"Život"

A opět máme pondělí. Zaplať pánbůh, že poslední v tomto semestru, protože mi dochází alkohol. A já bych přitom vůbec pít neměla, protože jak jsem zjistila, hrozí u mě větší riziko, že se stanu závislou, a já mám pocit, že už takhle mám dost problémů a žádné další nepotřebuju, děkuju velmi pěkně.

Od včerejšího večera, co se vrátila spolubydlící, jsem si říkala, jak normálně začít konverzaci. My tu totiž máme takové nepsané pravidlo, že si navzájem nevadíme, nevyrušujeme se a vlastně spolu ani moc nemluvíme. "Moc nemluvíme" znamená, že se tak maximálně pozdravíme. Proto je kapku těžké najednou začít konverzaci, nemluvě o tom, že jsem prostě socially awkward a vůbec netuším, o čem mluvit. Čekala jsem tedy, až se s druhou spolubydlou začnou bavit na nějaké téma, kde bych se mohla zapojit. Trénink, víte. Jen tak mimochodem, čekám doteď...

Dnes jsem si v knihovně půjčila knížku o sociální fóbii, abych věděla, co že jsem si to vypěstovala hezkého. Jako bych četla o sobě - teda já vlastně víceméně čtu o sobě - a není to hezké čtení. Sice mi tam tvrdí, že je to častá a velmi účinně léčitelná porucha, a dávají mi příklady lidí, co se z toho dostali za 6 týdnů, ale těžko se tomu věří. Pořád jsem přesvědčená, že je se mnou něco špatně, že nejsem normální, že se nedokážu zařadit do společnosti. Závidím lidem, co jsou schopní normálně fungovat, ale nechápu, jak to dělají.

Dneska jsme měli další hodinu tlumočnického semináře, kde se tentokrát tlumočilo do japonštiny, a já vůbec nechápu, jak byli spolužáci schopní dát dohromady větu. Mě napadala jen samostatná slova, a jen když mluvil někdo jiný. Jako jsem ráda, že znám slovíčka typu psychiatrická léčebna v japonštině, ale...
W-sensei se na konci hodiny jen tak nešťastně rozhlédl, protože mu bylo naprosto jasné, že mě prostě nemůže nechat projít - tak jsem ho toho ušetřila a ubezpečila ho, že si to příští rok zopakuju.

Ten pravý breakdown přišel až na odborné praxi, kdy mi bylo na můj nápad zopakovat si to příští rok sděleno, že na to prostě nemám buňky a nemám tam co dělat. Jako já vim, že jsem blbá, ale stejně to bolí daleko víc slyšet to od někoho jiného. A najednou se to na mě zase všechno sesypalo - jak na tuhle školu prostě nepatřím, že tu nemám co dělat, že jsem příliš blbá, že jsem neschopná, ani takovou jednoduchou věc jako naučit děcka základům japonštiny nezvládám, k čemu tu vlastně jsem, proč to vlastně studuju, když se tomu stejně nebudu věnovat, akorát jsem všechny okradla o čas a celých těch pět let bylo naprosto zbytečných a promarněných. A jakmile to jednou začne, tyhle myšlenky mi začnou vířit v hlavě a nechtějí se hnout, naopak se vracejí a přidávají na intenzitě. A pak si začnu vyčítat, jak jsem přecitlivělá, a že normální člověk se takhle přeci nechová, že jsem lidem okolo sebe na obtíž, že mě mají plné zuby, že mě vlastně ve skutečnosti nenávidí a bylo by lepší se jim prostě vyhýbat nebo rovnou z tohohle světa zmizet...

A tak přesto, že bych pít neměla, jsem přišla na kolej, vytáhla citronové pivo a na ex ho vypila. Není mi líp, ale ani mi není hůř. Otupila jsem to a snad i usnu, až si za chvilku půjdu lehnout.

Všude v článcích o sociální fóbii tvrdí, že se s tím dá žít, ale já bych tohle životem nenazvala. Je to spíš nekončící utrpení, kdy víte, že se ráno vzbudíte a nebude to lepší...