Jokohama

Jestli existuje jedna japonská skupina, o které můžu prohlásit, že jsem jejím fanouškem, pak je to Orange Range. Prvně jsem se k nim dostala přes první opening k Bleach a přestože jsem si nikdy nestáhla jejich cédečka, měla jsem od nich naposloucháno docela dost písniček (nebo jsem si to alespoň myslela, než jsem se teď blíže seznámila s jejich diskografií).

Takže když jsem objevila, že budou mít koncert, chtěla jsem na ně jít. Odrazovala mě však cena lístku, neboť to nebyl samostatný koncert, nýbrž festival, takže cena se vyšplhala na 7 a půl tisíce jenů (cca 1900 Kč). Na druhou stranu součástí programu měli být i Sekai no Owari, Scandal a CN Blue, na které bych asi jednotlivě těžko šla, tak jsem hodila starosti za hlavu, a jakmile to bylo možné, běžela jsem pro lístek. Tentokrát to nebylo rozděleno na místa ke stání a k sezení, tak jsem si říkala, že budu mít víc štěstí než posledně a neskončím v poslední řadě.

Týden před koncertem jsem strávila péčí o manžela, ale ačkoliv jsem kvůli němu zatahovala školu a ignorovala spánek, koncert jsem si nechtěla nechat ujít. A vůbec nevadilo, že jsem kvůli tomu musela vstávat ve 4 ráno. Sbalila jsem pár věcí a v 5 vyrazila, abych měla čas najít nějaké místo, kde bych nechala kolo. Netušila jsem totiž, v kolik se vrátím, a kdyby to bylo déle než půlnoc, parkoviště pro kola, které běžně využívám, by už bylo zavřené a já bych musela jít pěšky. Nakonec jsem ho nechala asi 15 minut od nádraží u jednoho bistra a pěšky se vydala k nádraží. Na ulici téměř nikde nikdo, zima jak na Sibiři a ještě k tomu jsem byla unavená. Vláček jsem objevila, pohodlně se usadila a vytáhla knihu. Cesta mi zabrala téměř 3 hodiny s jedním přestupem a většinu jsem jí strávila tlučením špačků.

Nádraží v Jokohamě mě docela překvapilo - čekala jsem něco ve stylu Uena (plno lidí, busy nástupiště), ale čekalo mě spíš něco ve stylu Ucunomije okolo půlnoci (mrtvo, prázdno). Absolutně jsem netušila, kam se vydat - bylo 9 ráno a já měla volno až do dvou do odpoledne. Vylezla jsem směr Minato Mirai 21, což je čtvrť výškových a kancelářských budov a pěšky se vydala směr Čínská čtvrť. Táhla jsem se po hlavní ulici a okázale ignorovala metro. Dostala jsem se až k zábavnímu parku se známým ruským kolem a o něco dál i na pobřeží moře do parku Jamašita. A já moře ráda - až tím manželovi vždycky lezu krkem (jemu se to povídá, on u moře bydlí - já ho nevidim jak je rok dlouhej). Jenže moře v zimě je na dvě věci - nemůžete dovnitř a navíc od něj fouká ledovej vítr, takže jsem byla zmrzlá na kost i v rukavicích a čepici.

Když jsem se dost vynadívala, vydala jsem se do Čínské čtvrti. Oproti okolním ulicím tam bylo narváno, restaurace se plnily, obchody přetékaly lidma a v parčíku se odehrávaly slavnosti příchodu čínského nového roku (z kterých jsem neviděla ani ťuk, protože se jako na potvoru seběhli ti nejvyšší lidé v okolí a narvali se přede mě). Tak jsem aspoň manželovi koupila omijage a sobě přívěšek pro štěstí.

Následně jsem přešla hlavní silnici a vydala se do poklidné čtvrti vil v západním stylu, kde oproti čínské čtvrti nebyla téměř ani noha. Po procházce po místních kopcích jsem se pak parkem dostala zpět k hlavní silnici a následně ještě jednou i do čínské čtvrti. Tam jsem si koupila mandžú, spíš na zahřátí než z hladu, a vydala se zpět do centra, protože se pomalu blížila doba koncertu. Metrem jsem se dostala zpět na nádraží a odtud vlakem do stanice Šin Jokohama. A odtamtud už jen následovat dav.

Oproti koncertu B-T se tady změnilo věkové složení návštěvníků - od teenagerů po dvacátníky, pouze s mírnými odchylkami, které tvořili rodiče přítomných teenagerů. Ale co se týče stylů, tak se to omezilo na několik lolit, pár hip hoperů a většinu úplně normálně oblečených mladých lidí. Neměla jsem však čas koukat moc okolo, jelikož jsem samozřejmě šla pozdě. Prošla jsem kontrolou, nechala si zabavit foťák a jala se hledat ten správný vchod do sálu, což byl výkon hodný mistra, jelikož to záhadně označili A, B, C a 1 - 4 (pouze co jsem na vlastní oči viděla, možná toho bylo víc), přičemž na lístku po žádných písmenech či číslech ani památky. Únavným dotazováním jsem se však nakonec dohrabala do třetího patra, našla správné dveře a jala se hledat sedadlo. A jako na potvoru jsem opět schytala úplně poslední řadu nahoře -_- Jako wtf, jaká je pravděpodobnost, že se mi tohle povede dvakrát za sebou? Kdybych tohle věděla, přivezla bych si dalekohled >.< Tentokrát jsem ale aspoň byla přímo naproti pódiu - což mi bylo mexicky platné, když Jokohama aréna je větší než Budókan, takže lidi na pódiu připomínali trošinku přerostlé mravence -_- Nijak tomu nepomohl fakt, že narozdíl od Budókanu zde byly menší obrazovky, takže z mého místa velikostí připomínaly displeje mobilů.

Každopádně místo jsem měla a hned potom, co jsem se usadila, koncert začal. Jako první to schytali Sekai no Owari. Není divu - jsou tak trochu objevem posledních měsíců a díky youtube je poměrně dost lidí zná. Já na ně přišla úplně stejně - když už mě ta reklama na youtube otravovala asi podesátý, nechala jsem tu písničku dojet do konce a řekla jsem si, že to vlastně vůbec nezní špatně (a pak asi tři hodiny hledala, co by to tak mohlo být za skupinu, protože jsem neměla nejmenší ponětí). Skupina má 4 členy - zpěváka, kytaristu, pianistku (!) a DJ (který nosí masku klauna a já jsem přesvědčená, že to není Japonec, nýbrž Evropan/Američan) a soustřeďují se na elektronický pop.

Koncert samozřejmě odstartovali tou největší hitovkou Starlight Parade a bylo vidět, že se lidi chytli. Nicméně se muselo vzít v potaz, že většina lidí přišla kvůli jiné skupině, a proto postávala jen hrstka jedinců, což bylo lehce trapné. Nijak tomu nepomáhal ani fakt, že aréna je to opravdu obrovská, a i když podle netu bylo vyprodáno, v praxi to tak nevypadalo - někteří lidé chodili postupně, jiní v průběhu zase odcházeli. Já byla ze začátku v celé řadě sama - ale aspoň jsem si nemusela připadat trapně se svým pohupováním do rytmu. Nicméně to také znamenalo, že bylo složité navodit tu správnou atmosféru. Ale musí se nechat, že potlesk to byl opravdu legitimní a Sekai no Owari si neměli na co stěžovat. Naopak já bych výtku měla - ano, je to velký a známý festival, takže si zaslouží i světelné efekty, ale musí se taky zvážit, jestli se to v dané situaci a k dané skupině hodí - tady jsem měla pocit, že je to nadbytečné a spíš to odvádí pozornost. Sekai no Owari ještě nejsou tak známí, aby jim tohle sedělo. A ještě jedna věc - ty zatracené obrazovky. Skupina nám sestřihala krátké video s jakýmsi poselstvím. Bohužel obsah mi a spoustě lidí okolo mě zůstal utajen, neboť prostě nebyl k přečtení. Viděla jsem znaky a hiraganu, ale tak prťavou, že to prostě nešlo. Jediné, co bylo vidět, byly následné titulky, které byly tím největším písmem, které našli, tedy přečtení-schopné. Ocenila jsem je, neboť přestože mám hlavního zpěváka ráda, když začne zpívat anglicky, nerozumím mu jediné slovo. Když jsem ho slyšela prvně, marně jsem si lámala hlavu, co by to mohlo být za jazyk. Nakonec to vydrželi asi hodinu, během níž zahráli známé i méně známé písně včetně jedné, která se mi fakticky líbila, jenže ještě nevyšla, a tak si ji nemůžu poslechnout znova :( Ještě trošku praxe a budou fakticky dobří.

Pak následovala pauza, během které se objevila rádoby vtipná moderátorka, reklamy na instantní nudle (sponzor koncertu) a zkouška mikrofonu, která se mi pokoušela zničit ušní bubínky. Následně se objevila nejen mně totálně neznámé duo moumoon, které si přitáhlo i další hudebníky. Dívčina měla moc pěkný barevný outfit s flitry, takže vyloženě zářila, písničky to byly veselé, na můj vkus až moc. A hned bylo poznat, že je v oboru nová - víc mluvila než zpívala a neustále nám připomínala, že vydala album a jak to bylo složité a kdesi cosi. Není snad nutné dodávat, že nijak extra nezaujala, stát zůstali jen ti nejotrlejší (obdiv patří těm dvěma klukům přes uličku, protože stáli celou dobu nehledě na to, kdo byl zrovna na pódiu) a potlesk byl jen zdvořilostní.

Po další pauze se objevila dívčí skupina Scandal. Kdo sleduje Bleach, možná si ještě pamatuje tenhle opening (u mě se stal jedním z nejoblíbenějších)

Nikdy jsem od nich ale nic jiného neslyšela. Teď už vím proč - všechno to zní stejně. Rockovější, poslouchatelné, ale těžko odlišitelné. Při poslechu jsem litovala, že tu svoji oblíbenou písničku nejspíš neuslyším - přeci jen už není nejnovější. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem najednou ty tóny poznala. Fakt mi ji zahrály! *-* Fanoušků tentokrát bylo podstatně víc než u předešlé dívčiny, takže i atmosféra byla lepší a já zase vstala a pohupovala se do rytmu (spolusedící, které se někdy v průběhu vynořily, hned na začátku prohlásily Fuzakenna a odešly). Stejně jako předchozí interpreti, i Scandal dostal jen hodinu. Další pauzu nám zpestřila hudební produkce včetně Katy Perry a její Peacock. A pak přišlo zemětřesení - připadalo mi docela silné, ale po návratu jsem našla, že to bylo jen 4.6 richterovky. Těžko říct, kolik lidí si všimlo, protože jsem viděla jen pár nejistých rozhlédnutí se kolem, jestli se jim to zdálo či ne.

Po přestávce jsem čekala všechno, ale Orange Range ne. Stejně na tom byli i lidi okolo, takže poté, co se jejich jméno objevilo na obrazovce bylo vteřinu ticho - a pak hala vybuchla v hlasitý jásot a potlesk. Hned bylo vidět, že tam Orange Range měli poměrně hodně fanoušků - téměř všichni vstali ze sedadel, atmosféra se zlepšila o 100%, potlesky byly bouřlivé. Stejně jako u Scandal jsem čekala, že uslyším spíš nové písničky (které neznám), ale i kluci mě překvapili a začli hitovkou Asterisk, další z Bleach openingů. A bylo vidět, že si to užívají nejen návštěvníci, ale i sama kapela - vyzařovala z ní taková energie, že se okamžitě přenesla i na nás a navíc kapela věděla, jak uspokojit svoje fanoušky. Žádné experimenty, minimum proslovů, prostě od jedné hitovky k druhé - dokonce Ikenai Taiyo a Ishin Denshin *-* I takový fanoušek z doby kamenné jako já se chytal XD Poskakovali jsme jak cvoci, zpívali s kapelou a téměř všechny ruce byly ve vzduchu. Vykašlala jsem se na všechny okolo a prostě si to užila. A Yamato, to zlatíčko, přišel v kapuci, tak jsem litovala, že ho ani pořádně neuvidím, ale naštěstí si ji pak na chvíli sundal a já mohla obdivovat nový lehce vlnitý sestřih (stejně jsem nejvíc milovala jeho dlouhé vlasy a hrozně mě mrzí, že jsem tuhle éru propásla). Po vystoupení jsem si i mohla poslechnout jeho hlas, protože se mu nějak nechtělo loučit a pořád nám vykládal, jaká je venku zima a že na sebe máme dávat pozor, až ho zbytek kapely musel skoro odtáhnout.
Zařekla jsem se, že musím doplnit své hudební znalosti, protože některé hitovky jsem neznala, ale okolí očividně ano. Díky tomuhle nářezu jsem se taky zahřála, protože jinak byla v hale doslova kurevská zima - na celou hodinu jsem na ni však úplně zapomněla - jen škoda, že to netrvalo dýl. Při vší té energii by to klidně vydrželi 2,5 - 3 hoďky (a s hitama by si vystačili jakbysmet). Musím na ně jít ještě jednou!

Po pauze následovala mně neznámá skupina Sid (シド). Neslibovala jsem si od ní naprosto nic, v životě jsem o ní neslyšela, tak jsem čekala, že ostatní na tom budou stejně. Nicméně jsem se šeredně zmýlila a tahle kapela byla překvapením večera - jakmile je oznámili, náctiletí začali šílet a já nasadila wtf výraz. Zůstala jsem sedět a byla zvědavá, co letí mezi dnešní mládeží. První píseň nic moc, ale kytarista byl bišík (a co si budem povídat, zpěvák taky), tak aspoň bylo na co koukat (tou dobou už jsem si na ty miniobrazovky zvykla). Druhá písnička mě už ale zvedla ze židle a u třetí jsem byla přesvědčená, že už jsem ji slyšela - a opravdu, on to byl opening k novému FMA (kterého jsem nikdy nedokoukala). Nakonec mě kluci roztančili, užila jsem si i fanservis a asi se na ně v budoucnu blíže podívám na youtube.

Bohužel po skončení s kapelou odešlo i velké množství fanynek, což mi přišlo za 1) hnusný k následujícím CN Blue a za 2) jako škoda peněz - když už za to dám 7 a půl tácu, tak si to aspoň poslechnu až do konce, ne? I ten klučina v žlutym tričku a klobouku, co přišel jen kvůli Orange Range poslušně zůstal až do konce, tak proč ne i zbytek? Nakonec jsme přišli asi o třetinu haly a to není zrovna zanedbatelný počet. Skoro mi bylo CN Blue líto - jenže pak přišli a hala propukla v jásot a potlesk a já musela uznat, že tihle korejci mají fakticky zapálené fanynky - vůbec nebylo poznat, že tolik lidí zmizelo. CN Blue patří mezi kapely, které sice můžu, ale znám od nic tak 3 - 4 písničky. Bohužel jsem zrovna neměla štěstí a dočkala se jen hitovky Where you are. Jinak jsem se totálně nechytala, ale špatný to rozhodně nebylo. Nakonec nám kluci japonsky poděkovali (jejich Arigató gožaimasu bylo úžasný XD) a byl čas jít domů.

Bylo 8 večer, strávila jsem tam 6 hodin. Ještě jsem si rychle koupila festivalové triko, vyfasovala instantní rýži od sponzorů koncertu, shledala se s foťákem a už mířila s davem k nádraží. Chtěla jsem do Jokohamy, ale vlak mi skončil jednu zastávku před, takže jsem přestupovala, v Jokohamě jsem přestupovala znova a v Uenu znova. Ve vlaku jsem usínala, přijela jsem těsně před půlnocí, honem najít kolo a domů. Zvládla jsem to v rekordním čase a těšila se na manžela, ale nebylo mi přáno. Nevadí, užila jsem si skvělý den a to bohatě stačí :)

Omijage pro manžela

želva symbolizuje zdraví a dlouhý život

(prý se mu to líbí)

(sobě jsem koupila zeleného motýla - štěstí v lásce^^)

Fotky z výletu najdete zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/29-1-12_Yokohama/