Kavi se má fajn :)

Spousta lidí mě asi bude (alespoň skrytě) nenávidět, ale po dlouhé době je mi fajn. Ne že bych se nebála, co přijde, nebo že by mě nic netrápilo, ale i tak se cítím relativně dobře. Asi za to může to slunečné počasí a přílišné pojídání banánů, které mi do mozku doplňují serotonin. Skoro se za to až stydím, když tak vidím, co právě řeší lidi okolo mě za problémy. Ale nebojte, ono mi to moc dlouho nevydrží...

V úterý jsem naposledy v tomhle semestru jela do Olmu, abych dořešila pár věcí. Nejdřív jsem šla dohlížet na test céčkařů, který bohužel dopadl dost bledě. Ono se není čemu divit - z vyslechnutého rozhovoru studentů bylo jasné, že se látku učili buďto večer před testem nebo až ráno, a japonština není zrovna jazyk, který se naučíte přes noc (říká holka, co se na testy z jap. gramatiky učí tak den, maximálně dva >.>). Opravování mě však baví (škoda, že neexistuje zaměstnání 'pomocník učitele', kde bych si mohla opravovat do aleluja), a když se to ještě spojí s pokecem s oblíbenými vyučujícími, skoro bych si ten předmět zapsala znova (kdyby to nezahrnovalo i to učení, na které jsem úplně blbá). Tak jsem si aspoň zase mohla uvědomit, jak svou katedru fakt zbožňuju, a že se mi s ní vůbec nechce loučit.

Odpoledne jsem pak věnovala poslední předprázdninové návštěvě naší milé psychologické poradny, kde mi bylo řečeno, že ať už jsem si toho všimla nebo ne, udělala jsem od první návštěvy docela pokrok. Přemýšlela jsem o tom a uznávám, že na tom něco pravdy bude - přeci jen už se docela i bavím se spolubydlami, i když je to občas awkward; snažím se o oční kontakt, na ulici už jsem schopna nekoukat celou dobu do země, ale občas se i podívat na lidi (díky čemuž jsem potkala spolužačku, kterou jsem už asi dva roky neviděla XD), a teď naposled jsem dobrovolně někomu nabídla, aby se se mnou svezl výtahem. Těžko říct, kolik zásluhy na tom mají právě tyto sezení a kolik to, že jaro už je definitivně pryč, předpokládám ovšem, že za to mohou obě dvě věci. Co mi však tato sezení dala je to, že nad každým krokem víc přemýšlím a začínám si víc uvědomovat, co je skutečnost a co mi jen předhazuje moje fantazie. Lidi mě pořád děsí, ale teď už o něco míň.
Fáze jedna je tedy za mnou a jak to tak vypadá, na podzim mě čeká fáze dvě. A třeba jednou budu schopná i relativně normálního chování a s tím spojeného mluvení. Zatím jsem ve fázi, kdy dokážu rozhovor zabít během dvou vět (jedné, pokud mám fakt blbý den). Stále jsem nepochopila, jak jsou lidi schopni udržet rozhovor - já radši jen poslouchám, než abych sama mluvila, to mi snad i docela jde. Zato mluvit o čemkoliv či nedej bože se pokoušet o kritiku/chválu, to jsou pro mě neznámé vody (což mi připomíná, že jsem si všimla, že se bojím jak kritiky, tak chvály - jakmile mě milý pan doktor pochválí, stáhnu se do sebe a nevím, jak se tvářit a co dělat krom impulzu všechno to popřít). Sice mi bylo ještě řečeno, abych se o prázdninách ozvala, ale všichni víme, jak jsem na tom s udržováním kontaktu. Každopádně počítám s tím, že v září tam naklušu zas (to budou určitě děsně rádi...)

Zbývá mi týden, než nasednu na letadlo a na dva měsíce dám sbohem téhle šedé všednosti. Byla mi položena otázka, jestli se něčeho bojím. Tak nějak ani nevím, kde začít. Bojím se hodně věcí; od těch velkých jako Co když je to naposledy, kdy se někam podívám? a Co když budu příliš neschopná a vyhodí mě? až po ty menší typu Co když se něco posere? a Co když si s tou rodinou nesednu? Nicméně jsem vsadila na přístup překročíme ten most, až k němu dojdeme, což ovšem nedokáže zastavit ten tíživý pocit ve mně, který se dá popsat, snad jen jako když mne krysa postupně uhryzává zevnitř. Byla mi taky položena otázka, jak mě napadlo něco takového vůbec zkusit, a i když věřím, že ještě v lednu bych vám to určitě řekla, teď netuším. Vůbec nevím, co mě to popadlo a čím jsem přemýšlela. Možná bych měla přestat tolik přemýšlet (anebo bych aspoň přemýšlet o těch dvou esejích, co mám odevzdat do konce června a na které jsem ještě ani nešáhla).

Teda, je docela fuška psát o něčem, když mi není natolik špatně, abych si na něco stěžovala. Momentálně není na co - je mi dobře, nemám žádné větší problémy a ignoruju realitu toho, že příští rok si musím začít hledat práci. Místo toho si čtu Sósekiho a život je fajn. Musím si to užít - už to moc dlouho trvat nebude :/

Na konec bych ráda poděkovala všem, kteří se mnou přežili další depresivní jaro, a i když to často určitě vypadá, že jsem nevděčná sebestředná mrcha, protože vám nedokážu vyjádřit svou vděčnost, jsem opravdu moc ráda, že jste nade mnou ještě nezlomili hůl. Přeci jen mou největší obavou je to, že skončím úplně sama, a díky vám jsem se tomu i tenhle rok vyhla - takže děkuju :-*