Nemoc nechodí po horách, ale po studentech v Japonsku

Psáno 11. 10. 2011

Je půl druhý ráno, takže dnes jen ve zkratce.

Neděli jsem proležela, protože jsem přes sobotu stihla nastydnout. Takže jsem jen ležela a četla tu japonskou knížku (která je mimochodem velmi zajímavá), sledovala Natsumeho a Suits a pila jeden čaj za druhým, protože mě neskutečně bolelo v krku. Většina našeho patra si musela zrovna ten den vybrat na návštěvu nějakého klubu, takže jsem přišla o párty a alkohol. Vzdala jsem i vaření, protože jsem prostě neměla ani chuť k jídlu ani chuť se rozčilovat s těma scary vařičema. Ale abych to neměla tak jednoduchý - když jsem si šla v půlnoci lehnout, tak slyšim cvrčka hlasitosti cirkulárky. Koukla jsem na dveře od balkonu, jestli jsou zavřený a byly. Tak jsem si říkala, že ten cvrček je teda ale fakt machr, že to slyšim i přes sklo. No jenže pak se to ozvalo znovu a vůbec to neznělo, jako by byl za sklem, ale spíš směrem ke dveřím. Tak jsem se zas zděsila, že ta potvora je na chodbě a že je teda ale fakt hlasitá a já se nevyspím. A když jsem se šla juknout, tak to zacvrkalo znovu. Vedle mě. Ta mrcha mi vlezla do pokoje! A vůbec to nebyl nějak malej cvrček - ta obluda měla aspoň 7 cenťáků! Takže pro koště, počkat, až vyleze zpod skříně, a šup s ním na chodbu. Pak už bylo naštěstí ticho.

Pondělí byl svátek - den sportu. Takže všichni lenošili a nikdo nehnul ani prstem, natož aby sportoval. Mně už bylo líp, tak jsem se dokonce i vydala vařit (aneb Kavi už neměla, co jiného by snědla). Nečekejte žádné kuchařské divy - udělala jsem si normální špagety. Vařič sice vypadá velmi děsivě, ale po otočení pár knoflíků jsem z něj ten plyn vymámila a špagety se povedly. Někdo by mi ale měl vysvětlit, proč je hned vedle dřezu ta pastička na šváby. Plná.

Taky jsem uklidila (nevypadá to tak), a večer se bavila, když šel Nikodém zkoušet pračku. Teď mám místo vařiče respekt před pračkou. Bůhví na kolik to pere, ale když jsem to viděla, přecházim na ruční praní většiny věcí. Nepochopila jsem ten systém a ani s pomocí slovníku to nedává moc smyslu. Nikodém se k tomu postavil jako typickej chlap - barva nebarva, materiál nemateriál, všechno to hodil do pračky, vylil tam celý balení pracího prášku a odešel nabalovat slečnu odvedle. Pak se chodil pravidelně dívat s takovým zděšeným výrazem, co to ta pračka dělá, že jsem se musela smát. A smála jsem se zas, když to prádlo pak vytahoval ze sušičky se slovy, že je tam spešl program, díky kterému se to nemusí žehlit.  Musí, a hodně. Ale jemu to s tou růžovou žehličkou jistě bude velmi slušet :D

Dneska jsem vstávala před osmou, abych si stihla udělat kafe, než vyrazím do školy. To byl aspoň plán, než jsem potkala Itó-san, která mě zaměstnala přebíráním věcí po předchozích Češích, takže jsem si své ranní kafe vypila až v 7 večer. Dnešní první hodina ve škole byla japonština na vyšší úrovni (džókjú level), při který jsem měla chuť jít se zahrabat hodně hluboko pod zem. Bude to výzva, ale není to zas až tak nezvladatelný, jak jsem se bála. Pak následoval poslech, japanese communication arts v pseudoangličtině a kaiwa. Na všechny tři věci máme stejnou vyučující, která je taková hodně netradiční Japonka, co má ve zvyku plynule přecházet do své pseudoangličtiny a zpět. Mám ji radši, když mluví japonsky - rozumím jí víc. Ale hodiny jsou to víceméně zajímavé - na poslechu jsme měli článek o cenách Ignobel a o Džan Ken Pon, na kaiwě zas nemoci (což se skvěle hodilo, protože jsem celý den marně bojovala s rýmou - čtyři balení kapesníčků fuč. btw dost lidí okolo je taky nachlazených a je fakt chuťovka celý den poslouchat to jejich posmrkávání).

Od rána jsem se prakticky nezastavila a ani po škole to nebylo lepší. Chtěla jsem jít na net, ale byla tam nějaká hodina, tak jsem si řekla, že si hodím věci na intrák, uvařím si kafe a pojedu tam pak. Jenže jsem narazila na Nikodéma a ten se nabídl, že mě vezme do knihovny, kde je taky net. Tak jsem jen rychle vypila to kafe z rána a už jsem zas jela zpátky s mezizastávkou kdesi fuč, kde Nikodém tajně vyhazoval odpadky. Jenže jsme cestou potkali tu Číňaku Sei Sen odvedle a Nikodém, jakožto typickej chlap, prostě vprostřed cesty zastavil a šel slečnu nabalovat. Kdyby to nebylo hnusný, vykašlala bych se na něj a jela napřed, ale když jel do školy jen kvůli mně... No dorazili jsme něco po sedmý, takže místo do knihovny jsme zapluli do počítačové místnosti, kde jsme byli jediní. Sesmolila jsem asi nejrychlejší mejl v keigu ever, zajuchala jsem nad mejlem od Sylvy a zaplakala nad pěti mejlama od mamky. A to před týdnem ani nevěděla, jak se zapíná počítač...

Pak ještě do obchodu, protože jsem neměla co jíst, a pak už konečně vytoužený klid na večeři, další díl Big Bang Theory a smolení mejlu Sylvě. Něco po 11 jsme se s Nikodémem zas potkali v kuchyňce, uvařili si čaj a probrali všechno od jeho smrtelné nemoci (nachlazení s trochou kašlíčku), mladistvým zjevem Číňanek, které vypadají na 14, ač je jim přes 20, až po jeho japonské známé včetně jedné učitelky z Fukuoky, která chce zatím počkat a neotěhotnět. Don't ask.

V půl druhý jsme to zabalili - zítra je taky den, navíc den, kdy dostanu svoje osobní razítko a budu si moct otevřít účet v bance a snad i koupit mobil. A ještě bych potřebovala stihnout poštu, protože Upol se rozhodl napsat mi doporučený dopis do vlastních rukou, když jsem půl světa daleko. Jestli mi píšou, že mě vyhazujou, tak se naseru. A zítra je uvítací party. Doufám, že tam bude krom jídla i alkohol....