Tour de Morava a další podzimní zábavy

Člověk se na chvíli zamyslí a už je listopad. Pořád čekám, že jen ještě dodělám tuhle věc a už bude v práci klidněji – a ono pořád nic. Teď jsem řešila brožury, zítra máme promoci, pak zase informační schůzku… Furt něco.

Do toho nám minulý týden pro velký úspěch opět nahlásili bombu, tak jsme mohli přezkoušet, zda se umíme zdárně evakuovat – pokud zdárně znamená, že si ještě skočíte na záchod, vytisknete si podklady, které potřebujete naštudovat, a samozřejmě o tom dáte vědět na twitter, že jo. No, moc úspěšné to bylo, zvláště ta část, kdy vás o tom informuje chlapík z vrátnice místo rozhlasu či jiného poplašného systému a jako ověření vám volá kolegyně z rektorátu z vedlejší budovy, kde se informace šíří poněkud rychleji. Tak víte co – jsme zvyklí, jen po covidové pauze trochu zrezivělí.

Posledně jsem zmiňovala, že se chystám na Tour de Morava – to Vám panečku byla jízda. Tři města během tří dnů – Pardubice, Olomouc, Ostrava – s tím, že jsem vyjela v pátek po práci a vrátila se v neděli v noci, páč kdo by si kvůli mně bral dovolenou, že jo. A nejlepší bylo, že zrovna ten víkend se příšerně ochladilo a já jela velmi nalehko jen v podkolenkách a svetříku.

V pátek mě teda čekaly Pardubice, kde jsem se měla sejít se spolužačkou/kóhaikou, co dělá v japonské firmě. Ta mi ovšem den předem napsala, jestli by mohla s sebou přitáhnout japonskou kolegyni. Jasně, já japinu aktivně nepoužila 7 let a ani předtím to nebylo s mluvenou japonštinou žádné terno, to bude děsná prča. No byla, no... *chjo* Dala jsem dohromady tak pět vět pochybné kvality, ale rozuměla všechno (děkuji ti, japonská televize a má sbírko japonských knih). Dortíky měli výborné, ale frustrace se šplhala do závratných výšin, gin s tonikem nepomáhal a jediné, co mě zachránilo, byl fakt, že já toho obvykle moc nenamluvím ani v češtině, zvláště když je tam víc jak jeden člověk - T'Sal a Xan by mohly vyprávět a nejen o nedávném setkání v Praze.

Sobotu jsem trávila v Olmu, kde jsem se potkala s další spolužačkou/kóhaikou a zkoumaly jsme novou hipsterskou kavárnu, která nám nahradila oblíbenou 87ičku a shledaly, že to nebyl krok správným směrem (dortíky! nemaj dortíky! T_T). Od kamarádky jsem si ukořistila voskovku, kterou jsem nikde nemohla sehnat od té doby, co ta moje chudinka umřela, když jsem byla na vejšce. No a pak zabíjela čas pobíháním po Olmu, protože v sobotu odpoledne je samozřejmě všechno zavřeno a čajovna otvírala až v 17. A poprvé po letech měli zase výborné Vanilkové nebe, tak jsem tam strávila večer - ale v celé čajce úplně sama O_o To se mi snad ještě nikdy nestalo, ani mimo semestr... Tak jsem si aspoň dokoupila zásoby čaje a na rok mám zase vystaráno.

V neděli jsem ráno běhala po zoo, protože ♡MRAVENEČNÍCI♡! A LENOCHODI! ♡ A nově i červené pandy! ♡♡ Já tu zoo prostě miluju! ♡

V poledne jsem se přesunula do Ovy, kde jsme s kamarádkou taky zakotvily v čajce a večer už jsem zase svištěla dom (a chvilku se bála, že mě vyhodí někde v půlce cesty, páč jsme dva měli jízdenku na stejné místo ve vlaku - nakonec vykopli maníka a ne mě, uff). Ještě že jsem měla v pondělí volno - přeci jen to byla spousta socializace a já byla vyřízená.

V tuhle dobu mi twitter udělal hnusnej naschvál a odstřihl mě. Jelikož to je v podstatě jediný účet, kde si pamatuju heslo, tak mě to moc nepotěšilo, protože jsem ho ani nemohla odbloknout. Po návratu domů se ale ukázalo, že potvrzení e-mailu stačit nebude, a ten debil trval na tom, že chce telefonní číslo. K čemu mu sakra bude, když jsem ho tam nikdy nezadala a tudíž to nemůže sloužit k ověření, to tedy netuším. Pár dní jsem se neúspěšně pokoušela hádat s helpdeskem, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbylo. Shame on you! >.<

Mimochodem, víte, jak jsem se posledně dušovala, že chci do promocí ušít nové šaty, abych si je na tu slávu vzala? No tak jsem je tak tak stihla – jen bez pásku. Všechno se dlouho tvářilo, že v pohodě, jen to složit a je hotovo. A ejhle – první problém nastal při pokusu sešít vrchní a spodní díl – tam se teda zasekávám pravidelně, chvilku je to křivé, pak zase moc volné, jinde to táhne a vždycky to sežere hromadu času, než to vypadá přijatelně. Jakmile jsem vyřešila tohle, nastala akce zip, která teda taky nic moc. Tam to teda nejdřív bylo moc volné, pak to táhlo, pak to zase bylo volné… no prostě sranda jako vždy. A nejhorší je, že ta látka je krásně splývavá, takže každá chyba je perfektně vidět a bije do očí, jako by říkala: „Podívejte se, jak to ten blb zprasil!“ Závidím všem, co mají konfekční velikost a stačí jim jet podle vyznačených linií a pohoda.

Nakonec jsem to teda dala dohromady s tím, že nejsem spokojená se zipem, ale na promoce si je vezmu a zip dořeším potom. A pásek dodělám. Ten pásek, co celému modelu přidal aspoň dvě hvězdičky obtížnosti. Jestli tohle dosavadní snažení bylo jednoduché, nechci vidět tu složitější část >.<

A pak hurá na něco dalšího! ♡