Rychle a zmateně

Dnes si povíme pohádku, co vy na to? Tu o jasném rozdělení kompetencí a rychlém uskutečňování změn v informačním systému, jakožto páteřním systému školy. Tu, kde je rozhodnuto provést nějakou změnu v generovaném dokumentu, vy ji zadáte k vyřízení a do pár dnů (maximálně) hotovo. Všechno funguje, všechno je aktuální. Paráda.

A teď skutečná verze - my vs. Brno.

Round 1

V září přišel podklad, že se musí změnit dokument generovaný systémem, protože obsažené informace už nejsou aktuální. Uvařila jsem si a následně i vyžunkla kafe, projela zprávy na bbc, kde se děje co zajímavého, a pak se tedy dokopala k tomu, abych s tím dokumentem něco provedla. Cosi jsem tam tedy vyvedla a poslala to vedoucí k připomínkám. Ta na to jedním okem jukla, zatímco druhým setrvávala někde u nějakého zápisu z kdovíjaké rady (protože kdo se neporadí, jako by nebyl), a přeposlala to rovnou na právní, ať se tam s tím vydovádějí. Tam to leželo asi týden, aby se to aklimatizovalo, neboť ten rychlý přesun ze třetího patra do přízemí byl až příliš agresivní. Pak se k tomu někdo ze závratného počtu dvou právníků vyjádřil. Následně se to další týden opětovně aklimatizovalo ve třetím patře u vedoucí, než ta našla něco, k čemu by se vyjádřila. Kavi se nehádá, kavi napíše, co jí řeknete. Hotovo

Nastal říjen. Hotové verze se poslaly našemu ajťákovi. Náš ajťák na oddělení zaprvé není ajťák a zadruhé není na oddělení. Nevadí. Tam to leželo další týden, protože přesun z budovy do budovy je jistě stejně náročný jako odlišná nadmořská výška (a co Vám v nepřečtené poště neleží alespoň 3 dny, jako by neexistovalo). Načež se ajťák ozval, že k tomu chce průvodní dopis, protože v Brně prahnou po psaném slovu a jistě by s nadšením přečetli Vojnu a mír, kdybych ji ke svému požadavku připojila. Tož sesmolila jsem výhrůžně-prosící blábol a poslalo se to do Brna. Nastala fáze vyčkávání, tedy nejčastější fáze jakékoliv činnosti.

Round 2

Přišel listopad. Chladu a hnusného počasí jsme se dočkali, reakce ze strany Brna nikoliv. Proaktivně jsem urgovala ajťáka, poněvadž jsem propadla záchvatu pracovitosti. Na konci listopadu si vyžádal přehlednější verzi dokumentu s vyznačenými úpravami, aby to kolegové v Brně neměli moc složité. Tak to s tou touhou po psaném slově asi nebude tak horký. Letos asi víc letí barvičky a značky. Možná jsem jim k tomu měla nakreslit nějaký pěkný obrázek, třeba šibenice nebo znetvořených končetin, se kterými skončí, pokud s tím něco neudělají. Tak příště.

Prý se do týdne uvidí. Do týdne se nevidělo.

Tou dobou nastalo zkouškové a někteří studenti nejspíš pocítili, že nastal jejich čas zazářit a předvést, co že se to na hodinách informatiky naučili. A tak se nabourali do systému a pozměnili si známky. Výborně, děcka, tomu se říká kreativita. Kvůli tomu ovšem nikdo neměl čas ani chuť zabývat se nepodstatným dokumentem. Chudák e-mail někde zapadl, pokryl ho prach a společnost mu přes Vánoce a Silvestra dělal jen náhodný kolemjdoucí šváb.

Round 3

V lednu Brno hlásilo, že se na tom pracuje. To se asi v rámci novoročního předsevzetí hecli, ale moc dlouho jim to nadšení nevydrželo. V systému se furt nic nezměnilo.

V únoru mi znění dokumentu záhadně přistálo na stole s poznámkou „potřeba změn“. Velmi obsáhlé vysvětlení, za které by se ani Balzac se svou grafománií nemusel stydět. A kdo ví, od koho to vlastně bylo. Třeba to byl vzkaz ze záhrobí přímo od mistra Balzaca nebo ztracený nedokončený román Radclyffe Hallové, ve kterém se asexuální hrdinka se svojí milovanou přítelkyní pokusí změnit svět. Kdo ví. Nakonec se nepřišlo na to, kde se papír vzal, nicméně se zjistilo, že všechno, co se tu jen šustne, musí jít přes prorektory. Funkce prorektora je tudíž asi velmi podobná úloze naší sousedky, bez jejíhož vědomí se člověk ani neproplíží domů, když náhodně skončí v práci dřív/později.

Dokument v nové podobě se tedy poslal prorektorům, každý měl úplně jiné připomínky. Kavi zapracovala a poslala znovu ke schválení. Schválení nepřišlo, tak se využila všeobecná pravda, že mlčení je souhlas. Vyřešilo se, poslalo se ajťákovi, ten to zařídí.

Round 4

Ajťák je nejspíš zkušený pekař, protože to týden nechal kvasit, než to poslal zpět prorektorovi. Tomu, který se předtím zdržel komentáře. 

Pár dní na to mi někdo volá. Někdo, kdo buďto věří v technologické zázraky typu displej na telefonu se jménem volajícího (to nevedeme; můj telefon jen o chlup nepamatuje císaře pána), nebo se pokládá za takovou celebritu, že ho všichni musejí poznat po hlase. A že je potřeba změnit tohle, tohle a taky tamto. Ok, whatever. Zvažuji, jestli ten papír vůbec potřebujeme, ale pak se naštěstí ozve: „Tak já to udělám.“ Výborně! Skvěle! Haleluja!

Ještě pár dní a pak se zčistajasna objeví e-mail, že dokument je už v systému aktualizován. Zázrak! Změnit jednostránkový dokument, který má všehovšudy asi 10 řádků tedy trvalo přesně 165 dní.

Teď mám další 3 takové dokumenty. Asi budu plakat.

PS: Jinak se navrátil pocit, že nic není skutečné a všechno je jen jakési přechodové období, na kterém nezáleží, takže aspoň v tomhle ohledu je všechno v pořádku a já mám naději, že se mi podaří stihnout přečíst alespoň ještě kus domácí knihovny :D