenská, optimistická, vůdčí typ. To je můj přesný opak, což znamená, že jsem se asi narodila úplně blbě. Přidejte k tomu mixu ještě hloupá a velmi ošklivá. Máte? Tak to jsem já.

Možná bych i měla šanci, kdybych měla nějaký životní cíl, něco, čeho bych chtěla dosáhnout. Minimálně bych měla nějakou motivaci. Ale já nemám naprosto nic, co bych chtěla vidět, zažít, nic, čeho bych chtěla docílit. Nic mě neláká, nic mě nezajímá. Nemám nic, o čem bych se dokázala bavit, nic, o čem bych něco věděla nebo o čem bych chtěla vědět víc. Na otázku Jak se vidíš za 3/5/10 let? vám odpovím jen mlčením.

Už vám to dostatečně zvedlo náladu, že existuje někdo horší než vy?