Ze života nudného patrona

Nejcitlivěji si uvědomíte, jak divní vlastně jste, když se stýkáte s někým, kdo má naprosto jiné smýšlení.

Já mám to štěstí, že na sebe nabaluju lidi, kteří mi jsou alespoň v nějakém směru podobní. A když říkám nabaluji, myslím tím, že ti druzí jsou tak hodní a laskaví, že si mě přivlastní, protože toho bohdá nebude, aby kavi někoho sama od sebe oslovila (T’sal budiž výjimkou potvrzující pravidlo, kterou sama sobě asi nikdy dostatečně logicky nevysvětlím). Tím, že jsme si všechny podobné (alespoň trošku, v něčem… snad…), jsem ukolébána vědomím, že je to dobré, že takhle prostě lidi fungujou.

No a pak si sem nakráčí moje extrovertní kolegyně s tím svým pozitivním přístupem k životu a sklenicí vždy poloplnou, která s naprostou samozřejmostí vykládá o tom, že je přeci normální se často chválit i za maličkosti, že má pak ze sebe dobrý pocit a je díky tomu se vším spokojená, protože přece není reálně možné, aby člověk všechno jen voral a viděl jen svoje chyby a slabá místa, a vy sedíte naproti a říkáte si, co se ve vás kde porouchalo, že celý život vidíte jen tu negativní stránku a ani s lupou a partou detektivů byste na sobě nenašli nic pozitivního a ani nic, co by vám šlo, co byste bez problémů zvládli. Ani ten křečovitý úsměv, který jste při jejích slovech nasadili, protože jste nepřišli na nic, co byste na to řekli.

Also, když je člověk dospělý, je strašně ubíjející, jak se vůbec nic neděje. Největším vítězstvím dne je to, když se vám povede vyčlenit si hodinku času na odpolední spánek; největší odvaz týdne je nedělní procházka k nejbližší knihobudce a zpátky. A já mám takový klid docela ráda, ale ty dotazy potom: Co je novýho? a Co pořád děláš? Niiiiccc. Nedělám nic. Jakože vůbec nic. Spím, většinou. Rozčiluju se u k/j-doram. Vařím si do práce. Čtu (ale nic natolik zajímavého, že bych se o tom musela bavit nebo to nedej bože někomu doporučovat). Nebavím se s lidma.

Že většinu kamarádek vídám jednou ročně, beru jako běžnou věc a naopak jsem ještě ráda, že to nejsou delší intervaly. Ale stejně jim nemám, co vyprávět. Můj život je tak naprosto a totálně nudnej, že prostě není o čem mluvit. A to těch kamarádek mám jen asi pět a půl, valnou většinu rozuteklou po republice. Vždycky jsem se bála, že skončím sama a v izolaci, ale teď už si zvykám a jsou daleko děsivější věci – třeba to, že se dožiju stáří nebo že budu i nadále totálně k ničemu. Škoda že minimálně to druhé je dost pravděpodobné.

A teď pár děsně akčních a vysoce zajímavých okamžiků z poslední doby:

• Našla jsem první letošní pětilístek (čtyřlístky asi došly)
• Vypěstovala jsem si pár jahod (je to slabota – ty sucha a divné počasí stály za starou belu)
• Usychá mi jakási darovaná kytka, ale místo ní raší nějaký špunt.
• Zastavujou nám výhled na město hodněpatrovým barákem, šmejdi!
• Na balkoně nám přistála pěkná vážka.
• Každé ráno na mě v práci čeká duha díky pravítku, co mám na parapetu