Je mi bídně.
Jsem vyděšená. Naštvaná. Zmatená. V režimu sebe-nesnášení. Unavená. Pesimistická. Smutná.
Cítím se sama a nevím, co mám dělat
Tohle je pravděpodobně poprvé, kdy si uvědomuju možnost, že tuhle školu nedokončím.
Jak asi víte, mám dvouobor - Japonština a Angličtina. Tu první miluju - japina je prostě úžasná řeč (dobře, kanji jsou osinou v zadku, ale jinak je skvělá). A anglinu nesnáším. Ne ten jazyk samotný, ten vím, že budu potřebovat ať už na čtení, nebo na sledování toho, co chci - jen ten mluvený projev nic moc. Problém je, že nesnáším všechnu tu filologii kolem - morfologii, syntax atd. Prostě to nepobírám. A prolítla jsem u zkoušky. Dvakrát.
Momentálně se nacházím na pokraji nervového zhroucení (už zase), protože tohle je můj poslední ročník bakalářského studia a najednou ten titul už nevypadá tak dostupně. Fakticky se obávám, že tuhle zatracenou zkoušku nedám a vyletím. Co bych pak dělala? Japonštinu miluju a nechci se jí vzdát, ale bez angliny to prostě nejde.
A po dvou dnech, kdy jsem se dávala dohromady a uklidňovala se, jsem zjistila, že jsem nedala další zkoušku - tentokrát teorii gramatiky od japiny (tudíž koncentrovanou morfologii, syntax... ironie, že?). To už jsem nevydržela a chytla další záchvat. Nějak nevím, co mám dělat. Chci jít spát a nemuset se už probudit - bylo by to milosrdnější.
"Je to jenom zkouška," řeknete si, ale já jsem jedna z těch svědomitých lidí, kteří se furt snaží jak paka, ale aspoň procházejí. Každý neúspěch je jako sražení k zemi a já to nemůžu přejít jako že se nic neděje.
Chce se mi brečet.
A nechci zítřek...
