Tož štrádovala jsem si to takhle po škole s hromadou
brožur v náručí za kolegyňkou. Dívčina má víc zájmů než já doma knih
v knihovně (a že ty knihovny doma přetékají; kdybyste měli tip na knihovnu
širokou do 34 cm – což je prostor mezi stávající knihovnou a oknem, dejte
vědět) a mimo jiné píše blog (Kavi při jakékoliv zmínce finguje neznalost).
Nu
a protože je prosinec, vytvořila si adventní kalendář: každý den napíše krátký
příspěvek o knize, kterou přečetla nebo kterou právě čte. Jup, nápad se mi
zalíbil, tak si ho ukradnu vypůjčím a krátce Vás budu informovat o mém
čtenářském vkusu (stojí za starou belu: samé YA, japonské knihy a sem tam něco
kompletně mimo mísu). Těšte se! :D (I když je vysoce pravděpodobné, že nebudu stíhat a budu nucena to postovat zpětně. Uvidíme, jak a jestli vůbec to dopadne) :)
Začneme něčím krátkým – konkrétně novelou Schoolgirl (女生徒) od Osamu Dazaie. Tohohle spisovatele mám spojeného hlavně se
sebevraždami s ponuře laděnými lehce autobiografickými romány. A ani
tady nezklamal; sice je tentokrát protagonistkou školačka, nebo asi spíš
studentka, ale ani její myšlenkové pochody zrovna nesrší optimismem.
Celých 30 stránek (ano, je to opravdu kratičké dílo) vlastně společně s dívkou prožíváme jeden všední den; od probuzení, cesty do školy, vyučování, odpolední návštěvy nějakých matčiných známých, až po koupel a uložení se ke spánku. Nic extrémně zajímavého či neobvyklého. Co ovšem vyprávění ozvláštňuje, to jsou dívčiny myšlenky. Ty se míjejí, prolínají, realisticky skáčou od tématu k tématu a několikrát jsem se přistihla, že přemýšlím o podobných věcech.
Celých 30 stránek (ano, je to opravdu kratičké dílo) vlastně společně s dívkou prožíváme jeden všední den; od probuzení, cesty do školy, vyučování, odpolední návštěvy nějakých matčiných známých, až po koupel a uložení se ke spánku. Nic extrémně zajímavého či neobvyklého. Co ovšem vyprávění ozvláštňuje, to jsou dívčiny myšlenky. Ty se míjejí, prolínají, realisticky skáčou od tématu k tématu a několikrát jsem se přistihla, že přemýšlím o podobných věcech.
V klidu jsem se nad sebou pořádně zamyslela. Co to se mnou poslední dobou bylo? Proč mě tak svírala úzkost? Pořád jsem se něčeho obávala. Tuhle mi někdo říkal: „Ty jsi čím dál tím všednější.“Asi to tak bude. Něco se mnou rozhodně bylo. Byla jsem hloupější. Nepotřebná. K ničemu.Ačkoliv nemůžu říct, že by mě to vyloženě bavilo, přišlo mi zajímavé, jak se lidské myšlení od doby napsání vlastně vůbec nezměnilo. Pokud chcete něco krátkého melancholického na jedno zatažené odpoledne, můžu vřele doporučit.
No comments:
Post a Comment