Pracovní cesta do Lovaně

Jedna z výhod mého zaměstnání byla možnost vyjet na pracovní cestu do zahraničí. Před covidem jsem jezdila každý rok, což bylo hrozně fajn. Někdy na pracovní setkání, někdy na jazykové kurzy. Pak do toho ale hodil vidle covid, ale letos to vypadalo docela nadějně. Kolegyně, co nastoupila těsně před covidem, chtěla někam vyjet za každou cenu, jelikož ještě nikde nebyla, tak využila volnější program a našla nám nějaký přijemně vypadající staff week někde ve Španělsku.

Jenže letos došlo ke změně vedení, takže se nám změnil i nadřízený. Náš bývalý nadřízený byl naprosto v pohodě s jakýmkoliv našim výmyslem, ale tenhle moc ne, takže plán padl. Jelikož jsme nevěděli, co od něj čekat, říkala jsem si, že se na to letos vykašlu. Navíc už byl květen a to mám vždycky příliš práce na to, abych řešila něco dalšího. Jenže kolegyně byla odhodlaná, takže nám něco přesto našla - něco, co by vyhovovalo požadavkům nadřízeného. Nezkoumala jsem to, prostě jsem vyplnila dotazník, co po mně kolegyně hodila, a sepsala jim motivační dopis, aniž bych vlastně věděla, na co se to hlásím.

No a oni nás vybrali, takže přes léto jsme zoufale sháněly potřebné podpisy a sepisovaly smlouvy a cesťáky a sháněly ubytování, které nebylo, a letenky, které měnily ceny každým dnem, a já nevim co všechno, a to v době dovolených. Víte, co je jednodušší? Doslova všechno! Několikrát jsme měly chuť s tím seknout a jediné, co nás zachránilo, byla tvrdohlavost kolegyně, která prostě mermomocí chtěla někam jet. Já bych to asi dávno odpískala. Tímto jí ještě jednou děkuji, že vytrvala :)

Nakonec jsme tedy v září vyrazily. Do Lovaně v Belgii, na research staff week na místní univerzitě. Odlet jsme měly v pondělí někdy po 6 ranní, takže jsme vstávaly okolo 4 - ideální začátek týdne -_- Jely jsme jen s příručními zavazadly, protože tohle léto bylo podle zpráv cestování prý dost mizerné. Já měla teda krom tašky ještě noťas, takže jsem byla okšírovaná a připadala si jak vánoční stromeček, ale naštěstí jsem s sebou ani tentokrát neměla žádnou kudlu či pistol, takže mě na kontrole nechali projít (ani boty jsem si tentokrát nemusela sundavat! Zato při minulém letu mě pro jistotu dělali stěry na drogy :D ).

Odpoledne nám začínal program, takže jsme stihly jen krátkou procházku v centru, ale to nám později vynahradili v rámci programu včetně průvodkyně. 

Většinu dne jsme poslouchali prezentace, případně diskutovali u kafe. Já teda hlavně poslouchala, takže můžu s naprostou jistotou říct, že si mě absolutně nikdo nezapamatoval :D Jeden den pak zahrnoval i prohlídku bruselskýho kampusu, včetně následné prohlídky centra města s průvodcem. Ve 4 nás vypustili, ať se do Lovaně vrátíme, kdy chceme. A kam asi Kavi vyrazila? Ano, správně, na látky :D

Kolegyně se chudák táhla se mnou, respektive hledala cestu, protože moje mapa byla trochu chabá. A víte, kde jsme našly látky? V arabské čtvrti. Kolegyně se nervózně rozhlížela a pořád na mě vrhala nevěřícné pohledy, ale já jsem směle vešla do obchodu a sehnala tři krásné květované viskózy za hubičku *-*

Byly jsme v Lovani celý týden až do soboty do rána, ale vzhledem k nabitému programu bylo složité se někam dostat ještě v otevírací době. Předposlední den jsem tedy využila čas pro kulturní vložku v programu, návštěvu pivovaru, a místo toho vyrazila na nákupy. Samozřejmě to zahrnovalo látky, knihy, hadry, náušnice a protože jsem byla v Belgii - pralinky. Poslední den jsme končili brzo, takže jsme se s kolegyní šly podívat do botanické zahrady a pak si daly vafle. Vafle jsem za ten týden měla asi třikrát a všechny byly výborné! Taky jsem musela vyzkoušet hranolky, o kterých Belgičani tvrdí, že je vynalezli.

Na zpáteční cestě jsme si ještě užily krásné několikahodinové zpoždění - v tomhle roce nic neobvyklého - na cestě z Mallorky jsem měla taky zpozdění a dorazila někdy okolo půlnoci. Tentokrát jen odpoledne místo dopoledne. Pak už nás čekalo jen vyúčtování, které kupodivu proběhlo bez problémů a závěrečná zpráva, za kterou nám nadřízený hlavu neutrhl. Kdo ví, třeba se příští rok zas někam podíváme :)

 

Změny a novinky

Sice jsem se s novinkami delší dobu neozvala, ale mrtvá ještě nejsem.

V práci nám proběhla změna vedení, což vedlo k mírnému chaosu, bezvládí, přidání práce a pocitu, že se plácám ve vzduchoprázdnu a nevím, co mám dělat. Jedna kolegyně byla odejita, což nás nikoho nepotěšilo, protože to zrovna byla ta osoba, co zvládla zařídit cokoliv, zázraky na počkání – vždyť to znáte. Naopak dvě nové síly byly na částečný úvazek nabrány a už nejsme čistě ženský kolektiv. Kolega má stůl u nás v kanclu a jestli si myslíte, že jsme se za ty asi dva měsíce, co tam je, víc jak pozdravili, tak jste na omylu. Zato Maruška od vedle je zlatíčko, ta k nám hned zapadla. Stále jsem nejmladší na oddělení, ale už mám aspoň kolegyni, která je jen o 7 let starší a ne těsně před důchodem! Yay! 

Jinak v práci jsme měli dalšího divného studenta, kterého jsem se nemohla zbavit a měla ho každý den v kanclu (na úřední hodiny nehledě). Tentokrát Rus na vládním stýpku, co dělal všechno pro to, aby tady mohl zůstat a nemusel se vracet do Ruska. Furt mi vykládal, že když se vrátí, tak skončí ve vězení, nebo že ho zabijou, odchytával mě na chodbě s nekončícími dotazy furt na to samé, posílal stížnosti na všechny strany (a tím myslím na VŠECHNY strany) a dělal si ze mě svou sekretářku. Mimo jiné po mě chtěl, ať mu zaplatím poplatek za přihlášku a pak dokonce letenku pro jeho rodiče kamsi na Balkán, páč on se ke svým penězům v Rusku nemohl dostat a české nechtěl použít, protože "by ho sledovali a pak to použili proti němu". Docela se vztekal, když jsem to odmítla udělat. Jako ke konci už jsem chtěla, ať už ho prostě vezmou, ať už je to problém někoho jiného. No nevzali. A báli se mu to říct. Chápu - já se pro jistotu ihned po přijímačkách zdejchla, a když mu to měli oznamovat, vzala jsem si dovolenou (a ano, podle kolegyň mi neodbytně ťukal na dveře a nemohl se smířit s tím, že tam taky jednou nejsem). Nakonec jsem to teda přežila a on ještě rozdal další vlnu stížností a odlétl kamsi fuč. Snad. Upřímně doufám, že už o něm nikdy neuslyším. Byl to s ním teda fakt náročný rok.

Abych odvedla myšlenky od práce, hecla jsem se a v březnu se zúčastnila tzv. March Flash Fiction, kde každý den dostanete nějaké slovo/větu a máte na to za ten den napsat nějakou krátkou fanfikci či vlastní povídku do 500 slov. A světe div se, to mi docela šlo. Jako co si budeme povídat – žádné zázraky to nejsou. Chybí mi jakákoliv představivost, slovní zásoba mizerná a žádné světoborné téma se ode mě nedá očekávat. Ale baví mě to. A to je asi to hlavní.

Až do poloviny jsem zvládala nějakou tu fanfikci za ten den fakt sepsat. Kupodivu to jde líp, když máte nějaký ten záchytný bod, kterého se máte držet; já měla vždycky problém něco vymyslet jen tak z ničeho – nikdy mě nenapadalo, co bych tak sesmolila a musela jsem čekat, až dostanu chuť přečíst si něco specifického, co mi nepůjde najít mezi již napsanými věcmi. V druhé půlce jsem se ovšem dostala do skluzu, ale i tak jsem to zdárně dokončila a něco i zveřejnila. V dubnu jsem na to navázala další writing challenge, ale tam už jsem začala se zpožděním a pak mě ještě odrovnala nemoc, takže se v ní stále ještě plácám, jsem teprve u čísla 19 a asi měsíc už jsem nenapsala ani čárku. Ale zato jsem spokojená s více výtvorama a skoro všechno jsem postla – a teď si užívám všechny ty kudos *-*

Jakýsi človíček se jen tak mimochodem proklikal na jednu moji ff z fandomu, který prakticky neexistuje na úplně neznámé korporátní jdrama a zanechal mi tam dlouhý komentář, který mi dodal dávku serotoninu alespoň tak na týden. A když už jsem si myslela, že líp být nemůže, ten samý někdo viděl, že jsem spatlala pár fanfikcí na japonský film, kde fanouškovskou základnu tvořím tak maximálně já a možná čísi houpací kůň po prababičce, a šel a zkouknul ho, aby si to mohl přečíst! Jako já nemám slov a toho někoho prostě a jednoduše miluju! <3

V květnu mě ale skolilo nějaké nachlazení a od té doby jsem se k psaní nevrátila – řešila jsem totiž skluz v práci, vrátila se po delší době k šití a rozečetla samé dlouhé fanfikce (po očku mrká na tu současnou – 900 stran), takže nezbyl čas. Ale mám před sebou léto, v práci snad bude klid a nikam na dovolenou se nechystám (ale jela bych – pojeďte se mnou někdo k moři, já se k tomu nemůžu dokopat T_T).

Konečně jsem se ale dokopala k tomu, že jsem si koupila první japonský e-book. Furt jsem to odkládala, furt jsem se toho bála a najednou bác – a mám knihu! Koupila jsem si Koisenu Futari od Eriky Jošidy, a páč jsem technologická konzerva a odmítám si instalovat aplikace do mobilu a online se mi to číst nechtělo, tak jsem si to celé printscreenovala, vytiskla, nařezala, slepila a mám z toho vlastnoručně udělaný paperback. Vypadá sice všelijak, ale drží pohromadě, a s trochou štěstí jsou stránky i ve správném pořadí :D

Tak to je, co mě teď čeká na čtení, a co zajímavého jsem četla?

Po nevídaném úspěchu Bídníků (doteď čtu fix-it fanfikce a odmítám přijmout cokoliv, co se stalo po barikádě; zato můžu vřele doporučit A Reflection of Starlight od AutumnGracy) jsem zkusila i Chrám matky boží v Paříži a jo, nebylo to vůbec špatný, ale je to prostě příliš depresivní s minimem postav, které byste si oblíbili (koza! Koza byla fajn!). Nadchnul mě Dámský gambit od Waltera Tevise, autora Zpěvu drozda. Očividně si od něj musím přečíst i další věci, jestli nějaké jsou, protože píše vážně dobře. A nemůžu nezmínit mého oblíbence, Sósekiho, od něhož jsem teď nedávno četla Horníka. Výborná věc, moc se mi to líbilo, jen ten konec byl takový hodně rychle utnutý.

Zapíchnutá Máňa

Co se šití týče, ještě stále se potýkám s viskózovými letními šaty ze staré německé Burdy, kde nejen že jsem návodu nerozuměla ani slovo, ale ještě jsem si to musela upravit k obrazu svému, páč původní model nebyl zamýšlen na někoho, kdo má boky. Už se blížím do finále, ale ještě stále mám dost práce, než to bude komplet hotové. A vyskytl se problém - Máňa se ukázala být příliš prsatá až do té míry, že tyhle rozdělané šaty už na ni nenatáhnu. A to je problém. Takže konečně došlo na hrubou sílu a Máňa momentálně podstupuje operaci zmenšování prsou. Už má pryč jedno a ještě zbývá druhé, ale jestli to bude stačit, to se teprve ukáže. Držte palce, ať do ní nemusím řezat víc, než je nutné - není to žádná sranda -_-

Předtím jsem jen stihla dodělat jednu lehkou sukni ze žlutého viskózového zbytku, ale to bylo už bůhví kdy. A teprve v polovině práce na těch viskózových šatech jsem si uvědomila, že jsem z té látky vlastně chtěla udělat kalhotovou sukni. No tak nic, no.

Tak to jsou asi všechny novinky z mého tichého života. Přejme si pěkné, klidné léto, abychom načerpali nové síly. Budou potřeba.

Tour de Morava a další podzimní zábavy

Člověk se na chvíli zamyslí a už je listopad. Pořád čekám, že jen ještě dodělám tuhle věc a už bude v práci klidněji – a ono pořád nic. Teď jsem řešila brožury, zítra máme promoci, pak zase informační schůzku… Furt něco.

Do toho nám minulý týden pro velký úspěch opět nahlásili bombu, tak jsme mohli přezkoušet, zda se umíme zdárně evakuovat – pokud zdárně znamená, že si ještě skočíte na záchod, vytisknete si podklady, které potřebujete naštudovat, a samozřejmě o tom dáte vědět na twitter, že jo. No, moc úspěšné to bylo, zvláště ta část, kdy vás o tom informuje chlapík z vrátnice místo rozhlasu či jiného poplašného systému a jako ověření vám volá kolegyně z rektorátu z vedlejší budovy, kde se informace šíří poněkud rychleji. Tak víte co – jsme zvyklí, jen po covidové pauze trochu zrezivělí.

Posledně jsem zmiňovala, že se chystám na Tour de Morava – to Vám panečku byla jízda. Tři města během tří dnů – Pardubice, Olomouc, Ostrava – s tím, že jsem vyjela v pátek po práci a vrátila se v neděli v noci, páč kdo by si kvůli mně bral dovolenou, že jo. A nejlepší bylo, že zrovna ten víkend se příšerně ochladilo a já jela velmi nalehko jen v podkolenkách a svetříku.

V pátek mě teda čekaly Pardubice, kde jsem se měla sejít se spolužačkou/kóhaikou, co dělá v japonské firmě. Ta mi ovšem den předem napsala, jestli by mohla s sebou přitáhnout japonskou kolegyni. Jasně, já japinu aktivně nepoužila 7 let a ani předtím to nebylo s mluvenou japonštinou žádné terno, to bude děsná prča. No byla, no... *chjo* Dala jsem dohromady tak pět vět pochybné kvality, ale rozuměla všechno (děkuji ti, japonská televize a má sbírko japonských knih). Dortíky měli výborné, ale frustrace se šplhala do závratných výšin, gin s tonikem nepomáhal a jediné, co mě zachránilo, byl fakt, že já toho obvykle moc nenamluvím ani v češtině, zvláště když je tam víc jak jeden člověk - T'Sal a Xan by mohly vyprávět a nejen o nedávném setkání v Praze.

Sobotu jsem trávila v Olmu, kde jsem se potkala s další spolužačkou/kóhaikou a zkoumaly jsme novou hipsterskou kavárnu, která nám nahradila oblíbenou 87ičku a shledaly, že to nebyl krok správným směrem (dortíky! nemaj dortíky! T_T). Od kamarádky jsem si ukořistila voskovku, kterou jsem nikde nemohla sehnat od té doby, co ta moje chudinka umřela, když jsem byla na vejšce. No a pak zabíjela čas pobíháním po Olmu, protože v sobotu odpoledne je samozřejmě všechno zavřeno a čajovna otvírala až v 17. A poprvé po letech měli zase výborné Vanilkové nebe, tak jsem tam strávila večer - ale v celé čajce úplně sama O_o To se mi snad ještě nikdy nestalo, ani mimo semestr... Tak jsem si aspoň dokoupila zásoby čaje a na rok mám zase vystaráno.

V neděli jsem ráno běhala po zoo, protože ♡MRAVENEČNÍCI♡! A LENOCHODI! ♡ A nově i červené pandy! ♡♡ Já tu zoo prostě miluju! ♡

V poledne jsem se přesunula do Ovy, kde jsme s kamarádkou taky zakotvily v čajce a večer už jsem zase svištěla dom (a chvilku se bála, že mě vyhodí někde v půlce cesty, páč jsme dva měli jízdenku na stejné místo ve vlaku - nakonec vykopli maníka a ne mě, uff). Ještě že jsem měla v pondělí volno - přeci jen to byla spousta socializace a já byla vyřízená.

V tuhle dobu mi twitter udělal hnusnej naschvál a odstřihl mě. Jelikož to je v podstatě jediný účet, kde si pamatuju heslo, tak mě to moc nepotěšilo, protože jsem ho ani nemohla odbloknout. Po návratu domů se ale ukázalo, že potvrzení e-mailu stačit nebude, a ten debil trval na tom, že chce telefonní číslo. K čemu mu sakra bude, když jsem ho tam nikdy nezadala a tudíž to nemůže sloužit k ověření, to tedy netuším. Pár dní jsem se neúspěšně pokoušela hádat s helpdeskem, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbylo. Shame on you! >.<

Mimochodem, víte, jak jsem se posledně dušovala, že chci do promocí ušít nové šaty, abych si je na tu slávu vzala? No tak jsem je tak tak stihla – jen bez pásku. Všechno se dlouho tvářilo, že v pohodě, jen to složit a je hotovo. A ejhle – první problém nastal při pokusu sešít vrchní a spodní díl – tam se teda zasekávám pravidelně, chvilku je to křivé, pak zase moc volné, jinde to táhne a vždycky to sežere hromadu času, než to vypadá přijatelně. Jakmile jsem vyřešila tohle, nastala akce zip, která teda taky nic moc. Tam to teda nejdřív bylo moc volné, pak to táhlo, pak to zase bylo volné… no prostě sranda jako vždy. A nejhorší je, že ta látka je krásně splývavá, takže každá chyba je perfektně vidět a bije do očí, jako by říkala: „Podívejte se, jak to ten blb zprasil!“ Závidím všem, co mají konfekční velikost a stačí jim jet podle vyznačených linií a pohoda.

Nakonec jsem to teda dala dohromady s tím, že nejsem spokojená se zipem, ale na promoce si je vezmu a zip dořeším potom. A pásek dodělám. Ten pásek, co celému modelu přidal aspoň dvě hvězdičky obtížnosti. Jestli tohle dosavadní snažení bylo jednoduché, nechci vidět tu složitější část >.<

A pak hurá na něco dalšího! ♡

Letní odpočinek

Nedávno jsem si v knihovně půjčila knihu, kde jsem si přečetla: "Jen cibule dokáže pochopit vaše utrpení a osamělost." 

Chudák cibule! Vůbec jsem netušila, že je tak nevyspalá a věčně unavená a že nedokáže udržet pozornost dýl jak 5 minut.

Aneb prázdniny skončily, alou zpátky do práce.

Tedy ne že bych o prázdninách nepracovala, to jako ne, ale aspoň jsme většinou dělaly z domova a do kanclu zašly jednou za týden zalít kytky. Jó, to byla krása a já mohla spát až sladkých 8 hodin. A pondělky jsem měla dovolenou – prodloužené víkendy! Nádhera!

Takže jsem zvládla i takové věci jako sesmolit 15stránkovou hodnotící zprávu, aniž bych si nějak moc stěžovala (jen trošičku; fakulty si totiž čísla cucaly z prstu a neměly o nic lepší představu, co tam psát, než já). Co na tom, že se ukázalo, že žádná taková zpráva není třeba a já ji pak měla stáhnout na 3 strany, které se kamsi založí a budou sloužit jako podklad, kdyby někdy někdo chtěl nějakou jinou podobnou zprávu sepisovat… *headdesk*

Díky kratší pracovní době jsem stíhala i šít – dodělala jsem tu dlouhé roky rozdělanou spodničku! Je to puf, to jo, ale trochu divné puf. Ale je to puf! Původně jsem chtěla ještě takový zlepšovák – našít na tu spodní vrstvu saténu patentky, jejichž pomocí by bylo možné spodničku operativně zkrátit tak, aby se vešla i pod kratší sukně. Z toho zatím sešlo, ale určitě to není nic, co by nešlo v budoucnu dořešit, pokud by to bylo třeba. Zatím tedy jen pod dlouhé sukně a pod šaty (pod úplně prvními motýlkovými to vypadá skvěle! <3)

Dál jsem se zbavila kousků černého žakáru a žluté dekorační látky, které mi tu ležely, a vytvořila z nich užší sukni na jaro/podzim. Výsledek sice žádný sláva, ale stejně to byly jen takové jinak nepoužitelné kousky, takže mi to ani není líto.

Mimochodem, někdo mi vysvětlete ty velikosti v Burdě – sukně ve velikosti 42 musím zužovat, páč je to na mě široký, ale živůtky v té samé velikosti musím naopak zvětšovat, páč mi to v pase není – jako wtf? Tady u té sukně jsem musela dělat záševky navíc, takže proto to vypadá tak podivně nafoukle, jak to vypadá. Moje tělesný proporce jsou prostě peklo! >.< V následujícím modelu jsem ale zase musela záševky zužovat, jinak bych to nedopla. Ta samá velikost! Jak?!

Poslední, co jsem zatím dokončila, jsou zapínací šaty s límečkem z tmavě modrého popelínu. Ten jsem si na jaře vyhlédla na internetu, ale v prodejně jsem ho nenašla, což mě teda dost zklamalo, protože na obrázku vypadal fakt hezky. Ale látky přes net kupovat fakt nebudu – barvy na mém monitoru bývají dost mimo a já si na to prostě musím šmátnout. Někdy na začátku léta jsem ovšem na látku náhodou přeci jen narazila a okamžitě ji koupila. Tehdy jsem ještě netušila, co z toho bude, ale líbila se mi. V průběhu léta jsem pak procházela různé modely a zaujala mě myšlenka zapínacích šatů se širokou sukní ve stylu 50. let. Jenže model jsem na to neměla, tak jsem projela stránky Burdy a narazila na jeden takový, jen pár let starý. Ani to nebylo moc náročné; sehnala jsem správné knoflíky, přidala si kapsu, zvorala přišití zipu, páč to bych nebyla já, abych něco nezvorala, že jo, vyděsila se, že to nezapnu (páč velikosti jsou prostě random, nebo mám blbou postavu), a šaty byly na světě! Bála jsem se, že už je ani neunosím, že bude příliš zima, ale nakonec jsem je přeci jen jednou měla a zítra si je plánuju vzít zas, protože to prostě všichni musí nutně vidět!! :D

Teď si šiju šaty na promoce a nejsložitější je na tom pásek, který tomu normálně přidává celé dvě hvězdičky. Snad to do toho listopadu stihnu – všechno na to mám nakreslené, nastříhané, zip mám, kapsy mám, jen to složit. Ale ten čas není! Proč nejde šít, číst, spát, koukat na seriály, pracovat, poslouchat podcasty a chodit na procházky a to všechno najednou?!

Z dalších zpráv:

• promoce se konaly, všechno se nakonec zvládlo, ale já byla s nervama v háji.
• přijímačky se konaly, všechno se pokazilo, měla jsem den-blbec a ztrapnila jsem se před kde kým, ale konaly se.
• měla jsem prezentaci na semináři ohledně fungování informačního systému, který imrvére nefunguje, a stálo to za prd – rada do života: nikdy mě nenechávejte mluvit!
• byla jsem pozvána na svatbu, asi už třetí, kam jsem teda fakt nešla, protože lidi.
• nechala jsem se očipovat a mohla jsem se tak znovu setkat s kamarádkami – koho jsem ještě nestihla, je na řadě (teď o víkendu hned tři v rámci víkendové Tour de Morava). Kupodivu tu, která bydlí nejblíž, se mi zatím nepodařilo odchytnout (ale zapracuju na tom, slibuju).

 

Jak po třicítce přijít ke kamarádkám?

Běžní lidé mého věku řeší vztahy, svatby a děti (ti normálnější pak kočky, počítačové hry a fantasy) a já tu sedím a přemítám, jak se hledají přátelé.

Ale vážně - jak se po třicítce hledají přátelé? A kde?

Já jsem teda dosud všechny kamarádky potkala na školách a za pomoci obrovské dávky štěstí se mi podařilo udržet se v jakéms takéms kontaktu s nimi i po skončení školy. Občas to teda probíhá stylem "rok jsem o tobě neslyšela, tak zajdem na kafe a pak o sobě zase další rok nedáme navzájem vědět", (no, spíše často než občas), ale já je teda za kamarádky považuju, i když od nich po tak dlouhou dobu vlastně vůbec nemám žádnou zprávu a nejsme v kontaktu.

Ale školní docházka je nenávratně za mnou a co si má chudák introvert teď počít?

Jednou možností je zaměstnání. Teda bylo by, kdyby věkový průměr mých kolegyň nebyl 50+. Naštěstí jedna z referentek byla mého věku a navíc extrovert, což je obdoba zlatého dolu. Takoví lidé si s vámi prostě chtějí popovídat a tak trochu si vás přivlastní, což jako nemluvný introvert prostě ocením. Po těch pár letech příliš dlouhých rozhovorů v pracovní době a občasných společných obědů už jsme zhruba někde na úrovni kamarádek - ona mi posílá fotky svého zvířectva a upletených věcí, já jí posílám své šicí výtvory.

No a dnes jsem se dozvěděla, že ženská, za kterou zaskakovala, když byla na mateřské (dvakrát po sobě), se má v září vrátit a kamarádka u nás teda asi končí. Je to moje jediná kamarádka z práce a co já si bez ní sakra počnu? S dalšími kolegyněmi sice taky vycházím dobře, ale to jsou všechno pracovní vztahy - ve volném čase bych s nimi na kafe asi nešla, protože kromě pracovních věcí si nemáme co říct. Ony mají většinou před důchodem/už jsou v důchodu a zabývají se úplně jinými věcmi než já. Společného (kromě práce) nemáme prakticky nic.

Najít si kamarádky v práci tedy padá. Co tu máme dál? Internet?

Potkali jste mě někdy na netu? Nejsem zrovna přátelská osoba - s cizími lidmi se prakticky nebavím, chaty mě nikdy nebraly a vrchol mé socializace je odpověď na komentář na blogu (a občas ani to ne). Twitter mám uzavřený, na ao3 zásadně na nic neodpovídám a na tumblru jsem komentovala věci jen u dvou dívčin, z čehož jedna před pár lety zmizela z netu a druhé píšu jen povzbuzující komentáře, když zápolí se školou/hledáním práce/životem obecně. Absolutně nechápu, jak si lidé hledají kamarády na internetu. Tedy teoreticky ano - začnou se bavit o společném zájmu a nějak se pak prostě baví dál. To je kapku problém, když toho člověk moc nenamluví (v tomhle případě asi spíš nenapíše). Já raději čtu hovory ostatních a tiše proplouvám nepozorována okolo. To mi vyhovuje a asi i proto jsem nikdy neměla moc problém s nějakými agresivními anonymy nebo něco podobného. Nikdo proti mě nic nemá, když se prakticky nikdy nevyjadřuju.

Takže internet taky ne.

No a tady končíme - nic dalšího, co by vyžadovalo alespoň minimální socializaci, nedělám. 

Tož asi žádné kamarádky pro mě. Musím si vystačit s tím, co mám; nic dalšího už nebude. 

Na druhou stranu nepatřím zrovna k nejsdílnějším lidem a mnohem raději poslouchám, jak se ostatní baví, než abych se zapojovala. Ideální je, když se sejdou tak dvě až tři kamarádky a já jim dělám takové to páté kolo u vozu. To nemluví zrovna v můj prospěch a někdy si tak říkám, proč by se mnou vůbec někdo chtěl kamarádit, když nemám co nabídnout...

Chjo, já jsem fakt samotář až to bolí.

(Tento příspěvek vznikl jen proto, že jsem si chtěla postěžovat, že přijdu o kamarádku/kolegyni.)

Zápisky ze začátku roku

Dny houm-ofisové pokračují i v novém roce, takže momentálně sedím zachumlaná v posteli, vedle mě konvice kafe a ve vedlejším okně setkání ak. ředitelů a koordinátorů cizojazyčných programů. Neptejte se, co projednáváme - nemám tušení a stejně se mě to pravděpodobně netýká (*zaposlouchá se* Den otevřených dveří Bc a Mgr programů - jop, to se mě určitě netýká).

Možná to vypadá, že se flákám (jak tvrdí zpravodajské weby a asi polovina twitteru), ale já ten pocit moc nemívám. Zvlášť když zase nedokážu dodržovat pracovní dobu a protahuju ji občas až do sedmi místo čtyř *headdesk* Třeba zrovna minulý týden jsem se zúčastnila schůze vědecké rady - spíš jako morální podpora než cokoliv jiného a splácávala prezentaci č. 27. Na konci týdne jsem zase marně pátrala po zaprášených znalostech html, abych dala dohromady novou verzi školních webovek. To víte, fakulta informatiky si něco vymyslí a chudák japanolog s nulovou znalostí kódů to má dávat dohromady. (Ono to funguje! Ono to má jednotlivé oddíly na stránce a jsou tam tlačítka a skrytý text, který se rozbalí, když na něco kliknete <3 Takového nadšení, takové práce s něčím, čemu absolutně nerozumím - A ON TO NIKDO NEOCENÍ! TT_TT

Teď se zase plácám ve studentských anketách a statistikách, páč někdo to dělat musí, pokud garanti chtějí mít na čem založit hodnotící zprávy o svých programech, ale nikdo se do toho nežene (chápu - já se už několik dní prohrabávám informačním systémem, sbírám data a vždy na konci dne mám chuť si vyškrábat oči, přičemž na množství získaných dat to není moc vidět).

No nic, práce není všechno. Tak co dělám jiného?

Na začátku roku jsem se rozjela a četla jednu knihu od druhé plus dlouhé fanfikce, které jsem si tu schovávala, až bude čas, ale teď jsem se nějak zasekla. Mám rozečtenou jednu bichli od Mišimy, kde ten pomalý postup naprosto chápu, ale u knihy od tvůrce Magnus Archives mě to překvapilo - u té jsem čekala, že bude hodně dobrá, ale nějak... není *krčí rameny*

Došila jsem šaty. Konečně. Ještě teda přemýšlím, jestli si k nim udělám pásek, abych si ho mohla uvazovat na mašli, ale jinak jsou kompletní, finito, owari. Poslední kroky byly olemování výstřihu a průramků, což jsem nakonec přišívala ručně, aby to vypadalo co nejlépe. Jsem s výsledkem celkem spokojená, zvlášť s nápadem dát do horní poloviny podšívku, aby nebyly průhledné. Nechápu, že je takový problém sehnat bílou látku, která by nebyla naprosto průhledná. V létě fakt nechci mít víc vrstev jen proto, že jinak je mi přes šaty/halenku vidět každá piha - to je hnus, tohleto - to maj chlapi u košil taky?? To by mělo nebejt!

Teď mě čekají černé - tam by se problém s průhledností mohl objevit taky a to už mě asi klepne...

Mimochodem, věděli jste, že existuje víc velikostí cívek do šicích strojů? Já taky ne, takže jsem si je v obchodě normálně koupila a pak zjistila, že se mi do stroje nevejdou. Nejen že jsou nižší, ale hlavně jsou širší a prostě to tam nenacpu. Ještě že jsou plastové, to je pak problém, který jde vyřešit - pilníkem. Ale štve mě, že cívky, které používala na šlapací šicí stroj někdy z roku jedna dvě moje babička, mi do mého současného elektrického perfektně pasují, ale běžně koupené v obchodě ne. Kterej kretén viděl cívky a řekl si, že bude fajn udělat taky jinou velikost, asi aby se lidi při shánění nenudili? A ještě mi vysvětlete, co je na takovém kousku plastu tak drahýho? >.< 

zdroj:dumlatek.cz

Doufala jsem, že si aspoň spravím chuť tím, že si koupím nějakou hezkou látku. Na stránkách jsem viděla tenhle modrý popelín s kytkama a vypadá naprosto úžasně. To by byla sukně! Jenže jsem byla ve dvou prodejnách a nikde není :( A po internetu si to koupit fakt netroufnu, páč barvy na obrazovce se můžou lišit od skutečnosti a hlavně si na to potřebuju šmátnout, protože není popelín jako popelín. Ale ona není T_T Pláču tu nad ní už asi dva týdny, ale nedá se nic dělat - sukně nebude :(

A ještě jedna věc, trochu mimo mísu. Občas tak u lidí, co mají problém se vztekem nebo naopak depresemi, vídám doporučení zkusit jógu. Většinou se to nesetká s pochopením a naopak to ty lidi docela navzteká. Jelikož jsem nabyla dojmu, že je to taková univerzální reakce, jednou jsem dokonce hledala fanfikci, kde by protagonistovi na jeho vztek doporučili jógu, což jsem doufala, že bude celkem zábavné si přečíst (a nenašla, kruci!). Každopádně mě čistě ze zvědavosti zajímalo, co je na tom tak strašného, že to lidi tak nenávidí. 
Jop, našla jsem si videa na youtube a jala se to zkusit. Abych měla zážitky z první ruky, chápeme. No a tak jsem asi v polovině nějakého 30denního programu pro začátečníky a není to vůbec špatný, jen moje kolena teda občas fakt protestují, tak sem tam něco flákám, protože to prostě nejde. Že by mi to vyléčilo depresi, to asi nehrozí, ale občasné protažení taky není úplně špatné, takže to nejspíš dojedu. A pak si možná najdu i další podobná videa.

Takže tak. A teď si jdu udělat kafe, dát si něco dobrého a strávit zbytek dne něčím příjemným :)

Přežila jsem 2020! :)

Já vím, že si na něj všichni stěžují, ale pro mě osobně nebyl příliš odlišný od jiných. Jsou věci, na které si můžu postěžovat, ale na druhou stranu jsou i věci, které mě potěšily, takže celkově vzato pohoda.

Práce byla letos ...jiná. Hlavně jí bylo hodně, což je zvláštní, protože kvůli covidu odpadly oboje promoce a s tím spojená práce. Až jednou ty promoce povolí, bude to neskutečnej průser, páč se mi tam ti absolventi nevejdou. Na druhou stranu jsme ale začali pracovat na projektu zlepšení interní grantové soutěže, což byla spousta práce (naštěstí jsem neschytala plnou nálož jako kolegyně, ale stejně to bylo náročné). Do toho všechny evaluační, výroční a bůhvíjaké zprávy a prezentace, kterých každoročně přibývá a upřímně si myslím, že jsou naprosto k ničemu a nikdo to nečte. Kvůli tomuhle všemu jsem za celý rok neměla víc jak tři dny volna v kuse - celé léto a teď i prosinec jsem strávila v režimu víkend + jeden den dovolené. 

momentálně
rozpracované šaty

Moje nejdelší dovolená byla teprve teď mezi Vánocema a Novým rokem, což byla první a poslední příležitost v roce si odpočinout, vykašlat se na e-maily a vypnout. Krása! ♡

Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, jak unavená jsem byla - pořád myslet na práci, pořád kontrolovat e-mail, jestli mě někdo nutně neshání, dodělávat práci v deset večer, protože někdo zrovna zaslal odpověď, na kterou jsem čekala. U nás totiž práce normálně bývá nárazová, takže po náročných týdnech jsou zase týdny, kdy je málo práce a můžeme si odpočinout a věnovat se nedůležitým úkolům typu statistiky (hlavně léto je takové pomalé), ale letos se tyhle pauzy nekonaly - letos se prostě jelo furt. 

Na druhou stranu jsem docela často pracovala z domova, takže odpadlo dojíždění a já se mohla víc vyspat. Na jaře se mi ještě před všemi těmi lockdowny povedlo vymámit z práce noťas, takže si všemi těmi pracovními nesmysly nezasviňuju svůj. Vždycky večer si připadám trošku trhle, když zavírám pracovní noťas a vzápětí otevírám soukromý.

I přesto musím říct, že z hlediska duševního zdraví byl tenhle rok kupodivu jedním z nejstabilnějších a kromě pár drobných výchylek, kdy na mě padla úzkost z toho, jak jsem neschopná a že mě zaručeně vyhodí z práce, jsem se držela fakt dobře a musím se pochválit :)

A jinak? 

• Četla jsem (goodreads tvrdí, že jsem zvládla 57 knih, ale pouze 3 v japonštině, což teda mohlo být lepší, a jednu ve španělštině, což byl boj, neboť lekci španělštiny jsem měla naposledy někdy vloni), 
• šila jsem, i když docela málo,
• splácala jsem pár fanfikcí (člověk se půl roku píše s 35k a pak má stejně větší ohlas věc o necelých 2k sesmolená za dva večery -_- Ale tak oboje jsem chtěla sepsat hlavně pro sebe a upřímně jsem na sebe za obě hrdá, páč jsem je v té anglině úspěšně dopsala, i když kvalita to teda není. Chybí mi víc příležitostí komunikovat v anglině, a proto se nijak extra nezlepšuju a furt mi to zní uměle a kostrbatě...). 
• kvůli covidu jsem letos nevytáhla paty z Prahy, ale naštěstí kamarádky přijely za mnou, takže jsem si přes léto splnila svou socializační kvótu. 
• vylejzám na procházky o dost častěji než dřív a moje trasy mají vždycky po cestě alespoň jednu knihobudku,
• osobně mě letos potěšilo, že když už se mi někam musí ten tuk ukládat, tak si konečně vybral i prsa (alespoň trošinku) :D 
• jinak asi nic extra výjimečného - asi jako každý rok.

Arashi a část zásob kapesníků

Vánoce byly letos takové zajímavé - mamka se rozhodla místo úklidu vyprázdnit špajsku, vyndat celou konstrukci poliček a začít malovat. A několik vrstev, co musejí samozřejmě vždy přes noc proschnout. Necelé dva týdny před Štědrým dnem. Proč ne   ̄ \_(ツ)_/ ̄

Všechno se ale stihlo a Vánoce proběhly v relativním klidu (pokud úklid ještě na Štědrý den považujete za klid) a pohodě. Dostala jsem knihu (jak jinak), ale nejlepší dárek jsem si nadělila sama - lístek na poslední koncert Arashi, než se rozpadnou si dají pauzu. 

Koncert proběhl živě včera, ale stresovala jsem už týden předem - co když padne internet? Co když stránky nepoznají, že mám lístek? Co když bude nějaký problém s noťasem? Všechno ale proběhlo v pořádku, zásoba kapesníků vystačila (ale že jsem jich po skončení vyhazovala plnou náruč! A to ani nehráli ty nejvíc devastující písničky typu Hatenai Sora, 5x10 nebo Still). A pro velký úspěch si to příští víkend zopakuju při repríze, takže budu moct dobrat zatím nevyužité balíčky kapesníků. Yay!

Tolik můj rok 2020 a jeho konec. A jaký rok jste měli vy?

Co jsem všechno stihla v létě (zas tak moc toho nebylo)

Nevěřícně koukám na kalendář a divím se, kam že se to léto podělo. Teda teplé počasí si pamatuju, taky to, jak jsem se na balkoně slunila a zmrzlinu – spoustu zmrzliny, protože jsem dospělá a po práci si můžu zajít na zmrzku, kdy se mi zachce, ale celkově mi to připadá, že to byl jen okamžik a že jsem to sotva postřehla.

Doba (po-)covidová

poslední výtvor, který
ještě stál za to

Všechna sranda jednou končí, takže i já musela zpátky do práce. A že té práce najednou bylo, když už se mi všichni byli schopní dovolat -_-

Nejdřív jsem si říkala, že toho alespoň zase víc přečtu, když budu jezdit sem tam, a že mi tyhle časové prodlevy umožní odpoutat se od pracovních záležitostí a naladit se na odpočinek. Při home office se mi totiž rozmohl takový nešvar, že se mi setřel rozdíl mezi pracovní dobou a volným zbytkem dne, takže jsem práci prokládala šitím, když zrovna nebylo do čeho píchnout, a večer jsem naopak seděla u e-mailu a řešila blbosti, které mohly klidně počkat do dalšího dne.

Zatímco při kompletní práci z domova jsem docela zvládala se s tím nějak vypořádat a vybalancovat to, po postupném návratu k práci z kanceláře jsem se nedokázala od pracovního nastavení mysli odpoutat a často jsem po návratu domů pokračovala v práci, protože jsem něco zapomněla udělat, nebo jsem to chtěla mít rychleji hotové, nebo prostě proto, že jsem čekala na čísi odpověď a chtěla vědět, jestli už dorazila a jestli můžu problém dál řešit..

Zatím jsem se toho ještě úplně nezbavila, ale už se aspoň zlepšuju. Zakázala jsem si mimo práci otvírat e-mail, rozečetla jsem dvě bichle a moře fanfikcí, poslouchám The Magnus Archives znova od začátku (páč při druhém poslechu chytám víc souvislostí a holy shit, proč jsem si nikdy neuvědomila, že Gerry je tam tak často?), nasyslila jsem si něco na sledování a snažím se doma vypnout a na práci nemyslet.

do pouti daleko, ale
chodské koláče už jsou :)

Ale teda byla jsem víc v pohodě, když jsem nemusela nikam mezi lidi a veškerá interakce byla pouze po emailu. Takový klid mysli jsem teda nezažila ani nepamatuju. Nic moc mě netrápilo, nic mi nechybělo a ještě mě škodolibě hřálo vědomí, že o nic nepřicházím, protože nikdo nemohl do zavřených hospod, kaváren, divadel a já nevím čeho všeho. Je celkem vtipné vyplňovat všechny ty dotazníky a studie, které zkoumají, jak situace okolo covidu ovlivnila psychiku lidí. Asi čekají, že všichni byli ve stresu a trpěli depresemi a helemese, mně nikdy nebylo líp :D Teď už to teda taková pohoda není a moje spotřeba čokolády na nervy roste přímo úměrně tomu, kolikrát za den se mi ozve jeden nejmenovaný profesor.

Ještě že mám tolik dovolené. Tenhle měsíc dočerpávám po jednotlivých dnech loňskou a v létě to vidím nějak podobně – žádných 14 dní v kuse, ale prodloužené víkendy a náhodné volné dny. 

Alespoň mi odpadne problém s těžkým přizpůsobováním se pracovnímu režimu po dlouhé dovolené. Místo toho budu velmi zmatená, co je vlastně za den, ale to je normální stav už i teď, takže se vlastně nic neděje J

Taky by nebylo úplně od věci, kdybych měla alespoň jedno odpoledne týdne jen pro sebe – jako co si budeme povídat, já bych ho nejspíš stejně prospala, ale víte co – pár hodin bez dozoru, abych mohla zkouknout něco míň PG (třeba i jen ten seriál Dickinson – je to historický, takže většinu času dobrý, žádné nepřístojnosti, ale pak se tam dívčiny občas docela ocucávaj a to už mamka fakt vidět nemusí). Nebo se chvilku trápit nad svou fanfikcí, kterou stejně nikdy nedopíšu, ale aspoň bych si ji pročetla, aniž by mi někdo pořád koukal přes rameno.

nezdařený pokus :(

Utekla bych k šití, ale mám nějaké špatné období a nic se mi nedaří. Můj pokus o retro šaty s obtížností čtyři ťupky ze čtyř ztroskotaly na nejasném manuálu a mé neschopnosti přišít dva kusy látky k sobě nějak alespoň trochu inteligentně. Držela jsem se pokynů, fakt jsem se jich držela – zuby nehty – a stejně to nestačilo. Stejně tam prostě ty kousky nesedí k sobě a vytvářejí dost podivnou kompilaci, která se absolutně nepodobá té úhledné nádheře na obrázku. A zrovna je to na bocích, které teda vážně nepotřebuju rozšiřovat. Meh.

Tak jsem se mezitím chtěla odreagovat u jiných, jednoduchých šatů – dvě ťupky ze čtyř; žádné složité konstrukce, žádné propracované detaily a navíc podobné mým šatům na promoce, tedy něčemu, co jsem už sakra dělala. Tam jsem zase ztroskotala na přílišné pružnosti materiálu, který mě nebetyčně sejří, a už jsem se zmiňovala, že nesnáším pružné látky?!

Ugh, já už chci ty prázdniny...

Dozvuky léta vol. 2

Aby to nevypadalo, že všechen čas trávím jen rozhovory se svým mozkem, tady je pár novinek z poslední doby. Protože občas i něco dělám. Sem tam. Když nespím.

Co se práce týče, s příchodem září jsme skočili z nulové vytíženosti na 80 %, což mě omráčilo natolik, že jsem si ani nevšimla, že už je zase říjen. Uvědomila jsem si, že už chápu, proč se bývalý správce informačního systému nenamáhal dělat víc, než bylo životně důležité – každý den se totiž objeví nový problém tam, kde byste ho nečekali, a následuje zjišťování, proč tomu tak je, co s tím lze udělat a jestli vůbec mám dostatečná oprávnění, abych s tím něco udělala, nebo se to musí předat výš. Už na to prostě nemám nervy a obávám se, že jestli výše postavenému pošlu ještě nějaké další prosby o pomoc, osobně sem nakráčí vyhodit mě z okna. Teď momentálně mám v záloze 3 další úkoly, ale tvářím se, že to nespěchá a že to u mě ještě vydrží. Takže tak.

S mírným překvapením jsem zjistila, že mám vlastně úvazek 1,1. Víte, jak jsem na to přišla? Když mi oznámili, že mi ho navýšej na 1,5, což je povolené maximum v operačních programech. Operativní slovo je tady „oznámili“. Žádný chceš – nechceš, prostě to tak bude. Já nejsem workoholik, to ani omylem. Nejsem ani kariérně-orientovaná. Prostě mám jednoduchou práci, kterou by nejspíš zvládnul i středoškolák, vím přesně, v kolik každý den končím, a o víkendech si na práci ani nevzpomenu. (Fun fact: kvůli novým výkazům práce musím vyplňovat pracovní dobu i za vedlejšák, která se nesmí krýt s běžnou pracovní dobou, takže oficiálně pracuju od 7 do 17. Wau.) Žádný kariérní posun tu snad ani není možný, pokud bych se v daleké budoucnosti nechtěla stát vedoucí oddělení, a to teda v žádném případě nechci. Chci si jen udělat svoji práci a jít domů. Pozici integrátora informačního systému jsem ke své normální práci přibrala jen proto, abych se mohla víc rejpat v systému, protože mě to fascinovalo a bavilo (A když jsem něco potřebovala, bylo rychlejší si to udělat sama, což už teď oficiálně můžu – alespoň na nějaké úrovni. Sice většinou netuším, co vlastně dělám, ale to se nedá nic dělat *krčí rameny*).

Administrátorem projektu operačního programu být nechci. Zaprvé netuším, co vlastně dělá, a za druhé to vypadá jako spousta nevděčné práce, kdy když něco zvorám, budou z toho sankce. A známe se, že jo – já zvorám, na co šáhnu. Nejsem nijak nadšená, že mi přibude práce. Jako ano, placená bych měla být z projektu, takže prachy budou, ale já bych možná radši ty volné víkendy.

V rámci odpočinku jsem si spíchla další letní šaty – teď na zimu přímo ideální, že ano. Hned za tepla jsem využila jakousi viskózu s příměsí čehosi z Polska. S viskózou už jsem předchozí zkušenost měla a věřte mi, že ta zkušenost nebyla moc dobrá. Div jsem si u toho nervala vlasy – asi tak příjemný zážitek to byl. Takže ano, pociťovala jsem nervozitu. Ta se přelila do obav, když jsem zjistila, že mi na tom nedrží žádná křída, takže nějaké značky nebo nedej bože samotný obrys původního papírového střihu nepřicházel v úvahu. Jenže pak už bylo všechno v pohodě: látka se netřepila jak vzteklá, nekrabatila se, neklouzala. Trošku jsem bojovala s vykrojením výstřihu, kde mi začišťovací šikmý proužek příliš pnul (protože jsem blbá a nenechala mu prostor se natáhnout), ale jinak pohoda. Takhle spolupracující šaty jsem už dlouho neměla <3

Jediný opakující se problém, kterému musím zas a znova čelit, je zajistit, aby spodní záložka sukní či šatů nebyla příliš asymetrická. Aby to prostě nevypadalo, že jsem byla naprosto sťatá, když jsem to začišťovala, takže jedna strana je o pět cenťáků delší. Což jde dost ztěžka, když to máte na sobě a vidíte kulový. Jednou – to když jsem dělala svou žakárovou sukni do půl lýtek – jsem ukecala mamku, až si to vezme na sebe a já to budu měřit. Dopadlo to tak, že sukni měla až na zem, takže jsem to zase musela hodit na stůl a vzít podle oka -_-

Trpělivost došla a za letní bonus jsem si pořídila krejčovskou pannu. Teda zatím jen objednala, doma ji ještě nemám. Ale těším se <3 Pak poinformuji (a dodám obrázek šatů - na ramínku totiž vypadají jak kus hadru a sebe fotit vážně nehodlám).

Hola, amigos!

Člověk furt přemýšlí, kam že by měl jet na tu dovolenou, a nakonec vlastně ani nemusí, poněvadž ho pracovně vyšlou do Španělska. Dvakrát. Co já si sakra s tou dovolenou počnu??

Ustálení

Konečně chvilka klidu.
Celé dva týdny se potýkáme s podklady pro šílené tabulky, které nemají konce, já patlám seznamy a počítám podíly autorství článků jak vzteklá, vedle v kanclu se plácají v bůhvíčem a pan řídící si sedí ve svém pohodlném křesílku a ptá se, jestli už to bude.

Díky bohu, že mi před tímhle peklem přinesla jedna zahraniční studentka úplatek ve formě obrovské bonboniéry, protože čokoláda a kafe je můj recept na přežití (kdo potřebuje obědy, že jo…).

Ze života věčně zdeptaného cvoka

Po delší rádiové pauze jsme tu zpět u dalšího dílu pořadu Kavi se snaží hrát si na normálního člověka a moc jí to nejde. Dnes se podíváme, na co všechno si autorka dokáže vzpomenout, že jste od minule propásli (spoiler: moc toho není, paměť už slábne), zabrousíme k takovým zábavným tématům jako nemoci, a když zbyde čas, jukneme do Olomouce a taky na právě skončené Vánoce.
Tož máme málo času, jdeme na to.

Nejlepší dovolená je ta, kterou vám platí někdo jiný, aneb jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část první

Občas si tak říkám, čím se mi to poštěstilo, že mám tak hodného zaměstnavatele, obzvláště když tu vorám, co mi přijde pod ruku.

Ze života nudného patrona

Nejcitlivěji si uvědomíte, jak divní vlastně jste, když se stýkáte s někým, kdo má naprosto jiné smýšlení.

Já mám to štěstí, že na sebe nabaluju lidi, kteří mi jsou alespoň v nějakém směru podobní. A když říkám nabaluji, myslím tím, že ti druzí jsou tak hodní a laskaví, že si mě přivlastní, protože toho bohdá nebude, aby kavi někoho sama od sebe oslovila (T’sal budiž výjimkou potvrzující pravidlo, kterou sama sobě asi nikdy dostatečně logicky nevysvětlím). Tím, že jsme si všechny podobné (alespoň trošku, v něčem… snad…), jsem ukolébána vědomím, že je to dobré, že takhle prostě lidi fungujou.

No a pak si sem nakráčí moje extrovertní kolegyně s tím svým pozitivním přístupem k životu a sklenicí vždy poloplnou, která s naprostou samozřejmostí vykládá o tom, že je přeci normální se často chválit i za maličkosti, že má pak ze sebe dobrý pocit a je díky tomu se vším spokojená, protože přece není reálně možné, aby člověk všechno jen voral a viděl jen svoje chyby a slabá místa, a vy sedíte naproti a říkáte si, co se ve vás kde porouchalo, že celý život vidíte jen tu negativní stránku a ani s lupou a partou detektivů byste na sobě nenašli nic pozitivního a ani nic, co by vám šlo, co byste bez problémů zvládli. Ani ten křečovitý úsměv, který jste při jejích slovech nasadili, protože jste nepřišli na nic, co byste na to řekli.

Also, když je člověk dospělý, je strašně ubíjející, jak se vůbec nic neděje. Největším vítězstvím dne je to, když se vám povede vyčlenit si hodinku času na odpolední spánek; největší odvaz týdne je nedělní procházka k nejbližší knihobudce a zpátky. A já mám takový klid docela ráda, ale ty dotazy potom: Co je novýho? a Co pořád děláš? Niiiiccc. Nedělám nic. Jakože vůbec nic. Spím, většinou. Rozčiluju se u k/j-doram. Vařím si do práce. Čtu (ale nic natolik zajímavého, že bych se o tom musela bavit nebo to nedej bože někomu doporučovat). Nebavím se s lidma.

Že většinu kamarádek vídám jednou ročně, beru jako běžnou věc a naopak jsem ještě ráda, že to nejsou delší intervaly. Ale stejně jim nemám, co vyprávět. Můj život je tak naprosto a totálně nudnej, že prostě není o čem mluvit. A to těch kamarádek mám jen asi pět a půl, valnou většinu rozuteklou po republice. Vždycky jsem se bála, že skončím sama a v izolaci, ale teď už si zvykám a jsou daleko děsivější věci – třeba to, že se dožiju stáří nebo že budu i nadále totálně k ničemu. Škoda že minimálně to druhé je dost pravděpodobné.

A teď pár děsně akčních a vysoce zajímavých okamžiků z poslední doby:

• Našla jsem první letošní pětilístek (čtyřlístky asi došly)
• Vypěstovala jsem si pár jahod (je to slabota – ty sucha a divné počasí stály za starou belu)
• Usychá mi jakási darovaná kytka, ale místo ní raší nějaký špunt.
• Zastavujou nám výhled na město hodněpatrovým barákem, šmejdi!
• Na balkoně nám přistála pěkná vážka.
• Každé ráno na mě v práci čeká duha díky pravítku, co mám na parapetu

S formuláři na věčné časy

Mám za sebou zábavný víkend – tedy pokud považujete hodiny strávené s call-centrem/zákaznickým oddělením a další hodiny strávené kontrolováním akreditačních spisů za zábavné.

Začneme tou prací, to byla větší sranda. 

Vysokoškoláci - elita národa

Dnes měly být na programu dvě hlavní věci: frustrace (nejen) s přihláškami a zmatení sama sebou (takže běžný stav) plus pár menších, ale nakonec jsem se u školních záležitostí natolik dopálila, že je radši ponechám jako samostatnou kapitolu a hrabat se v mém mozku budeme až někdy jindy.

Když jsem brala tuhle práci, nikdo mi neřekl, že budu i detektivem.

Tour de Morava se letos nekoná (alespoň zatím)

Letošní rok to prostě není ono. Hvězdy jsou nejspíš v nějakém špatném postavení či co. Nebo se posunulo magnetické pole země a narušilo mi cosi v hlavě. Nebo se můj počítač inspiroval banány a šíří kolem sebe vlny, které urychlují proces degenerace mozku. Kdo ví, ale prostě a jednoduše to stojí za houby.

Rychle a zmateně

Dnes si povíme pohádku, co vy na to? Tu o jasném rozdělení kompetencí a rychlém uskutečňování změn v informačním systému, jakožto páteřním systému školy. Tu, kde je rozhodnuto provést nějakou změnu v generovaném dokumentu, vy ji zadáte k vyřízení a do pár dnů (maximálně) hotovo. Všechno funguje, všechno je aktuální. Paráda.

A teď skutečná verze - my vs. Brno.

Nemá cenu smutnit pro něco, co vlastně nechci

Vždycky když mi dospělí říkali, jak ten čas letí, v duchu jsem se jim divila. Vždyť se dny, týdny i měsíce táhly jak smrad a zvlášť ve škole to nikdy nemělo konce. Zato teď se nestačím ani pořádně otočit a půl dne je v háji. O rychlosti, kterou kolem profrčí víkend, ani nemluvě. A než jsem se nadála, je prosinec. Kam se poděl říjen? A listopad? O_o

Asi stárnu…