Saturday, 2 December 2017

Nemá cenu smutnit pro něco, co vlastně nechci

Vždycky když mi dospělí říkali, jak ten čas letí, v duchu jsem se jim divila. Vždyť se dny, týdny i měsíce táhly jak smrad a zvlášť ve škole to nikdy nemělo konce. Zato teď se nestačím ani pořádně otočit a půl dne je v háji. O rychlosti, kterou kolem profrčí víkend, ani nemluvě. A než jsem se nadála, je prosinec. Kam se poděl říjen? A listopad? O_o
Asi stárnu…


Při takové rychlosti vůbec nechápu, jak mohou někteří lidé mít miliardu zálib. Jako třeba jedna moje kolegyně. Ta furt plete, háčkuje, něco vyšívá, přede si svou vlastní vlnu a do toho stíhá vyrábět svíčky a mýdla, číst, cestovat, chodit na cosi s názvama typu únikovky a šifrovačky, chodit na výstavy všeho možného a bůhví co všechno ještě.

moje žlutá kuchyň s šedivými tapetami
Jak?! Kde na to bere čas a energii? Já si samou přemírou energie každý ráno slibuju, že až přijdu z práce, půjdu si lehnout (žel málokdy se povede). Čas mimo pracovní dobu se většinou horkotěžko snažím dohánět resty u seriálů (což s novou sezónou jdramat není problém -_-;;), při cestování čtu (jakmile nemám rozečtené alespoň dvě knihy, jako bych nebyla), vařím si na druhý den a další podobné bohulibé činnosti. Víkendy zase trávím barvením/tapetováním/úklidem kuchyně, protože když už se tapetuje, tak se přeci i vymaluje, a když už se maluje, tak se vymalují i skříňky, a když se namalují skříňky, tak se v nich uklidí a poličky se vytapetují a všechno se přebere a přerovná… Kristepane, hlavně abychom se příští rok nepustily do předělání pokojů, to bych si asi šla hodit mašli X_x

Nestíhám ani svoje oblíbené šití; posledním počinem budiž obal na mobil, a to jen proto, že nikde nejde sehnat žádný pěkný, kterého by se mi zachtělo. Proto jsem více méně okopírovala svůj starý obal představující ovci, který mám roky (dárek od kamarádky). Můj počin sice není tak dokonalý a je o něco tmavší než ten původní, protože jsem na to vzala starý potah na křeslo, ale je to zase moje ovce, tentokrát v dospělém vydání J

A proč že potřebuji nový obal? Protože mám nový mobil (duh). Jen velmi nerada jsem se smířila s tím, že můj milovaný žlutý brouček už vážně dodělává a že mi prostě a jednoduše do dalšího roku nejspíš nevydrží. Nejen že to s ním vzdal gůgl (včetně google play), ale všechno trvalo věčnost, telefonování bylo lehce ošemetné a občas jen tak z legrace přestal přijímat a vysílat signál, takže se v podstatě potichu uložil do režimu letadlo a neobešel se bez restartu. Jediné, k čemu se ještě hodil, bylo čtení, což také byla činnost, kterou jsem na něm vykonávala nejvíc. Proto jsem taky byla ochotná tak dlouho přehlížet všechny jeho nedostatky.

Jenže nastal čas, takže jsem se chtě nechtě musela ponořit do tajů novodobých mobilů. Bída a děs, vážení. Předně chci vytknout všem výrobcům, že žijí v černobílém světě. Kde jsou nějaké barvy? Proč myslíte, že jsem dosud měla ŽLUTÝ telefon?? Jako wtf? Jsem přišla do obchodu a tam regály a regály té samé černé krávy. Ano, krávy. Proč jsou všechny ty mobily tak kurevsky velký? O__o Viděli jste velikosti kapes u normálního oblečení? Viděli jste velikosti kabelek? (to naštěstí není můj problém, já mám tašku přes rameno, kam jsem svého času narvala celý noťas :D) Kam jako čekáte, že ten krám nacpu, když chci jen tak vyběhnout po škole? (do stolu; nacpu ho do stolu a jdu bez něj) A to nemluvím o tom, že jakmile přestala existovat možnost telefon rozebrat, přestala rovněž existovat možnost pověsit si na něj cingrlátka T__T Chudák moje zelené prase, co si bez něj počnu?

Na druhou stranu mám na nové Nokii větší obrazovku na čtení (ale horší aplikaci, jelikož moje původní byla gůglem odkoupena a zrušena), po letech si můžu konečně zahrát Cytus a ovládání je rychlejší (i když nepřehlednější). Celkově bych si nejradši znovu koupila svůj starý Samsung, kdyby ještě byl (a kdyby byl o něco rychlejší, než byl ve svém posledním ražení), ale na tomhle se dá taky číst a o moc víc k životu nepotřebuju.


stádo na klopě mého kabátu
Ale abych se vrátila k dilematu akční život vs. odpočinek: je pravda, že si víc vážím času na obyčejný relax a nicnedělání, než abych měla mraky koníčků a žádný odpočinek. Jenom nechápu, proč o tom musím samu sebe tak často přesvědčovat. Jako kdybych pokaždé, když vidím nějakou takovou akční osobu, chtěla samu sebe vyplísnit, že nejsem taky taková. Vždycky v hlavě slyším takové to: „Podívej se na ni, co toho zvládá, co všechno umí. A co děláš ty? Nic, viď. Nemáš koníčky, nechodíš za kulturou, nemáš kamarády. Jseš lůzr.“ Ach ano, děkuji, mozku, co bych si bez tebe počala -_- 

Pokaždé si proto musím připomínat, že taková být vůbec nechci; nechci se znát s každým, nechci fušovat do všech volnočasových aktivit, nechci být akční 24/7. Když už si ten svůj život musím odžít, nevidím důvod, proč se u toho honit a snažit se stihnout všechno. Klídek, stejně to po smrti bude všechno jedno a nikdo nebude řešit, jestli jsem se dostatečně věnovala ochání nad obrazy či pletení šátků, které stejně nebudu nosit.
A to samé mám i v případě práce a dalších oblastí života, které podléhají společenskému tlaku. I tady si musím opakovaně připomínat, že o takové srandičky jako kariéra/rodina/vlastní bydlení přece vůbec nestojím (tak proč čas od času pocítím tu úzkost, že jsem někde něco prošvihla a že bych to měla honem dohnat, aby byl svět zase v pořádku?). Na co bych se se svým skromným příjmem zadlužovala hypotékou na kamrlík někde za Prahou, jenom abych v očích společnosti byla právoplatným členem? Proč bych si (nějakým pochybným způsobem) pořizovala děti, jen aby sousedky a vzdálené příbuzenstvo neměly kecy o sobecké mládeži? Já si přece nepotřebuji nic dokazovat tím, že se marně budu snažit kopírovat cizí život, o který vůbec nestojím. Možná nejsem vyloženě šťastná kudy chodím, ale taky nejsem nešťastná a frustrovaná z toho, že můj život není dokonalý. Ničí není. Všechno je to jen fikce a žádné „žili šťastně až do smrti“ neexistuje.

Nejlepší je být prostě sama sebou a na ostatní se vykašlat. Ono to nějak dopadne.

1 comment:

  1. Kdyby tohle šlo liknout, tak to udělám, přesně takhle si připadám občas já. Kamarádky se rozcházejí a zase mají nové boyfriendy, vdávají se, mají dítě, dvě a když se mě na našem setkání (tak jedno za rok až dva) zeptají, co je u mě nového, tak já jim nemám co říct - stále žiju s rodiči, stále chodím do práce a když jsem trochu akčnější člověk než ty, tak většina aktivit, co by mě zajímala je v mé pracovní době - protože se předpokládá, že to zajímá jen maminky na mateřské, nebo je to večer, ale málokdy se dokážu přemluvit, abych šla sama, protože se nemám s kým podělit o zážitek. A pak vidím, jak kamarádky postují fotky, kde byly, co dělaly a já si říkám, proč taková nejsem taky. Takže nejsi sama.

    ReplyDelete