Umírající manžel, část 2.

Týden uběhl a manžel stále umírá. Přes den už je to o něco lepší, ale pokud nemusí, stále ještě nevylézá z pokoje (ale líbí se mi, jak mi po každém vyšetření zavolá, aby mě informoval ^^). Večer se to ale vždycky zhorší, takže zase nastupuju já, nosím mu vodu a dělám mu společnost. Když jsem se u něj ukázala včera, měl úplně rudé oči, takže je mi naprosto jasné, co dělal před mým příchodem...

Masku jsem si stále ještě nekoupila a popravdě o tom ani neuvažuju - věřím své imunitě. Čím to však manžel trpí, nikdo neví. V nemocnici mu dělali pár testů, z nichž poznali jen, že chřipka, zápal plic a meningitida to nejsou. Jenže odpověď na to, co to teda je, nám nedali. Včera jsem proto sedla k internetu (ale až poté, co jsem 4 hodiny zírala na zápas mezi Federerem a Nadalem - tenisová fanynka se ve mně holt nezapře) a hledala na vlastní pěst. Bolest hlavy, kloubů a svalů spolu s horečkou není vůbec neobvyklá kombinace, jenže téměř všude se vyskytuje buď problém s uzlinami nebo bolest v krku - a manžel ani jedno nemá. Zasypala jsem ho proto otázkami, co všechno ho to vlastně bolí, a bohužel jsem se nemohla vyhnout ani otázce, zda je možnost, že jde o sexuálně přenosnou chorobu. Nejspíš jsem byla rudá až za ušima, naštěstí manžel si toho těžko všiml (když byl tak zaměstnán tím umíráním). Díky tomu jsem se však dozvěděla zajímavou informaci - manžel je stále ještě nositelem kočičích oušek jako já :)

Ale žerty stranou - na manželově psychice se to docela dost podepisuje. Nejen že stále ještě poslouchá depresivní písničky a hledá si pohřební melodie, ale začal mi tam povídat o sebevraždě (nicméně si myslím, že byl mimo - taky mi totiž vykládal, že má v hlavě červy...-_-). Asi mu ta horečka ničí mozek - často se taky stává, že mu vypadávají anglická slovíčka a ví pouze japonské ekvivalenty (př. úplně jednoduché zhasnout - prostě si nevzpomněl, ať dělal co dělal).

Nakonec jsem svoje hledání pro včerejšek vzdala, protože už jsem byla fakticky unavená. Za poslední týden jsem se pořádně nevyspala, jakmile jsem se nevěnovala manželovi, musela jsem se pustit do úkolů (a stále ještě jsem nenapsala jedné vyučující, o čem že to chci psát závěrečnou práci, protože jsem to pořád ještě nevymyslela). A pokaždé když jsem si šla odpoledne na chvilku lehnout, vždycky mi někdo musel volat, kvůli čemuž začínám se svými sexy kruhy pod očima připomínat pandu.

Přestože je pátek, ani dnes se nevyspím - zítra totiž musím naklusat do školy, a ještě navíc mám prezentaci - upřímně jsem tu naši práci ani nečetla, protože moje anglistické já by muselo jít okamžitě spáchat sebevraždu. A víte co, je mi to úplně ukradené - svět se nezboří, ani když to bude práce na úrovni žáka prvního stupně základní školy. V neděli si zlepším náladu - jedu totiž do Jokohamy na koncert. Sice se mi příliš nelíbí nechávat manžela celý den o samotě, ale lístek nebyl levný a já tam opravdu moc chci. Což mi připomíná, že taky moc chci do Kanazawy, ale manžel mi nedokáže říct, jak to s ním bude - holt to když tak bude veliké dobrodružství: bez noclehu a bez zajištěné dopravy se vydáme do neznáma :D

Na závěr vás chci ujistit, že jsem na pokračování cesty do Tokia na konci roku nezapomněla, jen teď nemám ani čas ani náladu, tak ještě vydržte :)