Čiba - ten nejlepší zážitek z té nejhorší cesty

Letos jsem si na Valentýna nadělila ten nejlepší dárek, jaký jsem mohla, a jen pár dní po White day jsem si ho konečně mohla rozbalit. A musím říct, že jsem si splnila to nejtajnější přání, jaké jsem kdy měla^^

V sobotu 17. jsem ráno vstala, sbalila pár věcí a vydala se vláčkem do Čiby. Spešl na ten den jsem si koupila tzv. Seišun kippu, což je balíček 5 lístků za cenu 11 500 jenů s nimiž můžete jezdit celých pět dní po trasách JR. Kamkoliv. A těch 5 dní si můžete určit sami. Takže první jsem využila hned v sobotu, protože mě čekala cesta do Tokia, následně přes Čibu do Hamakanaja na jihu, pak do Narity a zpět do Tokia. Takový byl alespoň plán. Jenže když se něco má s prominutím posrat, tak se to posere pořádně.

Začalo to nevinně - vyšla jsem ven a začalo pršet, takže jsem poprvé jela na kole s deštníkem v ruce. Fakt zábava, protože s deštníkem v ruce nemůžu brzdit a neumím se rozjet. Vlak jsem ale stihla, do Tokia jsem dorazila včas, spoj do Čiby jsem taky chytla a do Hamakanaji se taky dostala. Ale tady moje štěstí skončilo. V plánu bylo vyjet lanovkou na Nokogiri-jama, projít to tam a pokračovat do Narity. Jenže počasí bylo naprosto příšerný, lilo jako z konve, vítr mi neustále obracel deštník a já si říkala, že snad ani tou lanovkou radši nepojedu. Ukázalo se, že ani nemůžu - pro silný vítr byl provoz zastaven. Tak jsem tam naklusala s dotazem, jestli se dá nahoru dojít pěšky. Ochotný chlapík mi daroval hned dvě mapy a popřál šťastnou cestu.

tam někde v oparu je Nokogiri-jama

Jenže Hamakanaja není Tokio, o pořádné mapě tady ani neslyšeli, takže jsem se okamžitě ztratila. Půl hodiny jsem se motala kdesi mezi domky, než jsem se rozhodla vrátit a zkusit to jinudy. Tam jsem naštěstí viděla ukazatel, jenže jak to bylo jen japonsky a já se v názvech nevyznám, nebyla jsem si jistá, jestli jdu správně. Nakonec se mi povedlo zahlédnout jedinou anglickou informaci dne - hiking trail entrance, začátek stezky. A já blbá na to nalítla a vydala se tudy. Bohužel mi nikdo neřekl, že ty hiking trail jsou vlastně tři...

začátek stezky - tady to ještě byla pohoda

Začátek byl celkem v klidu, jen se mi blbě šlo kvůli dešti a bahnu. Nikde nikdo, ale to jsem taky přičítala dešti. Jenže cesta se postupně začala zužovat, zhoršovat a já si začínala říkat, že je to celkem i nebezpečný, protože z jedné strany byly skály a z druhé sráz a dole potok. Kdyby mi ujela noha, tak by to vůbec nedopadlo hezky. Ale pořád jsem si říkala, že to je v pohodě. A trochu mě znervózňovalo, že nikde není jediná cedule či ukazatel. Skutečný problém však nastal až o 50 minut později, kdy jsem objevila první ukazatel. Ten totiž ukazoval směrem do tmavé jeskyně a navíc mi ty znaky absolutně nebyly povědomé. Díky mapě jsem se nakonec dozvěděla, že jdu blbě - vybrala jsem si totiž tu nejdelší trasu a ještě k tomu tu nejdál od cíle. Jenže jít zpátky se mi nechtělo, protože to by byla další hodina. Touhle dobou už se sen o Naritě rozplýval. Nakonec jsem si řekla, že to teda dojdu a pak se další stezkou dostanu na místo. Bláhová jsem byla.

hahahaha - wait, what? To vážně mám jít tudy? O_O

Nejprve jsem musela projít jeskyní. Jeskyní, kde byla tma jako v pytli. Vůbec jsem nevěděla, jak daleko vede, jestli tam něco není a jaká je tam cesta. Srdce mi bilo snad až někde v krku, fakt jsem se bála a svítila si pouze bleskem foťáku. Příšerně se mi ulevilo, když jsem konečně po pár minutách zahlédla světlo. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět - tohle jsem si vážně nechtěla zopakovat. Šla jsem dál - podle cedule mi cesta nahoru měla trvat už jen 20 minut. Jenže to jsem ještě netušila, co mě doopravdy čeká.

ty provazy tam fakt nejsou pro srandu králíkům :X

Upřímně, cesta už dávno nebyla cestou ale spíš trošinku vyšlapanou pěšinkou pokrytou silnou vrstvou bahna. Gratulovala jsem si, že jsem si nakonec nevzala tu sukni, jak jsem ráno zvažovala, protože to by mě seriózně zabilo. Chudinky botasky nevýslovně trpěly, ale vydržely - i když totálně promočené a zaprasené. Jenže jak se znovu spustil déšť, klouzaly, a to sakra hodně. Někdy touhle dobou se stezka strmě zvedala nahoru a já už si musela pomáhat přidržováním se okolních stromů. Deštník musel dolů - stejně jsem už byla promočená až na kost, takže to bylo fuk. A pak jsem poprvé uviděla provazy. Nejdřív jsem si myslela, že si dělaj srandu. Nedělali. Ty provazy uvázané podél stezky tam byly jen z jednoho důvodu - cesta se bez nich nedala zvládnout. Zvažovala jsem, že se přeci jen vrátím, ale zamítla jsem to s tím, že to nemůže být tak hrozné.
Bylo. Šplhala jsem tam jak nějaký horolezec, křečovitě se držela provazů a stromů a měla co dělat, abych si nerozbila hubu jak mi boty klouzaly. Nejhorší bylo, že mi bylo jasný, že teď už není cesty zpět - dolu bych tu cestu zaručeně nezvládla. Nezbývalo než jít dál. Tehdy mě taky poprvé napadlo, že kdyby se mi něco stalo, nikdo mě nenajde - za celou cestu jsem potkala akorát jednoho kraba, nikdo netušil, že tu jsem, nikdo netušil, že jsem sem vůbec jela. A fakticky jsem se bála. Cesta pořád pokračovala, jako by snad ani neměla konec, déšť furt nepřestával, vítr byl taky příšerný a o blátivé cestě ani nemluvě. Nejhorší překážka přišla na místě, kde nebyl provaz - měla jsem přejít stezku širokou asi metr na druhou stranu. Nesmějte se - nebylo se čeho chytit, v bahně mi klouzaly boty a kdyby mi to uklouzlo v tomhle momentě, skutálela bych se asi až dolů. V tomhle okamžiku jsem se málem rozbrečela - zpátky jsem nemohla, dál taky ne a nikdo mi ani nemohl pomoct. Nikdo ani netušil, že tam jsem. Nakonec jsem tedy zatnula zuby a ten krok udělala. Bylo to největší vítězství poslední doby a nadšeně jsem objímala ten strom, který mě zachránil od jisté zlomeniny či jiných nehezkých věcí. Po tomhle už jsem zbytek nějakou silou vůle zvládla, ale občas jsem se musela nahlas povzbuzovat a udržovat si tak zdravý rozum. Nijak mi v tom nepomohla cedule Pozor divoká prasata, ani obrovský rozdíl mezi psanými a skutečnými vzdálenostmi. Plácala jsem se na té blbé hoře tři hodiny, než jsem potkala první lidi. Tou dobou jsem vypadala, jako bych vylezla z bazénu, džíny jsem měla zablácené až po kolena a jakmile jsem se někde na chvilku zastavila, roztřásly se mi únavou svalů nohy.

Pekelná jáma

Smířila jsem se tedy s tím, že zpátky půjdu po silnici, což byla celkem dlouhá cesta, ale rozhodně o moc lepší než ta, kterou jsem měla za sebou. Už jsem vytahovala sluchátka, když u mě zabrzdilo autíčko s turistama, které jsem předtím potkala u sochy Buddhy, a jestli prý náhodou nejdu na nádraží, že mě tam hodí. Málem jsem jim skočila radostí kolem krku. Musela jsem asi vypadat vážně dost uboze. Trochu jsme pokecali, ale mně zrovna do řeči moc nebylo - ještě stále jsem byla otřesená z té cesty, zmrzlá, promočená a zablácená a hlavně unavená.

Daibucu

Na nádraží jsme dorazili někdy v půl páté, tuším, a včas na to, abych stihla vlak zpátky do Čiby. Bůhví, v kolik bych dojela, kdybych šla pěšky. V Čibě jsem přestoupila na vlak do Tokia, cestou jsem napůl spala napůl četla. V Tokiu jsem si to namířila Jamanote linkou na Šindžuku, kde měl být kapslový hotel. Věděla jsem jen, že je na Jasukuni dóri, ale věřila jsem, že to nepůjde přehlédnout, že to najdu. Jenže jsem šla a šla a furt nic. Ptala jsem se v jednom kóbanu, v druhém kóbanu a nic. Hotel neexistoval. Chudáci policisté ze mě nebyli nadšení. Nakonec jsem to vzdala a vydala se na Asakusu, kde jsem chtěla zkusit ten hostel, kde jsme byli s manželem na silvestra. Jenže když jsem tam dorazila, chlapík na recepci mi oznámil, že už mají plno. Zmínil se však, že poblíž je další hostel, ať to zkusím tam. Nebezpečně se přiblížila devátá a já věděla, že když ani tam neuspěju, budu muset zpátky do Ucunomije. Ale štěstí se na mě usmálo - chytla jsem poslední místo! Sice měli jen jednu koupelnu na dvě patra a chybělo mýdlo, ale měli kafe! Oželim cokoliv, hlavně když je kafe (ale zatím nikde nebylo - tohle bylo poprvé, co ho někde měli). Při čekání na sprchu jsem si konečně v klidu snědla svůj oběd :)

historický park Tódžó

Ráno jsem vstávala v půl sedmé a jako první se vrhla na kafe, když už ho tam tak hezky měli :D Něco po sedmý jsem odcházela z hostelu směr nádraží, odtud na Ueno a odtamtud na Macudo. Tam jsem chtěla navštívit historický park Tódžó a odtamtud jít pěšky k rybníku Džunsai, parku Satomi a svatyni Tekona. Jenže i když ten den nepršelo, stejně se ukázalo, že ani tohle nebyl můj den. Povedlo se mi ztratit se téměř okamžitě. Nakonec jsem ten park našla, ale na procházku k rybníku jsem si fakt nevěřila. Tak jsem si řekla, že tam pojedu vlakem. Jenže chybička se vloudila - stanice Jagiri totiž není součástí JR, ale jiných menších společností a dostat se tam bylo tak náročné (nejdřív jedním vlakem kamsi do prčic, pak druhým ještě dál a třetím zase zpět), že jsem to prostě vzdala. Rezignovala jsem a radši si koupila lístek do Čiby. Jenže ani to nebyla sranda. Dvakrát jsem musela přestupovat a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jedu správně.
Nakonec jsem našla i Čibu-minato. Tam jsem chtěla na mrakodrap, kde je vyhlídka, ale protože bylo zataženo a vše v takovém tom mlžném oparu, vykašlala jsem se na to a radši se podívala na moře. Další jsem měla na programu jít kamsi do centra a objevit mušlovou hromadu, ale z časových a dalších důvodů jsem se vykašlala i na tohle.

pláž v Čibě

A pak už byl čas jet o pár zastávek dál do Kaihin Makuhari. Nastoupila jsem do vlaku, který byl označen jako rychlík, koukla jsem nahoru na seznam stanic a po zavření dveří jsem si všimla, že rychlíky v té mojí zastávce nestaví. Přísahám, že na sekundu jsem málem měla infarkt, než oznámili, že staví ve všech zastávkách. Uff. Měla jsem pak najít jakousi výstavní halu, ale tohle bylo naštěstí snadné - stačilo držet se davu Japonek :D Nechci si nijak fandit, ale neviděla jsem tam jedinou cizinku, takže jsem tam s největší pravděpodobností byla jediný gaikokudžin. Kluka jsem tam viděla jediného a ten ještě doprovázel přítelkyni. Ono není divu - přeci jen se celá akce nazvaná 10th Tokimeki memorial Girl's Side týkal playstationové dating simulace určené dívčí části populace. Já o téhle hře nikdy ani neslyšela, playstation nemám, ale vidina toho, že se téhle akce zúčastní Midorikawa Hikaru-sama mi úplně stačila, abych za ní dala 8 tisíc jenů. Stály za to.

10th Tokimeki Memorial ~Girl's Side~

Zběžně jsem prohlédla výstavní sál, ale nikam moc daleko jsem se přes početný zástup fanynek nedostala, tak jsem si šla radši hledat místo k sezení. Tentokrát jsem měla mnohem větší štěstí než na koncertech - chytla jsem blok B, což byl druhý nejbližší pódiu, a už jen nedočkavě odpočítávala minuty do zahájení. A pak se ztlumila světla a začalo se openingy téhle série her, což si vysloužilo jásot fanynek. Mně to bylo celkem šumafuk, protože jsem opravdu neměla tucha, o co jde. Ale netrvalo dlouho a na pódiu se začali objevovat hosté - z těch známějších Morikubo Šótaró, Suwabe Džuniči, Sugita Tomokazu, Morita Masakazu a nakonec i ON - Midorikawa Hikaru! *-* Jsem sice zaujatá, ale stejně vám odpřisáhnu, že si vysloužil největší potlesk ze všech. A slušelo mu to! A já se usmívala jak duševně chorá, určitě jsem slintala a v očích se mi střídaly hvězdičky se srdíčkama XD (a dívčina za mnou mě jistě proklínala, že jsem tak vysoká a ještě tak natahuju krk, abych jó viděla :D) Následovaly takové ty úvodní kecy a pak pár slov od každého hosta - Midorikawa-sama zase až na konci, což se mu nějak nelíbilo, ale oh my god - já ho slyšela naživo!
Pak se střídaly scénky na plátně, hudebníci a pak byla jakási soutěž, kdy hosté (=seiyuu) měli tipovat, které jídlo bylo ten den nejprodávanější. Midorin (který se mezitím stačil převléknout - pokaždé, když se objevil, byl v něčem jiném. Nejvíc se mi líbil černo-šedý pruhovaný svetr *-*) byl v týmu s Morikubem Šótaróem a měli možnost zeptat se publika. Tak to Midorin vzal do svých rukou a zeptal se, která ze sladkostí je víc kawaii. Jen tak mimochodem - Morita Masakazu a ten kdosi, s kým byl v týmu, měli možnost něco ochutnat - a jak se na to vrhli XDD Ani mluvit nemohli, jak se cpali XDD Bohužel se ukázalo, že Japonky nejsou tak na sladké, jak si chudák Midorin myslel - nejprodávanější byl jakisoba pan XD
Další soutěž pak byla v oblékání figuríny, aby byla jak cute, tak sexy. Tady bylo vidět, že si z toho přítomní dělají vyloženě prdel - zvítězil model, který vlastně vůbec nebyl oblečený, pokud nepočítáte masku nějakého démona, mašli kolem krku a posvátný provaz místo sukně XD Midorin skončil druhý - jeho růžové boa a ohnivé kraťasy byly dosti rozpačité, ale je to Midorin, tomu se vše odpouští XD
A netrvalo dlouho a byl čas se rozloučit. Všichni se loučili s tím, jak úžasné to bylo setkání a tak a pak přišla řada na Midorina. Začal dobře - že je rád, že jsme přišli, že tolik lidí vůbec nečekal, že ho těší, že ta hra je stále tak oblíbená, když od jejího vydání uběhlo už deset let, že to byla jeho oblíbená role... a tady se zadrhl.
A my překvapeně sledovaly, jak se mu v očích objevily slzy. V sále bylo naprosté ticho, ostatní seiyuu byli stejně překvapení, akorát vedle stojící Sugita Tomokazu ho konejšivě poplácal po rameni a Midorin se ho na chvilku chytil a využil ho jako oporu. Pak ještě chvilinku pokračoval v proslovu, ale hlas se mu třásl a nakonec se mu zlomil úplně. Z publika se začalo ozývat Ganbatte! ale Midorikawa-sama už toho víc říct nedokázal. Fakticky ho to vzalo a pořád si otíral oči <3 Nakonec nám ještě mával, ale už se alespoň usmíval ^^ (a já tady dělám skvíí každých pět sekund a to o tom jen píšu XD)

fanynky ve vysoké koncentraci

Venku zatím začalo pršet, takže jsem po odchodu zase zmokla, ale bylo mi to všechno jedno - viděla jsem Midorikawu-sama a to je to nejdůležitější. Vše ostatní je vedlejší, na ničem jiném nezáleží. Splnila jsem si ten největší sen, jaký jsem kdy měla - potkala jsem boha. Deset let jsem o tom snila a ono se to splnilo. Teď už od života vůbec nic nečekám, všechno se už vyplnilo.
Takže i když to byla nejhorší cesta ever, počasí strašný, téměř nikam jsem se nedostala a nic jsem neviděla, Midorin to všechno spravil :)
(A na netu jsem našla, že 2. a 3. 6. se koná cosi, kde by měli být Fukujama Džun, Mijano Mamoru, Hoši Šiniči - a Midorikawa-sama! Ale pšš, ať se to nikdo nedozví, jinak neseženu lístky) XD

Fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/17._-_18._3._12_Chiba/

A ještě písnička k zmiňované hře, kterou jsem slyšela naživo od dua Primrose a fakticky se mi zalíbila (bohužel najít ji ke stažení je nemožné :(