Monday, 31 December 2012

Vzhůru do nového roku

Další rok za námi. Nikdy bych netušila, jak úžasný rok se z toho vyklube. Teda ne že bych si mohla stěžovat na ten předchozí - ten byl neméně pozoruhodný. Spíš by mě mělo překvapovat, že se mě to štěstí tak dlouho drží, nicméně jsem za to ráda. I díky tomu jsem byla schopná dokončit bakaláře z obou oborů, strávit nezapomenutelný rok v Japonsku, potkat spoustu nových lidí, navázat nová přátelství, zjistit, jaké to vlastně je být do někoho zamilovaná (a následné zklamání), cestovat, začít studovat už pouze jeden jediný obor, přečíst si knížku v japonštině (a ne jen jednu) a celkově být spokojenější než dosud.
Nezbývá než doufat, že příští rok bude stejně skvělý, ne-li lepší než ten letošní. A kdo ví, třeba se vše vydaří a já se v létě zase podívám do Japonska ^^

Tak zábavného silvestra, pokud možno bez kocoviny a bez zranění.
A příjemný a úspěšný nový rok!

Sunday, 16 December 2012

Keigo Higašino - Platina Data

*SPOILERY*

Detektiv Reidži Asama má privilegium dozvědět se o zbrusu nové vyšetřovací metodě. Speciální tým vedený Takašim Šigou a jeho podřízeným Rjúheiem Kagurou mu představí nový systém, který využívá DNA a nejenže určí pachatelovu krevní skupinu, rasu, věk, výšku, barvu očí a vlasů atd., ale taky na základě těchto informací vytvoří jeho 3D podobiznu. A i když jeho DNA není obsažena v databázi, pokud je tam vzorek někoho z příbuzenstva, program je schopen to zjistit a oznámit. Jenže nic není perfektní.

Asama momentálně vyšetřuje případ vraždy tří mladých žen, které byly zastřeleny, jenže tenhle úžasný systém ukazuje pouze ,,Not found 13." Kagura si říká, že je to jen otázka času, protože v systému ještě chybí informace spousty lidí. V té době mu Kósaku Tatešina, bratr dívčiny, co tento senzační systém vytvořila, poví, že s ním chce mluvit ohledně NF13. Jenže než to stihne, jsou on i jeho sestra zavražděni. Rozběhne se vyšetřování a Kagura nechá testovat DNA nalezeného vlasu. Jenže ze systému vyleze jeho vlastní podobizna. A Kagura nemá alibi, protože v době vraždy nebyl při vědomí, jelikož vládu nad jeho tělem převzala jeho druhá osobnost Rjú...


Jediný důvod, proč jsem si tuhle knížku koupila, je fakt, že příští březen bude v japonských kinech filmová adaptace s Ninem v hlavní roli. Příběh zněl zajímavě a trailer vypadal dobře, tak jsem se na to docela i těšila. Jenže...

Nějak jsem nepobrala, proč je Keigo Higašino momentálně v Japonsku tak populární. Tohle je sice zatím jediná kniha, kterou jsem od něj četla, ale stejně - postavy jsou vyloženě prkenné a chovají se velice nepochopitelně (uvěříte v mžiku člověku, kterého neznáte ještě ani 24 hodin a který je hledaný jako zločinec? Když zjistíte, že člověk, s kterým pracujete gackt ví kolik let, je možná vrah, taky se od něj okamžitě distancujete, aniž byste se nad tím zamysleli? Pokud vám někdo tvrdí, že vás našel pomocí telepatie, přejdete to jen tak? Jakožto detektiv, věřili byste ihned člověku, jehož DNA se našlo na místě činu? A když vám někdo řekne, že jste cestovali s dívčinou, která je vlastně jen přelud a vůbec neexistuje, taky byste to přešli jen tak? Já bych o všem z toho aspoň chvíli přemýšlela, byla zmatená, nevěděla, co si myslet, nebo tak něco, ale postavy z téhle knihy mají nejspíš v hlavě jasno *krčí rameny*). Příběh sice začíná zajímavě, ale někde v průběhu se totálně ztrácí (jste na útěku, jde po vás tak půlka města, ale hlavně že máte čas si s dívkou, o které nic nevíte, natrénovat svatbu. Jo, to dává smysl -_-). Autor má nejspíš spoustu poselství, co se nám snaží sdělit, ale dohromady to prostě nefunguje a vše vyzní naprosto do ztracena.

O čem ta kniha vlastně byla? Že počítače jsou zlo? Že se máme vrátit k takovým základním věcem jako je uplácávání si nádobí z hlíny? Že nemáme předstírat, že jsme něco, co nejsme? Že máme věřit jen sami sobě a že silnější vždy vyhrává? Wtf?! Fakt doufám, že další jeho knihy jsou daleko lepší než tohle, protože jich na mě v mé knihovničce čeká ještě celkem dost...

A taky doufám, že zmíněná filmová adaptace bude mnohem, mnohem lepší, protože tohle bylo fakticky strašné. Z traileru to vypadá, že páni scénáristi to alespoň trochu pozměnili, protože Platina Data vůbec nejsou to, čím se z toho traileru zdají být. Třeba to dobře dopadne.
Nino! Ty to zvládneš! Já ti věřím, nezklam mě!


Thursday, 13 December 2012

Džiró Akagawa - Mikeneko Holmes no Suiri

*SPOILERY* 
(nechci vás podceňovat - třeba se to někdo z vás chystá číst)

Jošitaró Katajama je policejní detektiv, i když - jak sám přiznává - ne příliš dobrý. Tentokrát s parťákem Hajašim a nadřízeným Mitamurou řeší případ vraždy vysokoškolačky. Řekněme si upřímně, že Katajama z toho není zrovna nadšený - nesnáší pohled na krev, a navíc ho poslali vyšetřovat na vysokou, která je jen pro dívky. No a milý Katajama má krom moře dalších věcí strach z žen.
Po příjezdu na univerzitu se setkává s vedoucím filosofické fakulty Morisakim, který mu poví o zvěstech, že se na školních kolejích provozuje prostituce a že by to mohlo souviset i s tímto případem. A zanedlouho je Morisaki nalezen mrtev, nechávaje za sebou jednu velmi inteligentní tříbarevnou kočku a studentku/přítelkyni Jukiko...

image
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst od té doby, co jsem viděla stejnojmenné dorama s Aibou v hlavní roli. Chtěla jsem totiž vědět, jestli je ta knížka taky tak špatná jako dorama (upřímně, doramu jsem dokoukala jen proto, že tam hrál Aiba, a přestože si většina lidí stěžuje, že to Aiba hrál fakt strašně, tak já namítám, že i kdyby to zahrál mistrovsky, přišlo by to u takovéhleho dorama vniveč). Po přečtení však můžu s radostí prohlásit, že kniha je mnohem lepší než zmíněné dorama. Je opravdu škoda, že se tvůrci více nedrželi předlohy - mohli jsme mít hned dvě úžasná dorama v jedné sezóně (tím prvním je samozřejmě Kagiheya). 

Co se týče odlišností od seriálové verze, tak jako první je třeba zmínit Katajamovu rodinu - sestává totiž pouze ze dvou sourozenců - Jošitaróa a Harumi (jak tvůrci doramy přišli na postavu Hirošiho zůstává záhadou - btw když už jsme u těch postav, chybí v knížce i Išizu, ale ten se prý objevuje v navazujících dílech). Sourozenci žijí po smrti otce spolu (gackt ví, kam se poděla matka) a čas od času je otravuje babička, která se jim (hlavně tedy Jošitaróovi) snaží domluvit omiai (tedy smluvní manželství), ovšem bez většího úspěchu. 

Další důležitou odlišností je i to, že Holmes se nemění v člověka, nemluví a Katajamovi pomáhá jen prostřednictvím maličkostí typu zírání z okna na jeřáb či poškrábání fotky. Je to takové jednodušší, opravdovější a asi i hlavní důvod, proč se mi to zamlouvalo mnohem víc, než jak to udělali v doramě. To a taky fakt, že Katajama není ani zdaleka takový neschopný ťulpas, jakého ho vykreslili v doramě. Většinu času jsem se divila, proč se vlastně tak podceňuje (třeba scéna, kde přišel na to, že se zvenku nedalo dovnitř nijak dostat a že je to tedy záhada uzamčené místnosti podle mě neměla daleko do samotného Kagiheya).
Nicméně se nedá popřít, že je občas jako slon v porcelánu, ale to je jedině dobře, protože kniha má jinak poměrně ponurou atmosféru (těch vražd!). A poměrně dlouhou dobu jsem držela palce, aby to Katajamovi a Jukiko spolu vyšlo, protože ti dva by se k sobě hodili a Katajama si zaslouží nějakou milou slečnu.

Abych to shrnula, tahle knížka se mi fakticky líbila (posledních 70 stránek jsem sfoukla naráz, což je docela co říct, jelikož v japině čtu hrozně pomalu (tak 15~20 stránek za hodinu) a po pár hodinách mi mozek odmítá rozpoznávat znaky). Docela lituju, že nemám i další knížky z téhle série :-(

Wednesday, 14 November 2012

Klid v duši bývalé pilné studentky

Nikdy jsem netušila, jak rychle všechno utíká. Až když se ohlédnu, zjišťuju, že už vlastně pátým rokem studuju na vejšce. Ale čím jsem tu déle, tím míň lidí tady vlastně znám a taky vidím všechny negativa a pozitiva studia humanitních oborů, které jsem dřív neviděla/ignorovala.

Ano, dnešní článek bude opět jen ulevení si od všech myšlenek, co mi poslední dobou krouží hlavou.

Jsem na magisterském studiu a velmi nepřekvapivě je tam i většina známých tady z Olmu. Ale od žádného z nich jsem ještě neslyšela, jak je to magisterské studium skvělé a že jsou nadšení z výuky. Tohle prvácké nadšení je dávno ztraceno. Upřímně si myslím, že všichni ti, co jsou tu na magisterském studiu (tedy alespoň ti, které znám), jsou tu hlavně proto, že už měli titul Bc. a nevěděli co s ním/nevěděli co jinak dělat/řekli si že když už tak už. Neznám nikoho, kdo by pokračoval ve studiu proto, že by byl zažraný do svého výzkumu na diplomku - lidi spíš ani netuší, o čem vlastně chtějí psát. To je samozřejmě i můj případ - si říkám, že cokoliv sesmolím je stejně na dvě věci a vlastně to není vůbec k ničemu dobré. Asi i proto bych se chtěla věnovat překladu, jelikož si říkám, že aspoň to mi přijde trošinku nápomocné.

A co se týče samotného studia, tak netuším jak ostatní, ale já ho beru jako dva roky, během kterých mám poslední možnost užít si poměrně bezstarostný život. Upřímně - literární a historické semináře jsou lehce o ničem, účel výuky klasické japonštiny je mi záhadou a jediné, co mě tak trochu baví, jsou překladatelské semináře (od příštího týdne už i tlumočnický - Midorikawa-sama mi pomáhej). Co se tu naučíme, nezáleží na odchozených hodinách nýbrž na naší vlastní iniciativě.

Ovlivněná svými ročními prázdninami na Udai jsem se rozhodla nedělat si ze života peklo a zbytečně se stresovat maličkostmi. Ano, připravuju se na hodiny, které to vyžadují (=překlad. sem.), a dělám úkoly (=JC), ale že bych se nějak extra zatěžovala s přípravou na semináře psané japiny, literatury, historie? To se říct nedá. Místo toho jsem se rozhodla pracovat pro vyučující naší malé katedry jako pomocná vědecká síla - takže skenuju a upravuju japonské knížky pro Sylvu, vytvářím brožuru na konferenci pro B-sensei a seznam knih a časopisů pro W-senseie. A to mě (spolu s překladatelskými semináři) baví z celého týdne asi nejvíc. Kdybych někdy měla to štěstí, ráda bych pracovala někde v kanclu/knihovně nebo tak.

Díky tomu jsem docela isogaší, v naší buňce na kolejích chodím spát poslední a vstávám první, celý den někde lítám a pak si večer musím připravovat obědy na příští dny, jelikož vím, že zas budu příliš zaměstnaná, než abych si mohla v klidu dojít na oběd (v menze jsem letos ještě nebyla - není kdy). Nevadí mi to však - mám možnost se spřátelit nejen se spolužáky, ale i s vyučujícími, což já ráda. Se Sylvou už jsem chodila na kafe i dřív, ale teď poznávám i Nakayu (zajímavé, jak u jedné mám tendenci používat křestní jméno a u druhé příjmení), která mi před rokem dělala oponentku bakalářky. A fakt si rozumíme - třeba dneska jsem jí po týdnu konečně předala flashku s novým albem Arashi, které si chtěla poslechnout :D

A protože bývám ve škole i 11 hodin v kuse, není divu, že mám chuť si odpočinout někde v čajovně/kavárně/kdekoliv jinde. Jinými slovy cítím potřebu se socializovat. To tenhle týden vyústilo v kafe a cheesecake s kamarádkou, následovalo karaoke (kam jsem přišla a střihla si s Japonkami hned první písničku - Ikenai Taiyou od Orange Range) a dnes i oběd se zmíněnými Japonkami (kde jsem sice nemluvila, ale doufám, že se to časem poddá). A pokud mi jistá osoba odepíše na mejl, tak mě čeká ještě jedno kafe v pátek. Na příští týden jsem pak předběžně domluvená na další setkání s kamarádkou (tentokrát s alkoholem! yay!) a o víkendu gjóza párty u Vero. Trošku moc socializace najednou, ale já si nestěžuju. Znáte tenhle trojúhelník?
Tak celý svůj život jsem si vybírala Dobré známky a Dostatek spánku (tedy spíše jen Dobré známky s občasným náznakem Dostatku spánku). Po roce v Japonsku, který mi ukázal, že život může být vlastně děsně fajn, jsem se letos rozhodla pro Social life. Ano, nerada bych ztratila dobré známky, ale upřímně - koho bude kdy zajímat, jestli jsem ze zkoušky z literky dostala za 1 či ne? Můj cíl je dohrabat se k diplomu, ale že nebude červený, to mě fakt nesere. Poslední dobou mě totiž nic nesere - tak nějak jsem si řekla, že to všechno nějak dopadne a jsem spokojená. Stále sice při překládání věcí jako jsou návody k botám do japonštiny přemýšlím, jestli jít po škole pracovat radši do skladu nebo na poštu, ale tomu se asi nikdo z nás nevyhne. S titulem z japonštiny a vlastně z jakéhokoliv humanitního oboru v kapse se toho přeci jen zas tak moc dělat nedá. Ale momentálně mě to fakt nesere - přijde chvíle, kdy tohle budu muset řešit a tehdy to řešit budu, ale nehodlám se tím zabývat už teď. To je jako kdybych začala číst knížky o výchově dítěte, které bych v budoucnu mohla mít (jakože žádnýho haranta nechci). Kašlu na to - až to přijde, tak to přijde. Teď se budu věnovat tomu, co se děje teď. I když na Udai pořád jen nadávám, jsem vlastně vděčná, že mě tenhle přístup naučila, protože jinak bych vážně skončila v blázinci či rozplácnutá na chodníku u Václavek, což je oblíbené místo našich místních sebevrahů. Na téhle změně má podíl nejen Udai jako taková, ale i lidi, které jsem potkala na svých cestách, lidi z kolejí, lidi z kavárny, zážitky z cest, objevení Arashi... je až fascinující, co dokáže jeden rok.
Tak tolik jeden z mých kravských slintů a teď bych se třeba mohla jít učit znaky/učit se na N2/překládat povídku na úterní seminář/dočíst to porno. Dó demo ii.

Saturday, 13 October 2012

迷子

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem strašně nepřizpůsobivý člověk a že nesnáším, když mám měnit zavedené věci. Vždycky jsem se měla za strašnou konzervu. Kdysi dávno, když jsem končila střední a čekalo mě stěhování do Olmu a život na kolejích, umírala jsem z toho hrůzou. Zvykla jsem si ale a od té doby jsem sledovala, jak se přizpůsobuju stále rychleji a s menšími problémy než předtím.

I mě samotnou však překvapilo, jak rychle jsem byla schopná si zvyknout na život v Japonsku. Netrvalo ani měsíc a měla jsem pocit, jako bych tam žila celý život. O to tvrdší byl ovšem návrat domů. Mělo to být jednoduché - jen se vrátit do zajetých kolejí, v kterých jsem rok předtím bez problému žila. Jsem na stejné škole, jen oborů mi ubylo (nicméně jsem si do rozvrhu vrazila i jeden předmět na anglistice, takže to zas taková změna není). Bydlím na stejných kolejích (dokonce na stejném pokoji a se stejným stolem, postelí i tou příšernou židlí, kterou mám chuť prohodit oknem), každé dva týdny jezdím domů. Navenek vše vypadá stejně a i já se chovám pořád stejně.

Jenže přestože jsem se začala považovat za rychle přizpůsobivou, je to opravdu jen navenek - uvnitř cítím, že je něco špatně. Před mým odjezdem jsem kolem sebe měla víc lidí, kteří se teď ovšem někam vypařili. Věděla jsem, že všechno dělám proto, abych se jednou podívala do Japonska. Můj život byl tak nějak můj - nic jiného jsem neznala, tak jsem byla smířená s tím, co mám.

Teď se ale cítím docela ztracená. Čím dýl tu jsem, tím víc se začínám sama sebe ptát, jestli jsem v tom Japonsku opravdu byla. Opravdu jsem to všechno zažila? Připadá mi, jako bych to viděla spíš ve filmu než na vlastní oči. Nijak tomu nepomáhá, že Hanka, co je teď v Utsunomiyi místo mě, postuje fotky lidí, které jsem znala, ale už je nikdy nepotkám. Vážně už je nikdy v životě neuvidím? Už nikdy s nimi nezajdu na jakiniku nebo na karaoke? Stále mám pocit, jako bych se mohla sebrat a na víkend odjet nakupovat do Tokia - jenže to samozřejmě nejde. Večer usínám a doufám v řev cikád nebo mňoukání toulavé kočky na balkoně. Ráno se budím a očekávám, že budu zpátky ve svém pokoji na udaiských kolejích. Když jdu do školy, říkám si, jestli dneska nepojedu radši na kole (které samozřejmě nemám). Přes den sedím ve škole a čekám, kdy další větší zemětřesení zalomcuje okny. A toužebně koukám na mobil, jestli mi Naoko-san nenapíše, že mám přijít na směnu v kavárně.

Nic z toho se už nestane. Už ani CommuniTEA neexistuje - teď je z toho vietnamská restaurace. Rok mého života mi najednou přijde jako sen, ale nynější život mi taky nepřipadá reálný. Chodím do školy, protože nemám nic lepšího na práci. Dokonce jsem si dala knihovní praxi u W-senseie, dělám pomvěda Sylvě a asi budu dělat pomvěda i doktorce B. - a to vše jen proto, abych něco dělala. Je jedno co, hlavně že se zaměstnám. Nemám cíl, nikdy jsem neměla, ale tentokrát si uvědomuju, že už ani to Japonsko mě nečeká. Už není šance, že bych se tam za studia podívala, a budu upřímná - strašně závidím lidem, co tam teď jsou.

Chtěla bych se s někým sejít a promluvit si, ale s jednou kamarádkou v Praze, další v Litvínově a další těsně před státnicema a bakalářkou to není tak snadné. Chtěla bych se ujistit, že se ten rok opravdu stal a že to, co zrovna dělám, a ten život, co zrovna žiju, je opravdu reálný. Těžko se tomu totiž věří...

Friday, 5 October 2012

I want to ride my bicycle I want to ride my bike :)

Edit.: Musím se vám omluvit - tenhle příspěvek jsem si smolila už kdysi dávno v červenci, úspěšně jsem ho dosmolila - a zapomněla na něj *blush* Takže tady ho máte s dvouměsíčním zpožděním ^-^;

Stejně jako jinde ve světě i v Japonsku se hromada lidí dopravuje kamkoliv autem. Jenže narozdíl třeba od nás je tu i dost lidí, kteří raději sednou na kolo a dopraví se do práce, do školy či na nákup sami. Nejspíš jich není tolik jako v Holandsku, ale i tak je občas problém najít místo k zaparkování. Já jsem sice seděla na kole naposledy někdy ve dvanácti (kdy jsem z něj slítla, vyrazila si přední zub a od té doby na něj nesedla), ale nezbylo mi než si tady prakticky hned první den kolo pořídit a trénovat. Brzy jsem se naučila poslouchat empétrosku na jedno sluchátko (protože ze začátku mě velmi děsilo, jak se vždycky těsně kolem mě prohnalo auto; bylo lepší, když jsem ho slyšela přibližovat se), pak i na druhé, následovalo držení řídítek jen pravou rukou, následně jen levou a teď se učím jet na kole a držet přitom deštník. Ale je to v podstatě nic proti některým machrům - lidi dokážou za jízdy upíjet kafe z plechovky, telefonovat, psát mejly, a dokonce jsem viděla i jednoho týpka číst za jízdy knihu O_o

Přestože jsem ze začátku jezdit nechtěla, ukázalo se, že je to velmi praktické - všechno je tu směšně daleko. Jen dojít pěšky na nádraží trvá přes třičtvrtě hodiny - na kole jsem tam za 15 minut. Další výhodou je, že se tu smí jezdit na chodnících, což výrazně snižuje nebezpečí, že vás rozšmelcuje auto, a nepotřebujete ani helmu. Nicméně i přes to je nehod s autem zatracené hodně - za tu dobu, co tu jsem, tu srazili dívčinu ze Sýrie tak, že doteď kulhá (už to bude půl roku), a minulý týden srazili mou kolegyni z kavárny, kolo putovalo do šrotu a ona má naštěstí jen naraženou ruku. Spousta lidí k nehodě neměla daleko včetně mě - zrovna včera jsem málem skončila pod autem, které se vyřítilo z vedlejší uličky. Štve mě, že občas je řidičům jedno, jestli jsou na hlavní nebo na vedlejší - jen proto, že mají auto, si myslí, že mají před kolem přednost.

Nicméně uznávám, že ani cyklisti nejsou zrovna nejspořádanější tvorové na ulicích - díky privilegiu jezdit po chodnících si chodci občas připadají jak uprostřed dálnice a nestačí uskakovat. A funguje to i naopak - chodci se vám pletou do cesty, schválně jdou třeba tři vedle sebe, takže vám na kole nezbývá, než se plahočit za nimi a doufat, že budete mít šanci je nějak objet.
A když už jsem u těch výhod, jedna nezanedbatelná je košík, v kterém vždycky vozím tašku s nákupem. Přeci jen tahat se s pěti kilama rýže pěšky není žádná sranda :-/ 
Říkejte si co chcete, ale já mám svýho Brumlu ráda - sice bych si vybrala jinou barvu než černou, kdybych tehdy měla víc peněz, ale jsem spokojená. Jelikož tady však převládají pouze dvě barvy - černá a stříbrná (protože jsou nejlevnější - "jen" 10 tisíc jenů) - musela jsem si ho nějak odlišit. První půlrok jsem na něm měla nalepená jablíčka a třešně, jenže kvůli dešti jsem o ně přišla a teď na něm mám ovce :D S Brumlou jsem taky už dvakrát havarovala - jednou jsem slítla ve škole, kdy mi uklouzla noha. Tehdy jsem si odřela blatník a trochu ohnula košík. A jednou jsem zajela do odvodňovací roury a rozsekala se - kolo zůstalo v pořádku, odneslo to koleno.

Co se mi velmi líbí (a co nikdy nevyzkouším), je jízda ve dvou. Přestože je to zakázané, dvojice se tu prohánějí poměrně často. Většinou takhle vidím páry, což mi přijde strašně romantické, ale samozřejmě se takhle vozí i děvčata a kluci takhle blbnou taky. Jednou bych si to chtěla vyzkoušet, ale za prvé nemám cvoka, který by na to kolo vlezl se mnou, a za druhé jsem na tom s rovnováhou dost na štíru, a chudák ten, kdo by se rozhodl mě vézt.
Nicméně i tak si jízdu na kole fakt užívám - vždycky nasadím sluchátka a už se řítím. Navíc teď v létě nosím jen sukně a je hrozně fajn pocit, když v tom vedru jedete na kole, a vítr vás ochlazuje. Jen je lepší mít sukně se spodničkou, pokud nechcete mít sukni až kdesi u krku. Dokud se sukně jen vyhrnuje, je to v pohodě - horší je, když vám ji náhlý poryv větru obrátí. Upřímně radši ani nechci vědět, kolikrát se mi to stalo XD
Škoda, že Brumlu tu budu muset nechat a po návratu už asi moc jezdit nebudu :(

Saturday, 29 September 2012

Zpět na začátku

Edit.: tenhle příspěvek je dalším důkazem, že bych neměla trávit osamocené večery u kompu s citronovým pivem u ruky a pouštět si depresivní písničky a smolit takovéhle bláboly. Jak se říká - ráno moudřejší večera - teď mám tak maximáně chuť si vrazit facku a vynadat si, že když mám tolik volnýho času, mohla bych se třeba jít učit znaky a nepřemýšlet o hovadinách. Ano, bylo to fajn, ale co bylo, bylo, a nedá se to vrátit, dá se jen pokračovat dál. A já věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu, takže i když teď to třeba nedává smysl, jednou bude. Jen si musím počkat...


Asi jste si už během těch let všimli, že nejsem ta nejspolehlivější bloggerka pod sluncem. Trvá mi věčnost k něčemu se dokopat, další věčnost něco sesmolit a většinou jsem aktuální asi jako naše učebnice na základce. Jediná věc, která mě však k napsání příspěvku vážně donutí, je to, když mi něco fakt leží v hlavě a já nemám nikoho, s kým bych to mohla probrat. Tak si dnes jednu takovou věc představíme.

Ti, kteří mě mají na fejsu, popř. twitteru, si všimli, těm ostatním to oznamuji teď: jsem zpět v Čechách, úspěšně jsem prolezla přijímačkami a dalšími byrokratickými peripetiemi a už mám za sebou dva týdny školy. Sekla jsem s anglistikou, takže mým jediným oborem je teď japonština. Ale to není to, o čem chci dnes mluvit.

To něco, o čem chci dnes mluvit, vystupovalo za poslední rok pod různými jmény od "ten Polák odvedle" přes "manžel" a později "ex-manžel" a v poslední době hlavně jako "ten blb." Ano, já vím, že jsem kdysi dávno psala, že tahle kapitola je uzavřená, ale to jsem byla nějak přehnaně optimistická. Posunutí se dál tak snadné samozřejmě nebylo (a stále není). Když jsem ještě byla v Utsunomiyi, téměř jsme se neviděli a mně to tak vyhovovalo. Ono něco bude na tom přísloví Sejde z očí, sejde z mysli. Jediná věc, o které jsem v souvislosti s ním přemýšlela, bylo, jak asi bude vypadat naše rozloučení, jestli tedy vůbec nějaké bude. Původně měl první odjíždět on, tak jsem si říkala, jestli přijde. Znamenala jsem pro něj ten půlrok vůbec něco? Nebo jen beze slova zmizí. Patřilo by mi to - ke konci už jsme se vlastně ani nezdravili.

Jenže z nějakého důvodu ten den neodjel a jelikož následující den jsem odjížděla já, měla volba, jestli se s ním rozloučit či nikoliv, padnout na mě. Nakonec jsem se ovšem nemusela vůbec rozmýšlet - nebyl doma. Jediný, s kým jsem se rozloučila, byla Itó-san. Jenže když můj taxík opouštěl pozemky kolejí, viděla jsem ho přicházet. Říkala jsem si, že je to naposled, co ho vidím, a on si mě přitom ani nevšiml.

Z Utsunomiye jsem odjížděla spolu s Naoko, která odlétala do Mongolska, tak jsme využily těch pár zbývajících hodin a pokecaly o všem možném a v Naritě zašly na kafe. Obě jsme to loučení obrečely. Tu noc jsem přespávala v hostelu, protože letadlo mi mělo letět následující ráno, a kdybych jela z Utsunomiye, nestíhala bych to. Kvůli stávce zaměstnanců Lufthansy jsme měli zpoždění, tak jsem měla čas projít v klidu všemi formalitami.

Přišla jsem k bráně (gatu? prostě gate), kde už byla hromada lidí, hodila si věci ke sloupu -
A tehdy jsem to uslyšela. Myslela jsem si, že už fakt blbnu, protože není možný, abych slyšela to, co jsem slyšela - jeho hlas. Ale byl to on. Vyvalila jsem oči a nevěřícně zírala. Pak jsem sebrala dolní čelist z podlahy a než jsem stihla zapojit mozek, prošla jsem okolo a pozdravila ho. Těžko říct, kdo z nás dvou byl překvapenější. Protože zpozdění ještě trošku narostlo, sednul si ke mně ke sloupu a bavili jsme se, jako bychom se naposledy viděli včera (no technicky jsme se viděli, ale je to půl roku, co jsme spolu fakt pořádně mluvili). A právě to, jak snadné bylo s ním opět mluvit i po tak dlouhé době, se mi na něm vždycky líbilo. Možná se vám to zdá jako pitomost, ale já mám jen velmi málo lidí, s kterými se můžu nenuceně bavit, a není mezi nimi ani jediný kluk. A nikdy ani nebyl - na to se jich příliš bojím. Ale on byl jiný a to hned ze začátku.

...ale to bych se odchýlila od tématu. Prostě jsme ty chvilky před odletem trávili spolu. Sedadla v letadle jsme však měli každý jinde, takže následovala 11-ti hodinová pauza, než jsme se zas viděli. Počkal na mě u výstupu z letadla, takže jsme pak celé Frankfurtské letiště přešli spolu. Jenže jeho letadlo letělo od brány B a moje od A, takže jsme se museli rozdělit. Víte, jak jsou takové ty filmy, kde se dvojice loučí na letišti a objímá se uprostřed davu spěchajících lidí? Tak jsme spáchali přesně to samé. A poprvé za tu dobu, co ho znám, bylo objetí jeho nápad a ne můj. A pak byl pryč. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem vydržela nebrečet až než mi zmizel z očí.

A od té doby když večer usínám, tak na něj pořád myslím, a i když v hlavě vím, že je to zbytečné, nemůžu si pomoct. Nijak tomu nepomáhá ani to, že si na fejsu píšem, co je nového.
Chybí mi. Přes to všechno, co jsem na něm nesnášela, mi chybí a chci ho zpátky. Proto mi tu teď hrají písničky typu Everybody knows (except you) či My Happy Ending od Avril a v náhodných intervalech jsem naměkko. Celý uplynulý půl rok přišel vniveč - jsem zase na začátku.

Jsem hloupá, že?

Tuesday, 4 September 2012

Moje (ne tak úplně) awesome zločinecká kariéra

V Japonsku se ze mně stal rebel - podle kamarádek začínám být zlá (prý jsou na mě pyšné XD), kašlu na školu (a to do té míry, že jsem failnula všechny předměty) a jako třešnička na dortu se ze mně stal zločinec!

Všechno začalo na začátku srpna, kdy mě do Utsunomiye přijela navštívit kamarádka ze střední. Nevěděla jsem, kam s ní, tak jsem ji ubytovala u sebe v pokoji. Ano, věděla jsem, že je to proti kolejnímu řádu, a měla jsem se zeptat, ale tak nějak jsem doufala, že těch pár dní nikoho nezabije, že se to nikdo nedozví. Zpětně jsem zjistila, že to vedoucí koleje Itó-san celou dobu věděla - jak jinak, ona ví o všem, kde se co šustne. Problém ovšem nastal s dopravou - Utsunomiya je rozlehlá jak prase a bez kola zde prostě není možné existovat. První den jsem si půjčila kolo Ósan od vedle, ale bylo mi jasné, že tudy cesta nevede - Ósan měla zkouškové a do toho brigádu, takže potřebovala být mobilní. Tehdy jsem si vzpomněla na nevyužívaná kola na kolejním parkovišti, ke kterým byl přicvaknut lístek, že pokud se majitel neozve, kolo bude zlikvidováno. Řekla jsem si, že pokud ničí není a stejně bude brzy sešrotováno, nebude tedy nikomu vadit, když si ho půjčíme. Takhle jsem se tedy pár dní úplně v pohodě přepravovaly.

Jenže pak přišla ta osudná noc, kdy jsme si řekly, že zkusíme zajít do Basqu si zatancovat. Dojely jsme tam, zjistily, že se platí vstupné, a tak jsme zase zamířily zpátky. Jenže tou dobou už byly skoro 2 ráno. A kousek od kolejí se na nás najednou přilepilo nějaké auto a zrovna ve chvíli, kdy jsem si už začínala říkat, co je to za debila, se z auta ozval hlas, jestli bysme nechtěly zastavit. Tak jsem stopla, abych se podívala, co kdo chce, a oni policajti. Hrklo ve mně.

Poslušně jsem slezla z kola a zeptala se, co je za problém. Chtěli vidět doklady, ptali se odkud a kam jedeme a čí to jsou kola. Vysvětlila jsem jim vše potřebné, zatímco kamarádka stále seděla na kole a vypadala, že se už nemůže dočkat, až odjede. Policajtům se však nelíbilo moje prohlášení, že jsme si to kolo půjčily - pořád se mi snažil vnutit, že jsme ho ukradly, čemuž jsem se bránila argumentem, že podle toho papíru ničí není a nikdo se k němu nehlásí. Jenže to bylo policajtům jedno, prý i to, když si vezmeme nepoužívanou věc, je zločin. Začínala jsem se bát.

Kamarádku vyzvali, ať sleze. Chudák byla totálně mimo, jelikož japonsky neumí a páni policajti zase neovládají žádný jiný jazyk. Já se snažila chovat klidně, ale moc do zpěvu mi zrovna nebylo. Policajti projeli registračku a zjistilo se, že kolo je psané na jakéhosi Japonce. Jenže my na kolejích Japonce nemáme. Vynořila se teorie, že to kolo je kradené a že ho u těch kolejí zloděj nechal. Tím, že jsem si ho vzala, bych se tedy stala jakýmsi spolupachatelem. Jenže bylo moc pozdě na to, aby majiteli zavolali a ověřili si to. Takže nás jen důkladně vyzpovídali, opsali si všechny údaje z mé cizinecké karty a kamarádčina pasu, ptali se na každou kravinu a neustále zkoumali obě kola (a já se modlila, aby nepřišli i na to, že mi nesvítí světlo - i to je v Japonsku přečin). Nakonec prohlásili, že si to cizí kolo odvezou a my ať se vrátíme domů, že mi o den později zavolají, jak dopadlo vyšetřování.
Po cestě na koleje mi začalo docházet, že bych taky mohla být obviněna, dostat záznam do rejstříku trestů a třeba i být vyhoštěna z Japonska, nemluvě o tom, že bych třeba i musela vracet stipendium, kdyby na to přišla Japonská vláda.

Druhý den jsem neměla zrovna nejlepší náladu a mobil jsem nepustila z dohledu. Páni policisti se ovšem neozvali. A nezavolali ani druhý den a ani ten třetí. Vlastně uběhly víc než tři týdny, než se ozvali.
Poslední víkend v srpnu jsem celý trávila u televize kvůli 24h TV, kde hlavní osobností byli Arashi. Není tedy divu, že jsem v neděli zapadla do postele a nehodlala vstát, dokud se pořádně nevyspím. Nebylo mi ovšem přáno - hned ráno mi zazvonil telefon. Já ho sice nezvedla a proklínala jsem kohokoliv, kdo to volal, ale když jsem se pak podívala na nepřijaté hovory, svítilo na mě číslo, které mi policajti na sebe dali. A najednou už se mi nechtělo spát. Po pár minutách mi zavolali znova s tím, že mám druhý den v jednu přijít a dotáhnout nějakého Japonce s sebou. První volba padla na mou vedoucí z kavárny, Naoko, ale pak jsem si vzpomněla, jak mi Naoko radila, abych s tím šla za vedoucí kolejí Itó-san.
Tak jsem vyrazila a svěřila se jí se svým problémem. Itó-san nebyla zrovna nadšená - podobná věc se totiž už jednou stala - jí. Tudíž nepřicházelo v úvahu, že by šla se mnou - nevypadalo by to asi zrovna příliš dobře. Chtěla jsem tedy vycouvat a požádat Naoko, jenže v tu chvíli už jsem situaci neměla pevně v rukou. Itó-san totiž zavolala do školy, zkonzultovala to a bylo rozhodnuto, že se mnou půjde vedoucí studijního oddělení.
Co na tom, že jsem nechtěla, aby se to škola dozvěděla. Litovala jsem, že jsem nešla za Naoko rovnou, ale už se nedalo nic dělat.

Druhý den jsem se tedy celá nervózní dotáhla do školy, odkud jsme univerzitním autem jeli na policii. Absolutně jsem nevěděla ani kde to je, ani za kým jmenovitě jdu. Když se ke mně přitočil jakýsi mladý policajt, ani jsem si neuvědomila, že je to ten samý, který mě tuhle v noci chytnul. On a jeho zlý kolega nás zavedli do jakési chodby, kde byl trochu klid. Většinu času se tedy vykecávali s mým doprovodem, ale naštěstí jsem valné většině rozuměla. To kolo, co jsme si půjčily, bylo přeci jen ukradené. Patřilo bývalému studentovi Udai, který však už skončil a je zpátky ve své prefektuře. Protože místo krádeže a místo zapůjčení se lišilo, museli jsme s policajtama jet vyfotit, kde jsme to kolo našly. Takže jsem se projela policejním autem ke kolejím, tam jsem musela ukázat, kde bylo, policajti si to vyfotili a jeli jsme zpátky.
Ve výslechové místnosti jsme sepsali výpověď, následovalo focení (přesně tak, jak to znáte z amerických filmů - zepředu, ze strany...), odebrání otisků prstů a dlaní a vyplnění formuláře o zvláštních poznávacích znameních jako tetování, piercing, jizvy, prodělané operace atd. atd.
Nakonec mi řekli, že mě tedy stíhat nebudou, ale že u nich mám černý puntík a jestli ještě něco provedu, všechno to proti mně použijou.
Tehdy jsem si vzpomněla, že mi nefunguje světlo na kole, takže po návratu na koleje jsem vyhrabala baterku a izolepu a vytvořila si provizorní světlo. Přeci jen už jsem nechtěla nic riskovat.
Tolik moje (ne tak úplně) awesome zločinecká kariéra. Doufám, že tímhle už tahle kapitola skončila a že se nikdo nerozhodne se v tom zpětně znovu hrabat.

Monday, 20 August 2012

Cesta do teplých Okinawských krajin, část 3.

Další den mého pobytu na Okinawě jsem opět pocítila chuť jít na pláž, tak jsem ignorovala bolestivé spáleniny a hned ráno v devět naběhla k moři. Opalování samozřejmě nepřicházelo v úvahu, ale koupání se v moři mě krásně ochlazovalo, a díky tomu, že jsem se koupala v blůze, tak mě ta mokrá látka chladila i poté, co jsem vylezla ven. Pro jistotu jsem si ještě každých deset minut natírala opalovacím krémem veškerá místa, kam by se mohlo slunce dostat. Koho by napadlo, že si můžu spálit i oční víčka O_o
Ale ani tak jsem si to nechtěla lajznout a zůstat na pláži přes poledne - tak jsem se vydala na průzkum místní svatyně, kde se mi povedlo vytáhnout si velice nadějně znějící omikudži (až na tu část, že bych v současné době neměla cestovat - hups XD).
Naminoue jinja
Těžko říct, jestli to bylo ten samý den nebo ten následující, protože mi všechny ty dny nějak splývají, nicméně jsem navštívila i Shikinaen Garden v čínském stylu (a zadarmo - jen se mě paní u pokladny ptala, odkud jsem, aby to zaznamenala do svých análů), zašla jsem do místního obchoďáku, a samozřejmě našla místní Book OFF.
Večer jsem se pak chodila dál dívat na západy slunce, protože prostě byly příliš krásné na to, abych je propásla. A nebyla jsem ani zdaleka jediná - nejvíc mě fascinoval pár důchodkyň, které taktéž chodily den co den na pláž, přinesly si deku a chúhaie a společně sledovaly tu nádheru.
Shikinaen Garden
Ve středu jsem se pak vydala na celodenní výlet na sever přes Nago až do Ocean Expo Parku, kde se nachází obrovské Churaumi aquarium. V praxi to vypadalo tak, že jsem ráno vyrazila, strávila přes dvě hoďky v autobusu (v kterých se mi mimochodem dělá špatně, a proto radši cestuji vlakem), hodila do sebe oběd, strávila několik hodin prohlížením si rybiček a hurá na autobus zpátky, protože kdybych ho nestihla, musela bych tam strávit noc. Trošku mě mrzí, že jsem neměla čas prohlídnout si celý Expo Park, ale akvárium bylo tak zajímavé, že jsem si prostě nemohla pospíšit a tu podívanou odbýt. Hned na začátku jsem si třeba mohla šáhnout na mořské hvězdice, které sice byly na pohled pěkné, ale na dotek dost tvrdé, a taky na nevzhledné mořské okurky, jež ovšem oproti očekávání byly velmi příjemné na dotyk :)
A pak následovaly mraky rybiček, krabů, medúz, žraloků či rejnoků, až jsem se nestačila divit (a hlavně fotit). Úchvatná byla hlavně ta největší nádrž zvaná Kurošio, kde se proháněly obrovské manty a žraloci a další menší havěť.
nádrž Kurošio, Churaumi aquarium
Po všech těch mořských potvorách se mi nemůžete divit, že jsem dostala chuť na suši - a tak jsem večer strávila na Kokusai dóri v kaiten zuši :D
Když už jsem byla na Okinawě, byla by škoda neochutnat tzv. Okinawa soba. Tohle jídlo jsem chtěla ochutnat od té doby, co o něm mluvili členové Orange Range v jedné talkshow - zvláště mi utkvělo v paměti, jak se nás Yamato snažil přesvědčit, že takové jídlo vlastně na Okinawě neexistuje. Nevím, jak za jeho mladých let, ale teď tam rozhodně je - na každém kroku. Tak jsem neodolala a objednala si to taky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Okinawa soba vlastně vůbec není soba, nýbrž rámen :D Další podivností pak bylo hovězí maso, s kterým jsem se tu snad ještě nesetkala - no na Okinawě ho bylo dost. Každopádně si nemůžu stěžovat, že by mi nechutnalo - jen opravdu není dobrý nápad dávat si horké jídlo, když jsou venku tropické teploty. Svůj omyl jsem rychle napravila zmrzlinou s další podivnou chutí jako Shiquasa sherbet, Sugar Cane, či o něco normálnější mango.
okinawa soba
Nemůžete se mi divit, že jsem v tom vedru neměla moc chuť cestovat, takže většina mých dní se odehrávala stylem Pláž-oběd na Kokusai dóri-odpočinek-pláž. Ale jeden den jsem přeci udělala výjimku a vydala se lodí na jeden z menších ostrůvků - Tokashiki. Okinawa je subtropický ráj a byla by škoda, kdybych viděla jen jednu městskou pláž. Takže jsem se vydala na půlhodinovou cestu lodí, při které jsem zjistila, že loď opravdu nebude mým oblíbeným dopravním prostředkem. Ale výsledek stál za to a já viděla opravdový ráj - krásná bílá písčitá pláž, křišťálově čistá voda, že jsem viděla korály na dně a okolo se prohánějící rybičky. Dokonce se mi povedlo zahlédnout i mořskou želvu!
ostrov Tokashiki 
Jediným problémem byl nedostatek stínu a předražené jídlo, a pak samozřejmě zpáteční cesta lodí, ale i to jsem přežila.
Ten den na Okinawu přiletěly i dvě spolužačky z Udai, tak jsme ještě večer vyrazily na pláž, popíjely pivo a sledovaly jak rychle se pohybují hvězdy. Byla jsem ráda, že už na hostelu konečně nejsem sama, ale jejich příjezd taky přilákal nechtěnou pozornost okolí. Když jsem sama, tak si jdu hezky po svém a pokouším se držet od ostatních dál, ale Rusky jsou můj přesný opak. Proto jsem skončila hned první večer ve společnosti dvou Thajců, s kterými jsem si neměla co říct. To by ještě nebylo nejhorší - to přišlo až další den.
Hezky v klidu jsem se ráno rozplácla na pláž a asi za dvě hoďky se objevily i Rusky. A netrvalo dlouho a připletl se k nám nějaký mladý (a děsně otravný) Amík. Já jsem si s ním neměla co říct a jen jsem tiše doufala, že se ho co nejdřív zbavíme. Ovšem Rusky měly odlišný názor a za chvilku zaznělo pozvání odjet s ním kamsi na soukromou pláž. V duchu jsem se smála, jestli je vážně tak naivní a myslí si, že s ním kamkoliv pojedeme. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Rusky pozvání přijmou. Nejdřív jsem si myslela, že si dělají srandu, ale nedělaly - opravdu chtěly jet bůhvíkam s klukem, kterého právě potkaly.
zastrčená pláž kdesi v prčicích
Nevím jak je, ale mě doma učili, že nemám nikam chodit s cizími lidmi. Na druhou stranu se mi nechtělo je nechat jít samotné - asi jsem příliš ochranitelský typ, nebo prostě jen blbá, ale prostě jsem je nemohla opustit. Takže to dopadlo tak, že jsem s dvěma cizíma Amíkama nastoupila do auta a odjela kamsi doprčic na zastrčenou, ale docela pěknou pláž. Neuklidňoval mě ani fakt, že řidič před jízdou pil - tak jsem si celou cestu jen představovala ty titulky, až mě najdou někde mrtvou. Z toho mě ovšem dost rychle dostaly Amíkovy rádoby vtipné kecy, z kterých jsem mohla jen protáčet oči v sloup. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo tak trapný fakt existuje - holt Amíci překonávají veškerá má očekávání. Jen pro ukázku - jeho catch phrase zněla: "You have such pretty eyes that I just need to fuck your face." Beze srandy *facepalm* -_-
Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím zpátky a litovala jsem, že jsem radši neodmítla a nezůstala hezky v Naze. Když mě zavezli na Kokusai dóri, mohla jsem si konečně oddychnout - Rusky s nima ještě zůstaly na večeři, ale moje nervy by to už asi určitě nevydržely. Stačilo, prosím si už nikdy víc X_x
To byl můj poslední den na Okinawě - následující den jsem se vracela do Tokia, kde jsem následně zakončila tenhle výlet (v pořadí již třetím) koncertem Orange Range - skupiny, díky které jsem se o existenci Okinawy vůbec dozvěděla :)

Tak tolik Okinawa - v úterý večer jsem se vrátila do Utsunomiye, ale hned v pátek jsem byla zpět v Tokiu, protože mě čekal už poslední koncert. A zakončila jsem to stejně, jako jsem začala - tedy skupinou Buck Tick. Mohla bych se rozepsat, jak moc to Acchanovi slušelo nebo jak moc byl Yuta kjůt, ale to už ke kapitole "Okinawa" nepatří. Jen ještě zmíním, že tohle byl přelom v mém školním životě, protože po tomhle výletě už mi nezbyly žádné vyčerpatelné absence - tak jsem se na školu prostě vybodla a přestala chodit na veškeré hodiny. Nešla jsem ani na jeden test, nenapsala jsem ani jedinou esej. Když teď požádám o studijní výsledky, budu mít všude fail, ale víte co? - vůbec mě to neštve :)

Btw zbytek fotek z Okinawy zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Okinawa_23.6._-_2.7/#

Monday, 16 July 2012

Cesta do teplých Okinawských krajin, část 2.

První den jsem samozřejmě jako první zamířila na pláž trošku se opálit a hlavně si zaplavat. Neplavala jsem už minimálně 5 let, tak jsem si říkala, že jsem to určitě zapomněla. No, nikomu bych nemohla být příkladem, ale aspoň jsem se neutopila :D Opalování ovšem bylo horší - přestože jsem měla opalovací krém s faktorem 50, slunce pálilo přímo neskutečně. Nicméně když jsem to prokládala s plaváním v chladné vodě, dalo se to vydržet. Jenže jak jsem později zjistila, okinawské slunce ne nevyplatí podceňovat.
Nami no ue beach
Asi okolo 12 jsem se vydala do místní nákupní ulice Kokusai dóri. Původně jsem si chtěla koupit něco k obědu, ale v tom vedru jsem ani neměla chuť k jídlu, tak jsem to vyřešila zmrzlinou a ledovým maccha latté. Ten den byla neděle a to je den, kdy je Kokusai dóri zavřená pro auta a stává se pěší zónou. Díky tomu se zde konají i různé akce - a já zrovna měla štěstí na představení místního klubu tradičních okinawských tanců eisa! A musím říct, že se mi to vážně líbilo - tanečníci byli naprosto skvělí, synchronizovaní a navíc schopní v tom nesnesitelném vedru mít černé oblečení a tancovat; já byla ráda, že se plazím. Slunce na mě celou dobu nemilosrdně svítilo a já cítila, jak mě pálí kůže na rukou i nohou. A tanečníci mezitím hopsali, bubnovali a předváděli své umění, jak kdyby se nechumelilo.
tanečníci eisa
Po skončení jsem zamířila rovnou do hostelu, protože jsem toho vedra měla po krk. Zbytek dne jsem strávila spánkem, protože mě to vedro fakt zmohlo. Když jsem se probudila, bolelo mě celé tělo. Při náhodném pohledu do zrcadla jsem zjistila, že jsem rudá jak krab. Spálila jsem se přímo dokonale, takže opalování již druhý den nepřicházelo v úvahu.
Místo toho jsem se vydala na průzkum města. Jako první byl na řadě hrad Šuri. Dopravit se nadzemkou na konečnou šlo celkem snadno, ale pak jsem se v tom vedru musela doplahočit k hradu, což už bylo horší, jelikož to bylo do kopce a na přímém slunci. Statečně jsem se plazila vzhůru, ale zároveň jsem postupně zpomalovala a zpomalovala, zatímco se mě slunce snažilo usmažit zaživa. Když jsem se dohrabala až k samotnému cíli, byl mi už nějaký hrad totálně ukradený - dovnitř jsem šla ne kvůli artefaktům či vystaveným věcem, nýbrž kvůli tomu, že tam byl chládek a klimatizace. I když to vůči hradu nebylo fér, absolutně jsem neměla náladu projít všechna přilehlá stavení a parčík - co na tom, že co jsem neviděla už asi nikdy neuvidím - v té chvíli mi to bylo totálně šumafuk a jen jsem sebou chtěla plácnout do stínu. Cestou zpátky už jsem zpomalila na tempo šneka v koloně, které se nezlepšilo ani po obří porci ananasové zmrzliny, kterou mi dala milá paní prodavačky, když viděla můj znavený obličej. Ale aspoň mi to částečně vrátilo energii doplácat se k nadzemce.
hrad Šuri
Vystoupila jsem o nějakou tu zastávku dřív, protože tou dobou jsem díky klimatizaci našla opět chuť k životu. Tak jsem si říkala, že to nemůže být tak zlý, že se tedy domů projdu. Ovšem tak zlé to opravdu bylo - vedro k padnutí je prostě vedro k padnutí. Ani nevím, jak jsem se doplahočila na hostel, ale povedlo se, nezemřela jsem cestou, takže jsem zbytek dne prospala. Ale protože spáleniny stále bolely a navíc jsem si asi uhnala úpal/úžeh, takže mi bylo fakticky blbě, tak jsem se vlastně vůbec nevyspala. Večer jsem se alespoň šla podívat na západ slunce, abych měla pocit, že ten den stál za to.

Tuesday, 10 July 2012

Cesta do teplých Okinawských krajin, část 1.

Už jsem měla plné zuby té sezóny dešťů, takže jsem si sbalila saky paky a vydala se do teplých krajin. Jinými slovy jsem si splnila další sen a navštívila Okinawu.

Chtěla jsem se tam podívat od té doby, kdy jsem prvně slyšela skupinu Orange Range, která je z Okinawy. Tehdy jsem sledovala jejich videa a říkala jsem si, jak je tam krásně (a že se tam určitě nikdy nepodívám, protože to je zatraceně daleko). Jenže tenhle rok je plný zázraků, takže jsem si nakonec tu letenku přece jen byla schopná koupit. I s tím byl ale problém - stále jsem řešila, kdy mám vlastně jet, na jak dlouho atd. Nakonec jsem si řekla, že konec června bude nejlepší. Podle netu má totiž 23. června oficiálně končit okinawská sezóna dešťů, která navíc letos začala dřív. Tak jsem si říkala, že když pojedu toho 23. budu mít na Okinawu 10 dní - pak jsem se musela vrátit, protože 3.7. mě čekal koncert Orange Range a 6. pak koncert Buck-Tick. Sice jsem mohla jet až potom, ale to mělo být setkání nikkenseiů ohledně závěrečných prací. Jenže hned po nákupu letenek jsem zjistila, že tohle setkání bylo přesunuto zrovna na ten týden, kdy budu pryč. Tak holt smůla - nedostavila jsem se.

Nějak jsem tentokrát ani neměla náladu nic moc plánovat - tak jsem si jen našla pár nejdůležitějších míst a věcí, co chci vidět a navštívit. A našla jsem si vlaky na letiště - nechtěla jsem přeci přijít pozdě.
Jenže to by přeci nebylo akční, kdyby všechno šlo jako na drátkách. Ucunomijská linka se rozhodla mít zpoždění 15 minut, kvůli čemuž jsem nestihla navazující vlak na letiště v Naritě. A další mi měl jet až za hodinu. Tady jsem se začala pomalu strachovat, že bych to nemusela stihnout. Tak jsem si řekla, že se prostě dohrabu do Čiby a odtamtud to už nějak půjde. Do Čiby jsem se dohrabala, ale tam mi bylo řečeno, že vlak na letiště jede až za 40 minut, což pro mě bylo nepřijatelné. Tady už jsem začala propadat panice a nahlas jsem si musela opakovat Uklidni se, nebreč a mysli. Nakonec jsem zjistila, že zrovna jeden vláček jede do Narity, ale ne na letiště. Každopádně jsem nastoupila a pak už jen doufala, že se na to zatracený letiště nějak dohrabu včas. V Naritě jsem zaběhla na informace, kde mi slečna sdělila, že mám štěstí, že za chvíli jede Keisei line na letiště. Měla jsem chuť jí líbat ruce. Místo toho jsem popadla tašky a sprintovala na blízké nádraží. Tou dobou už jsem hodinky sledovala téměř nepřetržitě a modlila se. Jakmile jsem vystoupila, prohnala jsem se kolem ochranky směrem k přepážkám, tam se poprala s check-in přístrojem a vyfasovala palubní lístek. Pak už šlo všechno dobře - prošla jsem detektorem, našla tu správnou gate a konečně jsem si mohla oddechnout.
první (zamlžená) fotka z Okinawy - stanice nadzemní dráhy
Tohle byl můj v pořadí třetí let, ale stejně jsem byla nervózní. A i kdybych nebyla, všechny ty bezpečnostní pravidla a ukázky toho, jak se zachovat v případě nouze, by mě dozajista znervóznily. Každopádně jsem let přežila, většinu jsem ho prospala a pak už jen se zatajeným dechem sledovala, jak se blížíme k ostrovu, což byla fakt krásná podívaná. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím - nevěřila jsem, že jsem fakt na Okinawě! 
Uvěřila jsem, hned jak jsem vylezla z letiště - vlna horka mě praštila přímo mezi oči, zamlžil se mi foťák a já pochopila, že na takovéhle teploty nejsem dělaná. Proto jsem byla ráda, když jsem nastoupila do klimatizovaného vagonu tzv. ユイレール (yuirail) - místní jednokolejky. Jenže jednou jsem vystoupit musela - plácala jsem se v tom vedru a hledala svůj hostel, který mi byl doporučen. Taku totiž byl na Okinawě pár týdnů předtím, takže krom doporučení na hostel jsem dostala i mapy a info, kam jít.
nadzemní dráha v Naze
Plán na večer byl jasný - najít pláž a juknout na moře. Jestli to ještě nevíte, tak já strašně miluju moře. Už jen ta slaná vůně mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Nedokážete si představit, jak šťastná jsem byla, když jsem tu pláž našla - hned jsem zapomněla na to vedro, skopla boty a šup se brouzdat po břehu.
pláž Nami no ue

Tuesday, 19 June 2012

Fangirlení nad Kagiheya a další novinky z Utsunomiye

Byť se to zdá neuvěřitelné, stále ještě žiju. Arashi-mánie nepolevuje, takže stále zkoukávám staré díly VSArashi, HnA či AnS a samozřejmě pravidelně v pondělí a sobotu usedám před televizí, abych zkoukla nejnovější Kagiheya a Mikeneko Homese. Ale upřímně, to druhé sleduju jen kvůli Aibovi - dorama samotné mě nijak zvlášť nebaví a nejnadšenější jsem byla u minulé a předminulé epizody a to jen proto, že to byly ty, které se natáčely tady v Utsunomiyi.

*následující text může obsahovat spoilery na Kagiheya*

Kagiheya je ovšem jiné kafe - je to chytré, vtipné a velice zajímavé - sice většinou odhadnete, kdo je pachatelem, ale zůstává otázka, jak to sakra udělal, což mi přijde mnohem lepší než se "jen" honit za pachatelem. Uchvátilo mě to natolik, že jsem neváhala jít do knihkupectví a koupit si 590-stránkovou japonskou bichli, která byla předlohou - The Glass Hammer od Kishi Yuusukeho, kterou jsem v neděli zdárně dočetla. Příběh je stejný jako poslední dva díly doramy (takže teď vím, jak to příští týden, kdy je poslední díl, dopadne), ale přesto se to od seriálu dost liší. Zvlášť postava Enomota, což mě - přiznávám se - trochu zklamalo. Většinou totiž kniha bývá lepší než film, ale tady přestože je kniha velmi dobrá, uznávám, že dorama je lepší. V knize je např. Enomoto vykreslen jako rádoby obyč majitel krámku se zabezpečovacími zařízeními, který si za své služby nechává platit horentní sumy (a to i za předpokladu, že by to, nedejbože, nevyřešil). Jako chápu, zadarmo ani kuře nehrabe, ale Enomoto v podání Oh-chana je se svou zálibou v řešení tajemství mnohem víc "likeable" - připomíná mi tím totiž Sherlocka Holmese :)

A když už jsem u tohohle blábolení na téma Kagiheya, ráda bych se zmínila i o změně postavy Aoto Junko - ta seriálová je taková mile nešikovná a zcela závislá na Enomotovi, ale na druhou stranu je k němu velmi milá a vůbec se k němu dost má (Y U no end up together?); ta knižní mi přišla taková víc průbojná a samostatnější - ale zatím o Enomota žádný zájem :( (zato on ji pozval na večeři O_o) O postavě Serizawy se moc rozepisovat nebudu - v knize není a proti té seriálové podobě vůbec nic nemám - je to naopak velmi vtipné :D

Co mi na knize však vadilo nejvíc je fakt, že v polovině knihy se najednou přehoupne úhel pohledu a Enomoto a spol na nějakých 120 stránek úplně zmizí. Pravděpodobně by to nebyl takový problém, kdybych to dokonce i četla v nějakém čitelném jazyce jako je anglina nebo čeština, ale v té japonštině jsem z toho málem měla infarkt, jelikož napětí se najednou vypařilo a já stála před úkolem prodrat se těma stránkama bez jakékoliv motivace a navíc zmatená, kdo je kdo. Bála jsem se, že to nevydržím a odpadnu, ale nakonec jsem to překonala a teď jsem za to ráda. Jakkoliv bylo těch 120 stránek dlouhých a složitých, získala jsem důležitý náhled na život a myšlení jedné z hlavních postav. Díky tomu se vše krásně vysvětlilo, a i když vím, že ta postava byla pachatelem a chladnokrevně někoho zabila, nemůžu ho nenávidět - prostě měl jen v životě smůlu :( A v tomhle ohledu se kniha liší od doramy. Těžko říct, jestli nám i tam ukážou v příštím díle tuhle epizodu v životě pachatele, ale i kdyby ano, nebude to stejné. Přeci jen už nám byl pachatel představen a je vykreslen jako evil mastermind, který svede s Enomotem bitvu o to, kdo je mazanější. Takový však v knize vůbec nebyl. A proto jsem ráda, že jsem knihu dočetla dřív, než byl tenhle díl odvysílán. Horší to bude se zbývajícími dvěma knihami, jejichž příběhy jsem už nejspíš viděla, ale co se dá dělat. Uznávám, že tohle dorama se vážně povedlo (jen ještě připomínka k Oh-chanovu Enomotovi - trochu víc emocí by ho nezabilo. Ten kamenný výraz je možná ze začátku v pohodě, ale dost rychle se to ohraje a upřímně si nemyslím, že by Enomoto byl až tak moc zvyklý třeba na to, že na něj někdo míří pistolí - tam bych nějakou reakci očekávala. Nicméně jeho stydlivost v přítomnosti Aoto je děsně kjůt - a prakticky jediná příležitost, kdy se Enomoto zbaví té masky a použije obličejové svaly).
Ještě bych se chtěla zmínit, že soundtrack je naprosto úžasný a já ho pravidelně prostřídávám s písničkama od Arashi :)
Tak tolik ke Kagiheya (musela jsem se vypsat, chápete; normálně to nemám s kým probrat).

*konec případných spoilerů*

Jinak dnes tu máme tajfun, takže se zrušila dámská jízda, kde jsme měly sledovat Jane Eyre s holkama z kolejí a vedoucí z kavárny, kde makám. A včera jsem místo sledování Kagiheya vyrazila s lidma z kolejí na karaoke - bylo to poprvé, co mě tam někdo dotáhl, a to jen pod příslibem alkoholu. Bylo nás tam asi 8 (počet se průběžně měnil) a zatímco všichni zpívali známější i úplně neznámé písničky, já testovala nabídku nápojového lístku XD Po umešu a třech různých koktejlech jsem to ustálila na kahlúa milk, u kterého jsem vydržela až do konce (stihla jsem jich za ten večer 6). Někdo by mohl namítat, že karaoke bez zpívání není sranda, ale nenechte se mýlit - byla to sranda dost velká na to, abych chtěla jít znova. Trošku to tedy kazili lidi, kteří nevědí, kdy maj přestat chlastat (měli jsme válejícího se opilce, objímajícího opilce - a to jsem prosím nebyla já! - zvracejícího opilce i spícího opilce), ale za tu srandu vidět Kaihonga pokoušet se jet na kole, když vlastně ani není schopen stát rovně, to stálo. A musím poděkovat mým genům a žaludku, že mají se mnou takovou trpělivost - přestože jsem toho tolik vypila, byla jsem schopná jet rovně, v 6 ráno si jít lehnout a ve 12:50 stihnout hodinu korejštiny bez jakýchkoliv známek opice (jen se mi zatraceně chtělo domů a spát).
Za foto díky Thajce Min :)
A vím, že budu znít jako hnusná nepřející osoba, ale musím zmínit, že včera, když jsem se tak úžasně bavila, pila a vůbec byla ráda na světě, "slavil" soused narozeniny - tedy jestli se sezení o samotě ve vlastním pokoji bez jakékoliv vyhlídky na nějakou zábavu dá nazvat slavením. A já se mu v duchu škodolibě směju - já se na své narozeniny taky nehorázně nudila, zatímco on se bavil, a bylo to jen a jen jeho vinou, takže včera jsme to otočili. Tomu říkám karma :D


Z dalších zpráv - kvůli prezentaci závěrečných prací (kterou jsem mimochodem ještě ani nezačala a vlastně jsem ani neviděla svou vedoucí) nemůžu jít na koncert Sekai no Owari, což mě nebetyčně krká >.<

Nesehnala jsem lístky na Waku Waku Gakkó, co pořádali Arashi v Tokiu minulý víkend, což mě taktéž nebetyčně krká, a závistivě čtu reporty z akce a prohlížim fotky těch šťastnějšich. Nicméně se pokusím ještě jednou, tentokrát o lístky do Ósaky. Držte mi palce.

Tuhle jsme s Ósan, Mongolkou a klukem z Myanmaru vyrazili na yakiniku, ztratili se a skončili v malinké restauraci asi pět minut od kolejí XD

Dnes jsem se učila hrát shogi - začali jsme dětskou verzí s obrázky slonů a lvů a další havěti a mně se nějakým zázrakem podařilo vyhrát O_o

Máme tu tajfun. Je to hnus - leje, je tam vichr, a jak je nízký tlak, tak je mi blbě a nesmím moc vstávat, protože se mi točí hlava. Horší než kocovina >.< Ale Udai právě vydala zprávu, že kvůli tomu tajfunu se zítra a ve čtvrtek se ruší veškerá výuka! Lucky~ ^___^

V kuchyňce si pěstujeme novou plíseň. Říkám jí Ágnes. Má se čile k světu a prozkoumává hranice svého obydlí v podobě plastové misky :D

V sobotu odjíždím na 10 dní na Okinawu (záviďte :P). Vracím se 2.7. ale zůstávám přes noc v Tokiu, neboť 3. mám koncert Orange Range. Pak se vracím, ale 6. jedu zpět do Tokia na koncert Buck-Tick, večer pak (když Midorikawa-sama a JR Higaši Nihon dají) stihnu konec kolejní párty a 7.7. slavíme svátek Tanabata :)

Nechci to zakřiknout, ale nejspíš mi na konci července přijede návštěva z Čech. Už se těšíííííím :))

A na konec koťata:

Wednesday, 6 June 2012

Další víkend v Tokiu

Nejvíc mě na téhle cestě baví, že aniž bych si něco dopředu plánovala, vždycky se objeví nějaká příležitost něco vidět, něco zažít, někam jít. Jako moje víkendová cesta do Tokia.

Araši jsou všude!
Na sobotu jsem měla naplánovanou akci v Jokohamě - nějaký Tales of Festival event, kde měl vystupovat můj milovaný bůh Midorikawa Hikaru-sama. Myslela jsem si, že odpoledne se sbalím, vyrazím do Jokohamy a po akci se zase vrátím. Jenže asi ve čtvrtek jsem objevila, že jedna z mých oblíbených skupin - Sekai no Owari - má na neděli naplánovaný koncert v Tokiu a to zcela zdarma. Jelikož netuším, jestli se ještě na další jejich koncert dostanu, chtěla jsme tam samozřejmě jít. A aby toho nebylo málo v sobotu v 10 ráno se měly začít prodávat trička k 35. výročí NTV, na kterých se letos podílel Ó-čan z Araši. Jenže s ubytováním to vypadalo bledě - v sobotu se holt všichni rozhodli jet do Tokia a nikde nebylo jediné volné cenově dostupné místo.
Okinawa days v Sunshine City, Ikebukuro

Tak nezbývalo než se v sobotu ráno sbalit a vyrazit jen tak "na blind". Na Ueno jsem dorazila v 10, na stanici Tokyo, kde byl obchod NTV, jsem se dostala v 10:10. A pak už jsem jen odevzdaně prošla kolem několikametrové fronty až na konec, kde jsem se bez jakékoliv naděje zařadila. Moje vysněné modré tričko už bylo vyprodáno, a než jsem se dostala alespoň do poloviny, vyprodali mi i můj záložní plán - růžovou. Zbývala jen žlutá a já se modlila, aby alespoň ta na mě zbyla. Zbyla, takže jsem se s nadšením po téměř dvouhodinovém čekání vřítila na toalety, kde jsem se hned převlékla, abych mohla provokovat všechny, na které se nedostalo :D
Méďu to zmohlo :D

Akce v Jokohamě měla začít až v 16:30, takže jsem přemýšlela, co do té doby budu dělat. Nakonec jsem se vydala na Ikebukuro, kde jsem samozřejmě hned zapadla do BookOFF a odnesla si pár knížek. Pak jsem prolezla Sunshine City, koupila si tužku na oči a prolezla bazar BL cédéček, jestli tam nemají něco zajímavého. Pak jsem si všimla, že dost holčin vchází do podzemního obchůdku Mandarake, tak mi to nedalo a šla jsem být zvědavá. A vyplatilo se - krom stohů doujinshi, cédéček a asi miliardy obrázků všech možných idolů či mang jsem objevila i Araši koutek! Mé srdce zaplesalo a já si po dlouhém vybírání odnášela plakát Aiby. Sice jsem chtěla ještě prolézt dódžinši sekci, ale radši jsem to vzdala - bůhví jestli bych odtamtud ještě někdy vylezla (btw koutkem oka jsem zahlédla víc Ninoai dódžinši, než jsem věřila, že existuje - já myslela, že preferované dvojice jsou Ómija a Sakuraiba O_o).
Aiba-čan na mých dveřích <3

No každopádně jsem se tedy vydala přes Šinagawu do Jokohamy. Už jsem tam jednou byla, tak jsem věřila, že trefím. Jenže dostat se do Šin-Jokohamy nebyla taková sranda, jak jsem doufala, takže když jsem se konečně dohrabala k hale, už se téměř začínalo. Rychle jsem našla své místečko (nebyla to poslední řada!) a pak už jen slintala nad mým bohem a dalšími hosty jako Fukujama Džun (který s novým účesem vypadá jak korejský idol), Toriumi Kósuke, Hoši Sóičiró, Kojasu Takehito, Mijano Mamoru či Sugita Tomokazu.
Midorikawa-sama v černém, v modrém svetru Fukujama Jun,
nahoře v hnědých kalhotách Hoši Sóičiró

Celé to bylo zaměřeno na hry Tales of (doplňte si názvy jako Xilia, Destiny, Innocence atd), které jsem nikdy nehrála, ale upřímně - já tam fakt šla jen kvůli mému bohu. Event to byl dlouhý, Midorikawa-sama se zase pokaždé převlékal a já roztávala při pohledu na jeho úsměv a hlavně při poslechu jeho hlasu. Při závěrečném: "Anata no koto ga suki dža nai. Daisuki demo nai. Aišiteru jo!" jsem málem umřela blahem ^^ A celou dobu si tam cosi špitali s Hoši Sóičirem, s kterým tvořili ústřední dvojici v sérii Sukišo, kterou doteď miluju, každoročně v létě ji poslouchám a už jsem ji sehnala i na cédéčkách <3
Když jsem po 9 večer odcházela, držela jsem si všechny palce, abych sehnala nějaké místo, kde bych mohla strávit noc, protože do Ucunomije se mi vážně táhnout nechtělo. Usmálo se na mě štěstí a mangakissa na Šibuji měla volno, takže jsem poprvé strávila noc v místnosti 1,5 x 1 m s počítačem, telkou, kanapíčkem a free kafem. Měla jsem soukromí, vyspala jsem se a ráno jsem i stihla sprchu, takže se tenhle způsob přenocování stal docela oblíbeným.
Džimbóčo - čtvrť knihkupectví


Lehce po 8 jsem dorazila na stanici Tokio, kde jsem si šla odvážně vystát tu zatracenou frontu na trička znova, protože jsem to modré fakt chtěla. A i když obchod otvíral až v 10, už tam byla fronta. Tak jsme se na sebe s dalšími fanynkami usmály - "Tak vy taky? Já vám rozumím, pojďte k nám" - já vytáhla knihu a necelé dvě hodiny se snažila nepodlehnout snaze sednout si na zem. Naštěstí obchod otevřel asi o 20 minut dřív (zaplať pánbůh, vůbec jsem takovouhle obětavost u Japonců nečekala), takže jsem ukořistila trička a uvažovala, co dál. Ve 13 a 15:30 měly být ty koncerty Sekai no Owari, ale co do té doby? Tak jsem se sebrala a jela zpět na Šibuju, kde je úžasný BookOFF, který ovšem otvírá až v 11. Takže jsem se poflakovala kolem, zašla do H&M a pak zaútočila na knihy. Konečně jsem objevila pokračování Glass Hammer od Kiši Júsukeho s názvy Kicunebi no ie a Kagi no kakatta heja, podle kterých je natočeno Oh-chanovo dorama Kagiheja.
To jsou ta úžasná trika, která se vyprodala během 10 minut a internetový obchod jejich prodej raději vzdal,
protože takové přetížení ještě nezažil - to bylo úplně jak stag v den předzápisu XD
Jenže jsem prošvihla první koncert a musela dvě a půl hoďky čekat na ten druhý, přičemž jsem se potýkala s problémem, že jsem si nebyla jistá, kde to vlastně je - v okolí Tokyo Dome totiž bylo nějak moc akcí a najít tu správnou nebyla vůbec sranda. Nakonec jsem šla po vějířích - SnO totiž rozdávali vějíře zdarma, takže jsem sledovala proud lidí a našla to (bohužel vějíře došly, než jsem dorazila :(
Stoupla jsem si na most asi do druhé řady a zase četla. Myslela jsem, že to ty dvě hoďky nevydržím, ale nakonec jsem se přece dočkala a odměnou mi byla hned první Starlight Parade a docela dobré místo k vidění. Potěšilo mě, že krom jedné písničky jsem všechny znala :) Na konci si střihli nový singl Nemureru Hime a vyřádili se s bublifukem, takže jsem odcházela v povznesené náladě a slíbila si, že jestli bude koncert, půjdu na něj.

A na konec ještě jedna radostná zpráva - toulavé kočky, co tu oblejzaj kolem kolejí mají koťata!


A na dveřích máme krásný vzkaz:
"They will come to get you!!" XDD


Tuesday, 29 May 2012

English Training Camp aneb jak si kavi místo japiny zlepšuje anglinu

Je tomu asi měsíc, co jsem se nějakou nevysvětlitelnou náhodou stala asistentkou vyučující angličtiny. Můj úkol spočíval v tom, pokusit se rozmluvit (převážně) japonské studenty, pomáhat ji, když nemůžou najít to správné slovo, a vůbec jim pomáhat s anglinou. Každé pondělí jsem tedy po svém vyučování šla na jejich hodinu a společně s Ninou jsme se snažily plnit svou úlohu. Říkala jsem si, že zatímco se budu pokoušet pomáhat druhým, bude to dobrý trénink i pro mě. Navíc mi pomáhalo, že krom hromady neznámých Japonců tam chodí i mí známí jako Puji z Indonésie, Wu, Kaku a dalšími z Číny či Thitiporn-san z Thajska. Taky jsem byla vděčná za vyučující Morrison-sensei, která mě zná už z předchozích hodin a která je děsně milá, takže jsem se ani moc nebála mluvit.

Tématem vyučování byl připravovaný intenzivní tréninkový kemp, kterého jsme se účastnili ve dnech 24. - 27. května. Každý student ve skupině měl svou úlohu a s tím spojené povinnosti - např. Song master, který nás měl naučit pár písniček, Drama master, který se staral o provedení divadelní hry, Party master atd. Já jsem se držela tzv. Caretakerů, kteří měli na starosti bezproblémový průběh snídaní, obědů a večeří. S tím byl spojený i úkol postarat se o témata rozhovorů během jídel. Jinými slovy jsme každý měli vymyslet nějaké téma a otázky k němu, vytvořit cedule, které se pak daly na stůl, a donutit tak studenty bavit se anglicky. Já jsem samozřejmě přišla s tématem Knihy, které se ovšem ukázalo jako ne zrovna oblíbené... (aneb ztratila jsem všechny iluze o tom, že současná generace čte) :(
skupinka 5
Ještě před odjezdem jsme pak s Ninou pomáhaly naší skupince přeložit naší divadelní hru do ájiny a rovnou jsme vyfasovaly i role - já byla studentka Mrzimoru, Nina Totoro. Celá hra spočívala v tom, že do Bradavic přijeli noví studenti - krom Harryho, Rona, Hermiony či Draca se tam však vyskytoval i Ponyo či Kaonashi z Ghibliovek. Úkolem studentů pak bylo porazit Totora, jakožto nejsilnějšího tvora na světě. Představení to bylo velmi úspěšné a nakonec jsme i zvítězili v kategorii Nejlepší příběh :)

Problémem tohoto vyučování však byl nedostatek informací - studenti totiž dostali všechny informace v učebnici, na kterou jsme však jako asistenti neměli nárok, takže jsme vlastně vůbec nevěděli, kam pojedeme, co tam budeme dělat, nic. Tak jsem si ve středu večer prostě sbalila pár věcí a doufala, že nebudu potřebovat nic spešl. Ve čtvrtek v poledne se odjíždělo a k mému překvapení nás bylo přes sto a padly na to dva autobusy. Připomnělo mi to středoškolský výlet kdysi dávno před x lety. Po necelé hodině jsme dorazili na místo - a hned mi bylo jasné, že co jsem si nepřivezla, to nebudu mít - skončili jsme totiž kdesi na hoře v lesích a tři čtvrtě hodiny od nejbližšího konbini.

Dostalo se nám vysvětlení, jak to bude dalších pár dní fungovat a byly jsme roztříděni do pokojů. Nejhorší zjištění bylo, že tam mají japonský systém sprch - tedy společné a s ofurem, že budeme vstávat v 6 ráno a že maj neuvěřitelně stupidně důkladný způsob skládání povlečení. A ano, spali jsme ve futonech na tatami - pro mě to bylo poprvé. Na pokoji nás bylo 6, ale protože byl spojený s vedlejším, bylo nás vlastně 12. Po půl roce života o samotě to bylo jak rána pěstí - neměla jsem možnost být nikde chvilku o samotě.
ano, tohle kjůt stvoření je můj spolužák *-*
Koupelny jsem po prvním dni, kdy jsem tam umírala v přítomnosti dvou Japonek, vyřešila tím, že jsem tam chodila těsně před večeří; skládání povlečení a futonu jsem vyřešila tak, že jsem je prostě až do odjezdu neskládala. Jen to vstávání v 6 ráno jsem prostě nijak obejít nedokázala. První den jsem vypadala jak zombie, ale pak nám milosrdně věnovali kafe a díky přídělu 5 kafí za den jsem byla schopná fungovat. Vyučování bylo zajímavé, zvláště hodiny, které se věnovali tématu shánění práce v Japonsku. Nakonec mě to inspirovalo k tomu, abych udělala ten krok vpřed, kterého jsem se furt bála, a požádala jsem o vstup do  studentského klubu tzv. sákuru - go sákuru, abych byla přesná (zatím bez odpovědi, ale nepřestávám doufat). Večer jsme pak trávili ve společenské místnosti, kde k mé radosti měli hry go, shogi či othello - konečně jsem si po pár letech mohla opět zahrát go a naučila jsem se i othello, které mě zaujalo už tehdy, když to hrál Sho a Nino ve speciálu VS Arashi.

Druhý den nás čekala tzv. Walk Rally, což byla vlastně taková procházka spojená s plněním úkolů. Sice pršelo, ale cesta měla trvat jen 15 minut, tak se nakonec stejně konala. Puji jako jedna z organizátorek nám tvrdila, že se nejde ztratit. Takže to skončilo tak, že všechny týmy zabloudily XD My byli ztraceni jen hodinu a třičtvrtě, skupinka Táni tam trávila 4 hoďky... Po příchodu jsme byli všichni mrtví, já padla na futon se sluchátkama na uších a hodinu o sobě nevěděla. Třetí den pak bylo již zmíněné divadlo, kde jsme se vyblbli, a večer pak párty. Škoda jen, že se nepřeskočily všechny ty hry a nešlo se rovnou k té muzice (kterou nám pak jeden z profesorů vypnul, protože chtěl spát -_-). Nikomu se nechtělo spát, tak jsme nalezli do společenské místnosti a bavili se až do rána. Já to teda zatáhla už v půl třetí, ale pár lidí spalo jen hodinu a to ještě na sedačkách či na zemi místo v pokojích. Ráno pak bylo samozřejmě mrtvo, lidi usínali skoro i ve stoje a ještě ke všemu nám sebrali kafe.
ráno po propařené noci XD
Nakonec musím uznat, že to byla docela sranda - aspoň jsem unikla té věčné nudě tady. Přestože jsem se příliš neseznámila s dalšími Japonci, zlepšovala jsem alespoň vztahy s Číňankama. Smutný bylo, že to byla jedinečná příležitost mluvit s pravými Japonci - a my nesměli používat jinou řeč než angličtinu -_- Trošku mě mrzí, že tím naše hodiny angličtiny skončily - některé lidi jsem si dost oblíbila, ale teď nemám šanci je potkávat :-(

fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/English_Training_Camp/

Saturday, 19 May 2012

Do školy i v sobotu - a dobrovolně!

Občas mám pocit, že při mně stojí všechna božstva, a Japonsko se pro mě stalo zemí splněných snů. Už jen to, že tu jsem, je zázrak. A jako by to nestačilo, tak jsem měla šanci jít na koncerty svých oblíbených skupin, koupit si hromady knih, vidět boha Midorikawu-sama... a vidět Aibu-chana z Arashi!

Víte, jak jsem se minule zmiňovala, že byl v Ucunomiji, ale já se zrovna poflakovala v okolí Tokia, tak jsem ho propásla? Tak tenhle čtvrtek jsem měla šichtu v kavárně a přišla nám tam nějaká ženská, co tu organizuje zdejší kulturní akce. A protože nám tam právě vyhrávalo moje cédéčko Arashi a dáma si všimla, Naoko (vedoucí) jí prozradila, že jsem fanynka. A tahle milá paní se jen tak mimochodem zmínila, že Aiba-kun bude na Udai natáčet svou doramu Mikeneko Holmes no Suiri i tuhle sobotu.

V sobotu jsem sice byla dohodnutá na nákupech, ale čert vem nákupy - mám možnost vidět Aibu! Tak jsem vše zrušila a nemohla se dočkat. Včera jsem si uvařila bentó a připravila se na dnešní celodenní stalking. Chtěla jsem sice vyrazit už na osmou, ale nakonec jsem se vyhrabala až v půl 9. Jakmile jsem došla do školy, bylo mi jasné, že už TO začalo. Všude postávaly skupinky dívčin, které ovšem svým věkem ani zdaleka nepřipomínaly vysokoškolačky. Upřímně, byla jsem jedním z nejstarších čumilů. Chvilku jsem brousila kolem a marně vyhlížela, kde je můj idol. A pak se mi povedlo něco naprosto nečekaného - dostala jsem se přímo na plac! Natahovala jsem krk, kde že ten Aiba-kun je, a najednou jsem ho zahlédla - byl naprosto nenápadně asi 5 metrů ode mě!
Aiba-kun obhlíží plac
Jenom jsem zírala a myslela jsem, že se mi to snad zdá. Ale nezdálo - nachomýtla jsem se zrovna ke scéně, kde Katayama a Ishizu poslouchají vysvětlení nějaké ženské a sledují skupinku dívčin na lavičkách, takže jsem Aibu viděla fakticky zblízka, a dokonce ho i slyšela. Tuhle scénu točili několikrát, ale pořád to nebylo ono. Aiba-kun si pak šel na chvíli sednout a já byla vyhozena. Ještě chvilku jsem stalkovala zpovzdálí, ale pak nás vyhnali úplně. Tak jsem si odskočila koupit lístky na koncert Orange Range, a když jsem se vrátila, s nadšením jsem shledala, že se štáb přesunul naproti knihovně.
Katayama a Ishizu zahlédli něco podezřelého
Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná, že jsem Udaijský student - mávla jsem kartou jako by to byla kouzelná hůlka a dostala privilegium uhnízdit se u okna v druhém patře, odkud jsem mohla slintat blahem. Nejdřív jsme s dalšími přítomnými (přišlo mi vtipné, když se ke mně jedna Japonka přitočila a ptala se, co se to tu točí, a já - jediná cizinka široko daleko - jí pohotově sdělila, že to je Aibova dorama - nemůže mi upřít informovanost XD) sledovali scénu, kde nějaký doktor vybíhá z budovy a zastavuje jakousi ženskou, a pak přišel konečně na řadu zase Aiba-kun. S Ishizuem přikrčeně běželi okolo budovy, když tu se Katayama zastaví, narovná se a zahledí se dovnitř. Pak Ishizuovi něco řekne a oba vběhnou dovnitř. Tuhle scénu jsem viděla alespoň 10krát. Tou dobou bylo už poledne, venku děsivý pařák a Aiba-kun v saku. V přestávkách ho museli ovívat dvěma vějíři, ale Aiba se i tak dál usmíval a choval se děsně příjemně. Asi v půl druhé po dalších záběrech kdesi v budově si konečně sundal sako a jen v bílé košili se chvilku poflakoval venku, než pro něj přijelo černé auto s tmavými skly. To byla pauza na oběd, tak jsem si skočila koupit vodu a najíst se, ale než jsem vůbec stihla dojíst svoje malinké bentó, už nás zase vyháněli. Zalezla jsem opět do knihovny, kde jsem ještě další hodinu sledovala štáb a občas zahlédla teď už známé hnědé boty a kalhoty se záložkami.
Nikdy jsem nemilovala zoom svého foťáku tak jako teď XD
Nakonec Aiba-kun opět nasedl do auta, ale ještě předtím se, ač určitě strašně unaven, na nahromaděné davy fanynek usmál a zamával jim - a venku propukl povyk. Vylezla jsem před knihovnu a sledovala odjíždějící auto, zatímco Aiba ještě stáhl okénko a naposledy zamával - a fanynky opět propukly v jásot a provoz neprovoz ještě běžely za jeho autem.

Upřímně nevím, který sen by se mi (snad krom koncertu Arashi) ještě mohl splnit - splnily se mi totiž všechny, co jsem kdy měla :)