Sosuke Natsukawa - The Cat Who Saved Books

 *obsahuje spoilery a spoustu vzteku - byli jste varováni*

Tahle kniha na první pohled vypadá, že bude moc fajn – mluvící kočka, záchrana knih, hluboký lidský příběh. Co tomu může chybět?

Jak se ukázalo, tak docela hodně věcí. Třeba hned ten hluboký lidský příběh. Lidský příběh bychom možná měli – protagonistovi umřel dědeček, který se o něj staral, a zanechal mu malý antikvariát. Maník má depku, přestane chodit do školy (teda asi – dle vlastních slov by měl být hikikomori, což by ale znamenalo, že tam nechodil ani předtím??) a vysedává mezi knihami. Během „záchranných misí“ si uvědomuje, jaká všechna moudra mu děda předal, a rozhodne se v jeho odkazu pokračovat (Jak? Z čeho bude žít? Dodělá školu? Najde si práci? Jak zaplatí nájem? Tolik otázek a tak málo odpovědí…). Fajn, beru. Jako anotace to zní dobře, ale jakmile to otevřete, zjistíte, že to je tak jediné, co je na tom dobré.

Ne, kecám, ještě jedna věc ujde – pošťuchování protagonisty s kocourem, které mi připomíná Natsumeho a Nyanko-senseie z Natsume Yuujinchou. Ano, na to mě autor navnadil a já bláhová mu na to skočila. Příště si na ty kočky musím dát bacha.

Co se hloubky týče, ta je jak v dětským cachtacím bazénku. Motivace postav veskrze žádná nebo jen hodně hodně vágní, vývoj postav nelogický a příliš idealistický stejně jako pointa knihy - všechno se dá vyřešit pár upřímnými větami a na světě zavládne pokoj a mír. Asi tak. Kniha se se svými moudry hodí tak maximálně pro žáky základní školy, kteří se musejí potýkat s povinnou četbou. Jako jasně, protagonista je středoškolák, takže nemůžeme čekat žádné těžce filozofické myšlenky, ale všechno má svou mez a tahle teda byla nejen překročena, ale rovnou přejita bez povšimnutí asi jako označení prvních 50 metrů v desetikilometrovém závodě. Takhle povrchní blábol jsem naposledy četla… no vlastně v Sekai kara neko ga kieta nara, tedy dalším japonském díle (a zase s kočkou – proklaté kočky!). Je to stejné jako posledně – příběh dětinský, postavy prkenné, hloubka nulová. Ironií je, že jedna z postav se kdesi uprostřed rozčiluje, že knihy jsou v poslední době jednoduché a populární, že „ztrácí váhu“ a že je lepší, když je kniha těžká/složitá, protože když je kniha snadná, tak to znamená, že už to všechno známe a rozumíme tomu, zatímco když je těžká, tak je to důkaz, že je to něco nového a tedy pro nás výzva. Čtení knih je prý jako zdolávání kopců – je to prý složité, ale na konci je hezký výhled.

No uf, teda.

Tak zaprvé, autor by se buď měl řídit vlastní radou a nepsat infantilní knihy o 134 stránkách, kde si myslí, že sežral veškerou moudrost světa a teď nám ji milostivě předkládá v jazyce, který se hodí tak pro dítě v první třídě (pravda, četla jsem anglický překlad a ne originál, ale nevěřím tomu, že by se překlad dal takhle zmršit), nebo by se měl přestat chovat povýšenecky, že pouze knihy typu Sto roků samoty, kompletní Shakespearovo dílo nebo Pýcha a předsudek stojí za přečtení a zbytek je verbež (btw to je teda výběr přesně pro mě – vyhýbám se všem třem). Kdyby tam aspoň dal japonské autory, tak by si řekla „no jo, nacionalista“ a mávla nad tím rukou, páč tyhle typy nemá cenu řešit, ale tohle mě teda tak akorát nakrklo. Jako kdyby každý, kdo nemá načteného kompletního Victora Huga, jen ztrácel čas. Jako jasně, Bídníci byli skvělí, ale nevidím důvod, proč je někomu vnucovat a nepřečíst si radši i něco současného, třeba jen tak, pro zábavu. Ne všichni čtou knihy, aby se vzdělávali; někteří v nich hledají relax a pauzu od reality. Neumím si dost dobře představit, že bych třeba u Nietzscheho nebo Faulknera relaxovala (za mě je to tak dobrý vzít a zahodit, ale na rozdíl od autora nemám potřebu někomu vnucovat, co má číst a co ne). A kupodivu existují i „snadné“ knihy, které mají co říct, ale autor se kolem nich asi ani neprošel, chudák.

Už takhle zhnusenou mě pak dorazila vynucená amatonormativita a sexismus: máme kluka-protagonistu, a přidáme holku, co mu přinese úkoly (protože je předsedkyně třídy, až takhle závažný důvod má) - no to přeci musí být láska! (jak zmiňuje hned několik postav) Že se za protagonistou staví i nějaký spolužák (když protagonista zmiňuje, že nemá žádné kamarády), to nic, to nevadí, to přeci nic neznamená. Asi nemusím poznamenávat, že role dívčiny je stát svému protagonistovi po boku, div ho zbožně neobdivovat, nebýt prakticky k ničemu a ještě posloužit jako rukojmí, aby se maník mohl předvést a měl koho zachraňovat. Ugh -_-

Teda takhle nakrknutá na knihu už jsem zase dlouho nebyla. Buďme rádi, že je to „jen“ 134 stran – víc bych stejně nesnesla. Horší je, že od stejného autora mám doma ještě další knihu, tentokrát delší a v japonštině. Bojím, bojím…