Jak Kavi k manželovi přišla

Středa mě utvrdila v tom, že každá hodina je nakonec úplně jiná, než jak je popsaná v sylabu. Jedinou hodinou dne bylo tzv. Literature in translation, což mělo být o překladech japonské literatury do angličtiny, ale nakonec z toho byla spíš hodina kulturálních studií a s literaturou to nemělo pranic společného. Co má člověk udělat, aby se tady dočkal nějaké literatury?
Každopádně mnohem větším tématem bylo vyřizování bankovního účtu. Ráno jsem nechávala Nikodémovi na dveřích vzkaz, jenže Nikodém umírá na kašlíček a rýmičku, takže se neobtěžoval vstávat. Když jsem se tedy něco po 12 vrátila, oranžový lísteček byl na dveřích furt. Se samolibým pocitem zadostiučinění jsem na něj zaklepala a vzbudila ho, protože on mi pořád dělá to samé a mně to leze na nervy. Prohlásil, že za třičtvrtě hodiny vyrážíme. Tak jsem si udělala kafe, rozbalila onigiri k obědu, pustila si Natsumeho a než jsem si stačila podruhý kousnout, už zas klepal. Navíc má takový odporný způsob klepání na dveře - ne aby zaklepal a počkal, néé, on klepe v kuse, že máte chuť vzít na něj baseballovou pálku a pořádně ho zmlátit. Oběd se tedy nekonal, místo toho se jelo do města. Já si nejdřív musela pro razítko, které jsem si spešl kvůli bankovnímu účtu musela nechat udělat. Samozřejmě jsem cestou zabloudila, ale nakonec jsme to našli a já získala vlastní inkan.

Jenže Nikodém je v některých ohledech jak ženská - vidí obchod a hned tam musí jít (smutný je, že se to týká především knihkupectví a připomíná mi tím mě samotnou). Takže místo banky jsme nejdřív zapluli do obchoďáku a hledali knihkupectví. Sháněl Tanizakiho, protože o něm píše bakalářku, a to jste měli vidět, jak ty prodavačky kmitaly. Úplně mi jich bylo líto a on, jako typickej chlap, tam prostě stál a užíval si, jak ho obletují, místo aby se třeba šel podívat sám, jestli toho Tanizakiho nemaj. To samé se pak opakovalo v tom skladišti/antikvariátu, o kterým už jsem se tu zmiňovala. Nicméně knihu nenašel a bylo načase vydat se do banky.

Tam jsem koukala jak čerstvě vyoraná myš a popravdě ona nešťastná dáma, která se nás přišla ujmout, taky. Dva cizinci, bez alien card (ta bude až 25.) a s omezenou schopností dorozumět se japonsky. Teda Nikodém je na tom mnohem líp než já a musím uznat, že bez něj bych to určitě nezvládla. Mimochodem, dáma si u mě vysloužila mínusové body za to, že mě oslovovala "okusan" -_-
Procedura vytváření účtu byla dostatečně drastická na to, abych to už nikdy víc nezkoušela. Jen to blbý vyplňování papírů jsme museli asi třikrát opakovat, protože se jim furt něco nelíbilo. Takže pokaždý, když jsme vypsali tu megadlouhou adresu, tak dáma přišla s móšiwake arimasen a jelo se znovu. Díky tomu si už ale adresu (krom čísel) pamatuju nazpaměť. Další výzvou bylo použití razítka. Zdá se to triviální, ale ve skutečnosti je to přímo umění. Když jsem si to zkoušela na papír, šlo to skvěle, ale na ty jejich oficiální papíry se mi to prostě nechtělo obtisknout správně. Byli jsme tam ještě po zavíračce a ven nás poušteli vchodem pro zaměstnance, ale účty máme.

Hned potom Nikodém prohlásil, že absolutně nezbytně potřebuje mobil, takže se jelo hledat tzv. Beru maru. Furt jsem si říkala, cože to asi bude, a nakonec se z toho vyloupl Bell Mall. Nepřekvapilo mě to. A tam ve druhém patře obchůdek telefonní společnosti Soft Bank. Zdejší slečna z nás taky nebyla nadšená a popravdě, my z ní taky ne. Celou dobu nám tvrdila, že nemůžem dostat smlouvu s mobilem zadarmo a že musíme cenu mobilu zaplatit na místě. To pro mě nepřipadalo v úvahu, protože jsem málem na mizině a to je teprve půlka měsíce. Takže jsem jen znuděně zírala okolo, zatímco se Nikodém dohadoval, co pro něj bude nejlepší (mimochodem, měli tam puštěné MTV a hráli nám tam jakousi písničku od JYJ^^). Nakonec se Nikodém rozhodl, vytáhl peněženku, že to teda koupí a vypadla mu z ní kartička pojištěnce. Slečna nasadila naprosto šokovanej výraz, jaktože máme japonské pojištění, škrtla poznámky, co nám naškrábala, a sdělila nám, že ten mobil teda můžeme mít bez placení. Tak jsem zase přestala znuděně okounět a poslouchala, co nám vykládá. Bylo toho hodně, nevim z toho ani půlku, ale důležité bylo, že mobil bude. Směla jsem si i vybrat barvu - no samozřejmě červenou neměli, černou taky ne, takže jsem skončila se světle fialovou. Slečna mě poslala ke kolegyni vedle a ta byla taktéž překvapená, tentokrát z toho, že mám jiné jméno než Nikodém. Prý "vy nejste manželé?" -_-
Asi ji to odrovnalo až příliš, protože mi zvrtala datum narození (ano, další papíry na vyplnění. Už jsem se ani nemusela dívat, jak se píše adresa...). Jenže tady nastal problém - nešlo jí to změnit na to správný datum, takže zatímco Nikodém vedle už přebíral mobil, já se točila na židli a nudila se, zatímco mi slečna každých pět minut opakovala, že ještě chvilku. Jenže my tu chvilku neměli, jelikož se nebezpečně přiblížila hodina, kdy jsme měli být ve škole na slavnostním uvítání zahraničních studentů. Nakonec to Nikodém nervově nevydržel a dohodl se se slečnou, ať to teda zatím všechno vyplní a že se vrátíme později. Zabralo to.

Už jsem se zmiňovala, jak se Nikodém v přítomnosti knihkupectví občas chová jak já? Tak teď zase - uviděl obchod s knihama a uvítání neuvítání, už byl vevnitř. A zase - místo aby si toho zatracenýho Tanizakiho našel sám, šel někoho otravovat. Jenže tentokrát tolik štěstí neměl - všichni byli příliš zaměstnáni, takže tam pobíhal jak hysterka. Tentokrát jsem to zas nervově nevydržela já a toho Tanizakiho jsem mu našla (zásluhu na tom si později přivlastnil sám, jak jinak).
Na párty jsme dorazili jako poslední, naštěstí jídlo ještě zbylo. Díky Nikodémovi jsem celej den nic nejedla, takže místo socializování se jsem se radši šla nadlábnout. A že to bylo dobrý jídlo - všechno od smaženýho masa po japonské sladkosti. Mňam. Bohužel však žádný alkohol. Co musí člověk udělat, aby se mu dostalo trošky alkoholu?!
Každopádně jsem to hodinu nějak přežila, pokecala si s nějakým neznámým profesorem (proč moje japonština funguje jen tehdy, když se to nepočítá?) a po ukončení jsem se sebrala a v té naprosté tmě venku jsem se vydala zpátky do obchoďáku. Stihla jsem to jen tak tak, vyfasovala mobil a šťastně mohla jet zpátky. Takže už mám životaschopnej mobil s foťákem, ale protože jsem šla spíš po ceně než po kvalitě, mejly nebo prohlížení internetu jsou pro mě pasé. Nevadí, ten rok to s tímhle chudinkou nějak přežiju a pak se můžu vesele vrátit k svému miláčkovi.
Byl to sakra náročný den, ale přežila jsem ho a v devět večer jsem si konečně mohla vypít kafe, které jsem měl mít k obědu. Paráda.

Čtvrtek sice začal optimisticky, ale ta dobrá nálada mě poměrně rychle opustila. Měla jsem mít 4 hodiny, ale zjistila jsem, že kaiwa mi není určená, z pokročilé japonštiny mě vyrazili a lingvistiku mi přesunuli, aniž bych to věděla. Paráda. Navíc jsem byla za naší vedoucí Kobajaši-san a prý je všechno hezký, že mám účet v bance, ale musím si ho zařídit i na poště. Takže jsem musela na poštu a tentokrát sama všechno vyřídit. Adresu jsem si stále ještě pamatovala...
Skončila jsem tedy se dvěma účty a vůbec netuším, co s nima mám jako dělat. Na ten poštovní mi přijde stýpko, který pak asi budu muset rozdělit a část si dát do banky, abych odtamtud zaplatila mobil. Úžasný systém -_-

Když už jsem měla tolik volného času, vydala jsem se poprvé do knihovny. Upřímně, ta naše olomoucká je mnohem lepší. Tady je sice spousta knih, ale atmosféra je tam fakt přímo dusivá a sbírka knih v anglině mě nijak neohromila. Doufám taky, že ten červenej puntík neznamená, že si to nemůžu půjčit, protože tam se mi to rozhodně nechce číst.

A abych těch šoků neměla dost, tak když jsem se vrátila na intrák, na naší úžasné konvici byl připlácnutý papír Mimo provoz. Skvělý, já jsem nachlazená a ani ten blbej čaj už si nemůžu udělat. Takže teď jedu stylem Nasypu do hrnku kafe, zaliju studenou vodou, dám do mikrovlnky. Úžasnej systém.

Chtěla jsem se z toho aspoň vyspat, ale kdo myslíte, že mi v 8 večer ťuká na dveře? Ano správně, pan Velmi otravný. Doufám, že když jsem si pak v jednu ráno myla hlavu, že jsem ho aspoň vzbudila.

A dneska zas - šla jsem si odpoledne lehnout a půl hodiny před budíkem už zas otravoval. Tentokrát prý "pojď, půjdeme prát." Co na tom, že jsem chtěla prát až v neděli - néé, to se musí okamžitě. Tak mi nezbylo nic jinýho než pobrat prádlo, které můžu obětovat ďábelské pračce, a jít. Pomalu začínám chápat, proč si lidi myslí, že jsme manželé - nejen že v kuchyňce pořádáme čajové dýchánky v jednu ráno, ale my už společně i perem *headdesk*. Samozřejmě mu to nezabraňuje nabalovat každou dívčinu, která se v jeho okolí vyskytne. Myslím, že jsem udělala dobře, když jsem ho naučila jedno moc hezké české slovíčko - kurevník :D