Sama, ale ne osamělá

Než se pustím do obávaného příspěvku o jídle, chtěla jsem sem hodit zase něco z mého osobního života. Poslední dobou se sice nic akčního neděje, ale i tak si připadám jak na houpačce. Strašně jsem potřebovala nějakou kamarádku, s kterou bych mohla probrat mojí situaci s manželem. Nějak už nejsem zvyklá všechno to dusit v sobě - proto jsem taky dospěla k závěru, že to musím nějak ventilovat. První a největší emocionální výlev jsem si odbyla formou dopisu manželovi, který měl 4 stránky, a leží mi ve stole. Nikdy světlo světa znovu nespatří, ale já to beru jako terapii, díky které se mi strašně ulevilo, a hodlám v tom nadále pokračovat.

Ve středu - tedy den, kdy manžel odjel do Kansai - se konečně povedlo dostat to ze sebe i formou rozhovoru s někým nezaujatým: dopoledne jsem šla s Miki do restaurace na okonomijaki tabehódai a probraly jsme celou situaci ze všech stran a úhlů, porovnaly manželovo chování s chováním přítele Miki a konečně jsem byla ujištěna, že kluci jsou fakt divní a přemýšlejí úplně jinak. Ještě ten den jsem to pak probírala na Skypu s Helčou a musím říct, že se mi strašně ulevilo. Nyní je mi fajn, nezabývám se manželem ani zdaleka tolik jako předtím a vlastně mi ani nechybí. To má jistě spojitost s tím, že ho nevídám, neslyším jeho hlas přes zeď a nemusím se děsit okamžiku, kdy mi zaklepe na dveře. Jediná doba, kdy mi není tak úplně fajn, je těch pár minut každý večer, kdy se objeví na fejsu - to jsou nejtěžší okamžiky dne. To a pak omluvná esemeska, která mi přišla ve čtvrtek v půl druhý ráno, kdy se mi omlouval, že se vykašlal na úklid kuchyně (což mu hned tak nezapomenu, jelikož jsem se musela prohrabat 6 pytlema odpadků, abych je správně roztřídila - fakt hnus).

Včera jsem se však kompletně odreagovala, když jsem šla s ruskama tancovat do klubu - ty máčky to zas vydržely jen 4 hodiny (přičemž polovinu toho proseděly u baru) - já tancovala téměř nonstop a ještě při odchodu jsem se pohupovala do rytmu a klidně bych tam zůstala. Hráli zase skvěle, Lady Gagu následovaly SNSD a pak zase Pink... Dav byl tentokrát o něco větší, takže byl občas problém najít místo na tancování, ale dalo se. Někde v polovině se ke mně přitočil nějaký Japonec a věnoval mi vodku s tonikem a zase zmizel. Těžko říct, co to mělo znamenat - trošinku jsem se bála to vypít, protože jsem o drogách v pití slyšela už dostkrát ve zprávách, ale nakonec jsem si řekla Vem to čert, přinejhorším najdu svůj doprovod a nic se mi nestane a vypila jsem to. Nic se mi nestalo, akorát alkohol v krvi způsobil, že jsem se uvolnila a tancovala naprosto bez obav z toho, co si o mně pomyslí okolí. Tyhle chvíle miluju - skvěle si tím pročistím hlavu, vůbec na nic nemyslím a dunění hudby cítím až v kostech.

Dalo by se tedy říct, že jsem v pohodě, ale zas tak úplně pravda to není - třeba jednu ze svých oblíbených písniček už nemůžu ani slyšet. Je to proto, že ji mám nenávratně spojenou s manželem. Stejně tak jsem musela odstranit svůj romantický wallpaper z plochy a nahradit ho hrozně kjůt ovcí. Romantický písničky a filmy musejí pryč, stejně tak jako fotky z pobytu tady. Při mé smůle se mi dneska manžel ozval přes fejs, jen aby se pochlubil, kolik krásných holek stihl potkat - nakonec jsem radši utekla, protože i když jsem předtím byla v dobré náladě, v ten okamžik jsem měla chuť prohodit noťas oknem a rozbrečet se. Takže ano, je mi fajn, ale nesmíte mi připomínat existenci jistého Poláka. Zaplať pánbůh, že ho až do 19. vůbec neuvidím...