Nerozžatá lampa - Radclyffe Hallová

Občas se ke mně dostane kniha, na kterou kdybych narazila v knihovně, tak si jí ani nevšimnu, a přesto se z ní vyklube příjemné počtení. I když slovo „příjemné“ se zrovna na tohle dílo příliš nehodí – „frustrující“ by asi atmosféře knihy odpovídalo více.


Ačkoliv má tato kniha přes 300 stránek, obsah by se dal snadno shrnout jedním souvětím: mladá a nadaná Jana Ogdenová má celý život před sebou, ale je svazována sobeckými úmysly své matky, s kterými marně bojuje. Jednoduchý koncept, do kterého však autorka zasadila hned několik zajímavých prvků, kterými si mě naprosto získala.

Předně je nutné si uvědomit, že se vše odehrává na začátku 20. století, kdy na ženy nebylo pohlíženo jako na soběstačné a svébytné bytosti, ale spíš jako na takové lepší ozdoby mužů. Žena není od toho, aby přemýšlela nebo, nedej bože, pracovala – stačí, když bude krásná, nebude moc otevírat pusu a bude pokud možno co nejrychleji provdaná.

No a teď se pojďme podívat na protagonistku příběhu. Jana není na rozdíl od své mladší sestry žádná krasavice. Navíc trvá na krátkých vlasech a odmítá si je nechat narůst, což provokuje její matku a přitahuje pozornost okolí. Zároveň se nezajímá o hru na hudební nástroje či společenskou zábavu a mnohem raději tráví čas učením, v čemž ji podporuje její učitelka Alžběta. Ta je, mimochodem, také mladá, vzdělaná a naprosto nemá zájem o malichernosti typu hledání manžela. Asi není třeba připomínat, že prostředí maloměsta ani doba nejsou zrovna nakloněny těmto předchůdkyním feministického hnutí.

Není proto divu, že si Janina matka dělá o dceru starosti. Přeci jen je původně z váženého rodu, a musí proto svých chováním udržovat určitou úroveň, která k jejich rodu patří – tedy najít si manžela a strávit celý život v domácnosti, protože co by tomu jinak řekli sousedé, že ano. Zavedené tradice tvrdě prosazuje především Janin otec, stárnoucí invalida, o něhož se jeho žena musí neustále starat. Janina matka však není o nic chápavější, a ačkoliv se celou dobu dokázala o domácnost postarat i bez svého manžela, po jeho smrti se stává nesamostatnou a vyžadující neustálou péči, čímž žebrá o Janinu pozornost. Její obava o Janin osud se stupňuje spolu s blížícím se okamžikem, kdy by dívka měla jet studovat do Cambridge, což stárnoucí paní vede k sobecké snaze připoutat dceru k sobě a nikam ji nepustit.

Jana racionálně chápe, o co se její matka snaží, a snaží se nepodlehnout, a to i kvůli Alžbětě, která Janu ze všech sil podporuje. Právě Alžběta je Janinou jedinou přítelkyní, jež při ní stojí a podporuje ji, a vlastně i jejím vzorem. Ani jedna z nich by nepotřebovala nikoho jiného, jen kdyby měla tu druhou, a nejraději by si našly společný byt, na který by obě vydělávaly. Na tehdejší dobu je to téměř neslýchaný nápad. Být Alžběta mužem, jistě by Janina matka neměla problém, kdyby se za ni(něj) dívka provdala. Takhle však má Janina matka pocit, že Alžbětina náklonnost k Janě je nicotná v porovnání s její vlastní, mateřskou.

Ano, Alžběta Janu miluje a v průběhu knihy dává jasně najevo, že ji muži vůbec nezajímají. Janina matka – žena držící se starých tradic zuby nehty – vidí Alžbětu a způsob života, který představuje, jako hrozbu. Pokud by totiž dívka mohla být samostatná a šťastná i bez manžela, jak by k tomu přišla ona, co tolik let trpěla veškeré výstřelky svého muže? Proč by ostatní mohli mít nějaké úlevy, když ona žádné neměla? Její konzervativní povaha nedokáže skousnout jakoukoliv změnu oproti minulosti, nedokáže se vyrovnat s myšlenkou, že by se svět mohl hnout kupředu. I kdyby v mládí mívala naprosto jiné ideály, život z ní udělal zlou a sobeckou ženu, která si myslí, že má právo rozhodovat o životě své dcery, a raději ji bude mít celou pro sebe, než aby jí dopřála štěstí, které ona mít nemohla.

Jana je skvělá postava – chytrá, racionální, laskavá. Nelétá hlavou v oblacích, ale stojí pevně nohama na zemi. Uvědomuje si, jaké bude mít každé její rozhodnutí následky, není naivní. Snad občas doufá, že se něco vyvine, jak by chtěla, ale když se tak nestane, s klidem a odevzdáním to přijme. Bohužel má tu smůlu, že nechce být za zlou mrchu a raději volí laskavost a vstřícnost, i když to naprosto odporuje tomu, co by opravdu chtěla udělat. A ačkoliv se snaží působit sebevědomě, stále častěji si není jistá, zda je opravdu tak chytrá, aby mohla studovat. Postupně tak přichází o sebedůvěru, pak o naději a nakonec její zvídavost zapadá prachem, až připomíná tuctovou maloměstskou dívku bez ambicí a bez zájmu o cokoliv kromě každodenních malicherností.

Přiznám se, že se v ní vidím. Asi až moc.

S čímž souvisí ještě jedna věc. Ať si říká kdo chce co chce, Jana je prostě asexuální postava. Pravda, takhle staré knížky sexualitu, zvláště tu ženskou, prakticky nerozebírají, ale přesto si myslím, že vše na tuhle skutečnost ukazuje: Muži ji nezajímají. Ženy ji nezajímají. Alžběta je výjimkou, ale i ona je více kamarádka či přítelkyně v romantickém slova smyslu než v tom sexuálním. V okamžiku kdy Jana zjistí, že její mladší sestra má poměr, je zhnusená. Ji samotnou by něco takového ani nenapadlo – nestojí ani o vztah, ani o sex. Sestřin vztah proto nechápe a ta jí to vyčítá: 

"Ano, scházíme se v písečné jámě každé soboty a milujeme se, a mně se to líbí, slyšíš? [...] jsem přirozená a ty ne. Ty jsi nepřirozená a já jsem jen obyčejná ženská. Mám ráda muže..."

Jana naopak přemítá, jestli je takové chování normální, protože ona nic takového nezná: 

"Milly je jen přirozená, jen sama sebou. Jsou ostatní lidé také takoví, když jsou sami sebou? Co dává lidem ty pudy, kterým nemohou nebo nechtějí odolat?"

Jestli tohle není jasná ukázka asexuality (alespoň tak, jak ji chápu já), tak už nic.

Shrnula bych to tak, že tahle kniha byla poklad, na který jsem dlouho čekala a po kterém jsem dlouho pátrala, až si mě nakonec našel sám. A ano, nejspíš dopadnu nějak podobně jako Jana; jsem s tím smířená.