Júsuke Kiši - Ao no Honó

Šuiči Kušimori je běžný student střední školy - má dobré známky, milující rodinu a kamarády. Jeho bezstarostný život je ale narušen, když se na zápraží objeví jeho bývalý otčím. Šuičiho matka se ho nedokáže zbavit a on sám nevypadá, že by se někam chystal. Proč taky - najednou má kde spát, má jídlo, alkohol a volný přístup k penězům své bývalé manželky. Jeho přítomnost a chování narušuje chod celé rodiny a Šuičimu dochází trpělivost. Konzultuje celou záležitost i s právníkem, který kdysi pomáhal jeho matce při rozvodu, ale odchází s nepořízenou. Nezbývá tedy než vzít záležitost do vlastních rukou...

Důvod, proč jsem si tuhle knížku koupila, je filmová adaptace. Viděla jsem ji už dvakrát a je naprosto skvělá. Ani nevíte, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že autorem není nikdo jiný než Júsuke Kiši, autor Kagi ga kakatta heja. Jeho knihy jsou totiž skvěle propracované (teda alespoň ty, které jsem zatím četla - ale já ti věřím, Kiši-san!). Čeho jsem se ovšem bála, je skutečnost, že se knihy málokdy podobají filmovým adaptacím. Ne že by byly horší, to právě naopak, ale často se stává, že se mi líbí film, a jakmile si přečtu knihu, film ztratí své kouzlo. A to jsem nechtěla - Ao no Honó je přeci jen hodně dobrý film.  Měla jsem však štěstí. Vlastně jsem byla až překvapená, jak skvělá to byla kniha a jak jí filmová adaptace byla věrná. Asi jsem už stačila zapomenout, jak úžasně Kiši píše, anebo jsem poslední dobou četla až příliš jednoduchých knih *coughHigašinocough*.
Každopádně jsem z Ao no Honó nadšená. Úplně jsem si zamilovala Šuičiho postavu - přestože je to teprv středoškolák, cítí odpovědnost za osud své rodiny a neváhá jednat, aby ochránil svou mladší sestru a matku. Přestože je zodpovědný za několik hrozných věcí, nezaslouží si konec, který ho čeká (ale to žádný hodný člověk). Je až smutné, že čtenář může jen sedět a sledovat, jak se Šuičiho život krok za krokem víc a víc kazí a nebýt schopen tomu jakkoliv zabránit. Víte, že konec je nevyhnutelný, ale přesto stále doufáte, že existuje nějaká naděje, i když třeba úplně mrňavá, že by to mohlo dopadnout dobře a že by se mohl vrátit k životu před tím vším. A pak, kousek před koncem se najednou ponurá atmosféra trošinku vyjasní a vy znovu uvěříte, že přeci jen existuje způsob, jak by se vše mohlo vrátit do pořádku. A v následující okamžik se celý Šuičiho život zhroutí jako domeček z karet. A ten chudák se radši rozhodne nepřidělávat své rodině a kamarádům problémy, než aby se staral o sebe a svou budoucnost.  Nemohla jsem se od té knihy odtrhnout, a to i přes pasáže vysvětlující fyzikální jevy (fyzika v japonštině je fakt nářez - já tomu nerozumím ani v češtině!) či lékařské pojmy (ta pasáž vysvětlující rozdílné způsoby udušení byla svým způsobem fascinující). Víte, já miluju takovéhle depresivní příběhy. Jsou příšerně smutné a já při jejich čtení vyloženě trpím, ale jsou úžasné. Nejhorší je, že většinou stačí jedno odlišné rozhodnutí a vše mohlo dopadnout úplně jinak. Ale nedopadlo, já jsem v depresích a snažím se vybrečet si oči, ale tak je v pořádku. Znamená to totiž, že ta knížka je naprosto senzační a stojí za přečtení.


PS: Já vím, že jsem slibovala Nazotoki wa dinner no ato de, ale stačila jsem přečíst jen dvě kapitoly, než jsem to půjčila kamarádce, a nechci svůj příspěvek zakládat na tak krátké ukázce. Snad někdy v budoucnu. Příště buďto Sósekiho Kokoro, které jsem četla již potřetí, nebo Kirišima, bukacu jameruttejo od Rjó Asaie, kterým se prokousávám teď.