Co jsem všechno stihla v létě (zas tak moc toho nebylo)

Nevěřícně koukám na kalendář a divím se, kam že se to léto podělo. Teda teplé počasí si pamatuju, taky to, jak jsem se na balkoně slunila a zmrzlinu – spoustu zmrzliny, protože jsem dospělá a po práci si můžu zajít na zmrzku, kdy se mi zachce, ale celkově mi to připadá, že to byl jen okamžik a že jsem to sotva postřehla.

Svůj podíl na tom určitě má i fakt, že jsem letos neměla žádnou pořádnou dovolenou. Nepovedlo se mi mít ani dva dny dovolené v kuse, ale zato jsem si prodloužila všechny víkendy tím, že jsem si pomocí dovolené zrušila všechny pondělky. Ano, mělo to své výhody (třídenní víkend!), ale zase mám teď pocit, že jsem vlastně furt v jednom kole a že potřebuju dovolenou. To je docela průser, když už je po období dovolených. A že tenhle a ten minulý týden byly fakt výživné, co se množství úkolů týče – třeba zrovna dnes máme přijímačky, kde se mi pořád měnil počet uchazečů, tudíž se furt měnily pokyny zkoušejícím a ta frustrace byla cítit i přes e-mail.

Kdybyste viděli ten seznam úkolů co se studijního systému, respektive problémů s ním týče… Musím to odpovědným osobám dávkovat postupně, protože brzy mi asi do kanclu přijde hlavní integrátor nebo někdo z Centra informatiky a přerazej mě židlí, že toho chci moc. Chjo, proč to nemůže alespoň pět minut fungovat bez potíží??

V létě to teda bylo kapánek lepší, ale zase se pořád psaly nějaké evaluační zprávy a institucionální plány (já si vám tam navymýšlela věcí!) a odpovědi na všetečné otázky zahraničních hodnotitelů (proč máte fakultu managementu, když se management učí i na jiné fakultě – protože bagr!). A do toho projekt na interní grantovou soutěž, který se táhne jak smrad, a já jsem tak ráda, že nejsem projektový manažer, páč to už bych si asi skočila z okna kolik je s tím práce.

A jak se Kavi odreagovala od psaní blábolů o doktorském studiu? Psaním blábolů na AO3. Ta fanfikce, jak jsem posledně zmiňovala, že ji nikdy nedopíšu? Tak jsem ji dopsala. Dvakrát *headdesk* Skoro 36k, psáno od minulého října a já se přes léto hecla a fakt jsem to dosmolila! A pak jsem to – já kráva – začla dávat na AO3 po kapitolách, což byla ta největší hovadina, co jsem mohla udělat, páč čtenářstvo je příliš pokračováníchtivé, takže píšou komentáře a já – i přes počáteční hrůzu a skoro-záchvaty paniky – je čtu. Holt jsem asi trochu víc přecitlivělá a přestože mě tam nikdo nezná a já neznám je, příšerně se bojím, že mě zkritizují a seřvou, že se vůbec odvažuju snažit se něco psát. Řekněme, že kritiku příliš dobře nesnáším a až mě jednou seřvou v práci, tak se jim tam prostě rozbrečím. Plus jsem paranoidní a za všech okolností jsem si jistá, že si veškerou kritiku zasloužím a že nějaká prostě musí přijít, protože jsem prostě k ničemu.

A když mi někdo téměř před koncem napsal, že se hrozně těší, jak se bude řešit to a to, tak jsem si uvědomila, že nijak, páč jsem tragéd, houby spisovatel a srab a nechala jsem to vyznít do ztracena, jako že někdy v budoucnu si o tom postavy určitě pokecají a vyřeší to, protože to rozhodně není to nejzásadnější, co by se zrovna muselo probírat v mnou načrtnutém příběhu. Zalekla jsem se, že toho někoho zklamu, no a co jsem udělala? Správně, jala se tu hotovou fanfikci přepsat, čímž jsem si přivodila asi týden nočních můr a úzkostí, že čtenářstvo stejně zklamu a že to nedostojí očekávaných kvalit, a momentálně jsem sama sebou zhnusená, zklamaná a nikdo už mě nepřinutí se té věci dotknout ani třímetrovou tyčí. Tož to nebyl dobrý nápad a už nikdy nebudu psát kapitolovku a když, tak ji tam prostě hodím celou naráz a děj se vůle páně. Akorát mě teda mrzí, že jsem v průběhu zveřejňování kapitol stihla sepsat jednu krátkou věc a těšila jsem se, že až skončím s postováním té předchozí, zedituju tuhle, ale po tomhletom fiasku nechci nic mnou psaného ani vidět x_X

Víte, co jsem ještě dodělala? Šaty. Už jsem skoro ani nedoufala, páč když jsem je dávala dohromady, tak nejen že mi spodek nepasoval k vršku (a přitom už jsem podobný model dělala! Proč to tentokrát sakra nešlo??), ale tím, že materiál byl lehce pružný, tak mi ani ten vršek nešel k sobě a jedna strana se podivně táhla kamsi do háje tím, jak byl jeden díl lehce zdeformovaný napnutím při obkreslování a smrštěním v klidovém stavu. Báječné -_- Hned jsem měla chuť s tím seknout a už se k tomu nikdy nevrátit. Ale byla by to škoda látky, která byla vážně pěkná a na dotek jemňounká a příjemná. Nevím, kde se ve mně vzala ta trpělivost, ale přes celé léto jsem na tom po troškách pracovala, rozkládala a zase skládala, předělávala a upravovala a konečně to na přelomu srpna a září dodělala. Kdybyste chtěli vědět, co všechno jsem přišila a pak to zase párala, abych to upravila, tak by to byl sakra dlouhý výčet, který by obsahoval všechny díly a švy šatů, některé vícekrát. A ještě jedno párání mě čeká, protože mi zadní část výstřihu táhne a musím ji uvolnit ze zipu a přišít víc navolno >.< Je to takové čotto a nechtějte vědět, kolik chyb jsem tam nasekala, ale je to hotové, drží to pospolu a já jsem spokojená. Příští projekt: dvoubarevné bavlněné šaty se záhyby na sukni, zipem na straně a bůhvíjakým vrškem (chtěla bych lodičkový výstřih, ale nemám tušení, jestli nějaký někde v modelech mám).

Jinak jsem pro letošek nejspíš vyčerpala kvótu socializace – potkala jsem se se závratným počtem čtyř (4) lidí (lidé z práce se nepočítají). Na rok ve znamení sociální distance celkem slušný. Chtěla jsem teda letos do Olmu, ale asi to není nejlepší nápad – snad příští rok. Taky jsem chtěla na piknik na Pride, ale tam zas nebyl nikdo, koho bych znala (což možná bude tím, že znám jednu jedinou osobu, co by tam mohla být, které bych se mohla držet), tak jsem od toho upustila, protože zvyšovat věkový průměr se mi tam samotné nechce.

Lehce mimo mísu – kdybyste se dostali ke knížce Loveless od Alice Osemanové, doporučuji. Je to takové prudce nenáročné YA, příběhově ujde (respektive se tam toho zas tak moc neděje), ale protagonistka je aromantická asexuálka, která se hledá a postupně nachází. Nezní to jako mnoho, ale pokud jste dosud objevili asi jeden a půl postavy, se kterými jste se – co se orientace týče – mohli ztotožnit (při výrazném zapojení představivosti), tak vám k radosti stačí málo a holy shit, tady jsem se mohla ztotožnit sakra hodně.

A jinak - jsem unavená. Pořád. K něčemu se dokopat je skoro nadlidský výkon a radši než cokoliv jiného bych spala. Jen poslouchat, co všechno lidi zvládaj, zatímco já jsem ráda, když se vykopu z postele, je vyčerpávající. Člověk už tak nějak přestává řešit, čím to je, protože těch možností jsou mraky, ale občas ho tak napadá, jestli to zase nevěští příchod horšího období. Teď je dobře, relativně, a chci aby to tak vydrželo, ale tohle není něco, co se dá ovlivnit...