Trajdání po Tokiu

Kavi má občas fakt blbý nápady, ale ty nejblbější ji zaručeně napadaj právě v Japonsku. Včera, stejně jako každý den, bylo to děsný dusný japonský letní teplo, kterému se každý vyhýbá jak čert kříži. No co myslíte, že jsem se rozhodla udělat? Já DEBIL se rozhodla jít pěšky ze Šindžuku na Iidabaši, což je cesta, která místním mhdéčkem trvá tak 15 min, pěšky pak podle google maps 55 minut. Já se asi táhla o něco pomaleji, jelikož to za a) bylo celou dobu na přímém sluníčku, za b) jsem neměla moc vody, za c) jsem si nebyla zcela jistá, jestli jdu správně a za d) mě řezaly boty a upadávaly mi nohy. Věřte mi, že jsem ke konci už nadávala jako špaček.

A proč že jsem se vydala pokořit tuhle štreku pěšky (krom toho, že mi to ušetřilo finance za dopravu)? Protože poblíž stanice Iidabaši se nachází tzv. Koišikawa kórakuen, což je typická japonská zahrada s rybníčkama a můstkama a všema těmahle serepetičkama. Momentálně je tedy v takové menší rekonstrukci, ale scenérii to zas až tak nevadilo. Zahrádka je to opravdu pěkná, v uspěchaném a hlavně rozpáleném Tokiu působí jako taková oáza klidu a Japonci si zde chodí sníst svoje bentó nebo jen tak posedět. Já to prolezla snad všema cestičkama a musím říct, že ten stín stromů dělá fakt divy. Škoda, že jsem s sebou neměla pití - vydržela bych tam o něco déle.

Když jsem opět vylezla na sluníčko, řádně jsem si zanadávala a šinula si to k metru. Tou dobou už mi řádně upadávaly nohy, ale nějak jsem toho ještě neměla dost, tak jsem se svezla na Šibuju, prolezla svůj oblíbený Book Off (neodolala jsem a koupila si nového Kišiho; a pět dalších knížek jsem tam s těžkým srdcem zanechala a málem to obrečela T_T), posilnila jsem se unagim (každý rok dražší a dražší, chjo -_-) a vyrazila na Haradžuku. Tady vždycky prolézám Takešita dóri, jelikož tam má obchod Paris kids, co nabízí náušnice a podobné cingrlátka, a 39mart, což je sekáč. Nic jsem však nepořídila - náušnice mi letos přijdou takové furt stejné, bez nápadu a hadry taky nic moc.

Dneska měla Monika, u které přespávám, hodinu už ráno, ale já prostě odmítla vstát. Z postele jsem se vykopala až po 11, dala si instantní rámen a vydala se (se značným zpožděním oproti plánu) do města. Dnes jsem se chtěla podívat na umělý ostrůvek Cukišima, kde by měla být soví kavárna (něco jako kočičí ale se sovama, kupodivu -_-), pak dojet o stanici dál do Monzen-nakačó, kde má sídlit jakási restaurace, která byla v pořadu s Araši (a která servíruje velrybí maso *krčí rameny a vyhýbá se přilétajícím kamenům*), no a nakonec jsem chtěla dojet na stanici Tókjó a koupit si tam tričko v ofic obchůdku NTV (nihon terebi). Nic z toho se však nepodařilo, a ještě jsem ze sebe udělala debila v metru. Dvakrát. *headdesk*

Nejdřív jsem si nějakým záhadným způsobem koupila blbej lístek na metro. Neptejte se jak, nemám tucha. Člověk si říká, že když už je v Japonsku potřetí, tak takovéhle triviální věci zvládá - a hups a už se zase ztrapňuju před zaměstnancem drah. Pak se mi zas povedlo zabloudit na Óedo lince - prostě jsem tam jezdila dokolečka. Šipky mě poslaly na směr Točómae, tam byla kupodivu konečná a přestupovalo se na vláček, co mířil zpět na Šindžuku, tedy tam, kde jsem původně nastupovala. Jo jasně, proč ne. Na Cukušimě jsem se pak rovněž točila dokolečka a lidi se na mě podezíravě dívali, co to tam ten divnej gaidžin dělá. Nakonec jsem to sice našla, ale na dveřích byla přilepené cedulka, že pro dnešek už mají plno. Hm, tak jo. Tak jsem tedy zamířila na Monzen-nakačó a jala se hledat tu restauraci. Tam jsem se pro změnu zase točila v kruzích, až jsem čirou náhodou narazila na svatyni Tomioka Hačiman, kde se konala nějaká modlitba za děti či co, tak jsem tam rovnou zašla, trochu toho nafotila, vytáhla si omikudži (prý mě v brzké době čeká cesta - no nekecej!) a razila dál. Tam jsem  se zase nachomýtla k chrámu Fukagawa fudódó, kde se rovněž konala modlitba, tentokrát za oběti zemětřesení z roku 2011. Kupodivu jsem směla i dovnitř, což se zas až tak často nestává, ale nedalo se tam fotit, tak jsem to pouze zkoukávala. Mimochodem tehdy jsem si všimla, že se mi na mých bílých ponožkách šíří krvavé skvrny od prasklých puchýřů - fakt super -_-

Restauraci jsem nakonec nenašla a než abych se ještě táhla dál, tak jsem to radši zabalila a vydala se domů. Monika tam ještě nebyla - zpozdil se vlak - a já děkovala všem svatým, že se její spolubydla rozhodla nejít dnes na brigádu, protože jinak bych asi zoufale seděla na schodech (a četla postahované fanfikce - fce download na AO3 je prostě zázrak!). Nohy vypadají, jak když jsem prošla válkou, víc míst mám zalepených než holých a ještě na mě kdesi zaútočil komár. Dnešek se mi prostě nedařilo, málem mi z toho nízkého tlaku upadla hlava a i ta pitomá rejže se mi v rýžovaru spálila (jsem ani netušila, že to jde...). Nějak mi docházejí místa, kam bych se v Tokiu ještě podívala, když nemůžu ani nakupovat. Monika se furt učí a když se neučí, tak má tendenci se mnou probírat svůj sexuální život -_-; A na lezení po horách se moje nohy taky necítí, takže ani Takao se mi letos nepodaří odškrtnout ze seznamu. Chjo, ještě že to jídlo je tu tak dobré!!

Fotky přibývají zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014