Věcí, co mě krkaj, není nikdy dost. Tentokrát to ovšem není ani internetová válka, ani škola, ale manžel. Při pohledu na poslední příspěvky jsem si všimla, že jsem o něm naposledy psala v souvislosti s jeho "záhadnou" nemocí a od té doby ani ťuk.
Tak jen pro informaci - manžel žije, stále mám za to, že to bylo nachlazení, a podařilo se mu ho překonat za něco málo přes týden. Děkovala jsem všem bohům, protože jsem už byla z toho všeho unavená. Za ten jeden týden jsem si vyzkoušela, jak vypadá takový manželský život - škola, koníčky a starost o manžela mi zabraly veškerý čas, ale téhle zkušenosti - stejně jako téměř všeho dalšího tady - nelituju. Čeho však lituju je fakt, že jsem si vybrala špatného člověka pro ukázku své náklonnosti. Jistě, když umíral, tak mi říkal, že mi děkuje a že si toho váží, ale jakmile se mu udělalo líp, začal se mi vyhýbat. Přičítala jsem to tomu, že celý týden měl jako společnost pouze mě a že jen potřebuje chvilku vidět i někoho jiného - to víte, social butterfly. Jenže tohle chování mu vydrželo prakticky doteď. A zhoršilo se.
Pamatujete, jak jsme spolu měli jet do Kanazawy, ale nevyšlo to? A pamatujete, jak jsme měli jet do Kansai? Plánovali jsme to od října a těšila jsem se na to víc jak na Vánoce. Jenže manžel začal pomalinku couvat. Nejdřív to bylo, že tam má známou, tak u ní chce přespat. To jsem zkousla. Pak měl těch známých najednou víc - ok, co se dá dělat, budem holt bydlet odděleně, hlavně že budem cestovat spolu. Jenže pak se vytasil se spoustou kamarádů a že jim musí dělat společnost, a když jsem se ho na rovinu zeptala, jak si to teda představuje, odvětil, že tam jede sám za sebe a já ať si dělám, co chci. Bylo to pro mě zklamání přímo epických rozměrů, ale utěšovala jsem se, že to není poslední cesta - jiný čas, jiné místo.
A pak toho samého večera přišel s tím, že bude lepší, když už spolu nikam nepojedem a že si mám od teď plánovat cesty jen pro sebe. Nepochopila jsem to ani já, ani Miki, ani Ósan. Dobře, beru, že nechce jet do Kansai, že tam má spoustu známých; beru, že nechce do Nikkó, protože tam už byl a nechce tam jít znova, ale že se mnou nepojede do Kanazawy, ani když jsem to kvůli němu odložila? A ne že by tam nejel - v plánu to má, dokonce na stejnou dobu, ale prostě chce jet sám.
Asi jsem toho od něj chtěla moc - nemyslím si, že ví o tom, co k němu cítím, alespoň ne na vědomé úrovni, ale podvědomě asi něco vycítil a snaží se mi takhle uniknout. Pro mě je to znamení, že bych se měla stáhnout, než to udělám ještě horší. Jenže v tom je problém - nechci se stáhnout. A to ani po tom, co mi řekl, že už se těší domů, že ho to tady nebaví a že změnil názor a nebude mu líto odsud odjet. Ten večer jsem si otevřela pivo a po dlouhé době si zabrečela. Nezáleží mu na mě, ani trošku. Je mu jedno, co všechno pro něj dělám, že ho prosazuju na úkor mě samotné. Je to jen sebestřednej parchant, který potřebuje někoho natolik stupidního, aby se o něj staral, byl tu pro něj v jakoukoliv denní či noční dobu a nechtěl za to téměř nic na oplátku. A já jsem natolik hloupá, že to pro něj dělám.
Ale i mně došla trpělivost, takže jsem včera vyhlásila "I don't give a fuck week". Celý týden hodlám vydržet a nepodlehnout pokušení něco pro něj udělat - žádné jídlo či pití, nebudu mu prát a věšet prádlo, nebudu mu zašívat oblečení, nebudu mu chodit vybírat peníze nebo nakupovat, nebudu ho nechávat do tří do rána u sebe v pokoji, aby se mohl učit korejštinu a stěžovat si, jak je to těžký, nebudu ráno vstávat o hodinu dřív jen proto, že on potřebuje vzbudit a dva budíky mu nestačí. Zní to jednoduše, ale opak asi bude pravdou. První dva dny to šlo - včera jsem vyhlásila den poslechu hudby, takže i kdyby klepal, nemohla bych ho slyšet, a dnes jsem šla spát, pak si četla a pak mluvila s mamkou, takže neměl šanci.
Jenže výzva teprve přijde - mám v plánu dělat palačinky, na které vím, že má chuť. Ale nesmím podlehnout a nějakou mu dát! Držte mi palce, budu to potřebovat.
No comments:
Post a Comment