Všechno nejlepší k desátému výročí

Zrovna o víkendu jsem si uvědomila, že letos mám desáté výročí - už je to deset let, co jsem si poprvé uvědomila, že jsem nešťastná, aniž bych věděla proč. Ne že by mi nešla škola, ne že bych neměla kamarády, ne že bych se měla nějak extra špatně... ale prostě to přišlo. Už si nevzpomínám, jestli to bylo zničehonic, nebo postupně, ale nevěděla jsem, co se sebou, co mám dělat, aby se to zlepšilo, co mám spravit. Něco bylo špatně. Upřímně, v té době bylo všechno špatně. Psala jsem si tehdy ještě deník a asi bych ho i našla, kdybych ho hledala, ale na jeden zápis si vzpomínám i teď. Doprovázela ho ilustrace kapajících slz tvořících kaluž. Uvažovala jsem tehdy o tom, jestli bych někomu chyběla, kdybych umřela. Bylo mi čtrnáct a přemýšlela jsem o sebevraždě.

Dostala jsem z toho přechodem na gympl - zpočátku to teda bylo všelijaké, ale dopadlo to dobře. Zjistila jsem, že to na všech školách není stejné, že člověk nemusí být terčem posměchu. To jsem do té doby netušila - s ničím jiným jsem se totiž do té doby nesetkala. Při zpětném pohledu musím uznat, že to, jaká jsem, má nejspíš na svědomí právě základka. Tam jsem se naučila, že než abych řekla blbost, radši budu mlčet. A postupně jsem přestala vnímat, co je blbost a co ne, tak jsem radši mlčela pořád. A to mi tak nějak zůstalo, jen se to zhoršovalo. Základka tedy nebyla zas taková procházka růžovým sadem - když pominem hnusný spolužačky a spolužáky, kteří neustále hráli hru, že jsem něčím nakažená, a kdybych s nima promluvila, nakazili by se taky (nedělám si srandu, fakt - tím se asi vysvětluje, proč nejsem schopná mluvit s klukama), tak doma jsme zrovna řešili, jestli nás vyhodí z bytu a skončíme na ulici, a v mezičase jsem stále poslouchala, že když se nebudu pořádně učit, bude ze mě uklízečka. Ale tak každý máme něco, že?

Kdybyste se mě zeptali, jestli bych něco změnila, odpověděla bych, že ne. Všechno, co jsem zažila, ze mě dělá toho, kdo jsem. A mě děsí, jaká bych byla, kdybych něco z toho nezažila. Byla bych jiný člověk? Byla bych tam, kde jsem teď? Byla bych šťastnější? Nechci to vědět. Jen by to pro mě bylo ještě těžší.

Nevzpomínám si, jestli mě tyhle stavy trápily každý rok, co jsem byla na střední, ale od čtvrťáku určitě. Před maturitou jsem se solidně skládala z toho, že budu muset mluvit před lidma. Na prvním zkušebním přezkoušení z češtiny jsem neřekla ani slovo a skončila v slzách. I to mi zůstalo dodnes. Když se to pak víceméně opakovalo asi měsíc, byla jsem otcem poslána k psychiatrovi. Diagnostikovali mi generalizovanou úzkostnou poruchu a vyfasovala jsem antidepresiva, po kterých jsem prospala celé dny. Nějak jsem se do té matury dala dohromady (těžko říct jestli pomocí léků nebo to prostě odeznělo) a pásla ji. Pro mou doktorku to byl signál, že už ji nadále nepotřebuju, tak jsem přestala ty prášky brát. A špatná období se opakovala, odcházela a zase přicházela. Nejhorší to vždy bylo na jaře. Tehdy si totiž uvědomím, že opravdu utekl další rok a já jsem pořád stejný loser jako loni. Když je fakt nejhůř, tak proležím třeba celý týden a nejsem schopná udělat ani dva kroky ke stolu, abych se napila. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit, ale na druhou stranu jsem strašně sama a mám pocit, že mě všichni nenávidí. Vše mě děsně unaví, nic se mi nechce - a to ani číst či koukat na filmy.

Teď momentálně jsem v té horší části - odtahuju se od kamarádů, odkládám práci, víkendy trávim v izolaci, večery probrečím a občas se složím na hodině (dnes to bylo tlumočení - asi 5 minut jsem na sebe byla hrdá, že jsem dokázala tlumočit, pak jsem se sekla a hodinu zakončila v slzách na záchodě. A jelikož jsem se nedokázala dát dohromady na další hodinu - učení céčkařů - poslala mě Nakaya domů. Přes slzy jsem neviděla na cestu, což byla v botaskách v tom sněhu docela sranda :-/ ).

Chtěla bych se změnit, chtěla bych být jako ostatní - být schopná něco udělat, být schopná mluvit s lidmi, být schopná vyjít ven bez empétrosky a nemuset se bát, že mi mozek bude předhazovat, jak se mi ostatní smějou. Nějak nevím, co sama se sebou, a říkám si, že by možná bylo nejlepší, kdybych se prostě už nemusela vzbudit. Už je to deset let, co sama se sebou bojuju, a nějak mě to zmáhá...