Trapný citový výlev jedné duševně nevyrovnané studentky

Měla bych si smolit příspěvek na blog o cestě do Tokia, popř. odpovědět na bago mejlů, co se mi nahromadily. Místo toho sleduju seriál, čtu si fanfiction a teď se chystám na velmi trapný výlev připomínající kravské slintání (zdravím Sylvu a děkuji za její úžasné hodiny japonské literatury :D), za který bych se nejradši kopla a možná to v budoucnu i udělám, až si to zpětně budu číst.
Samozřejmě se to týká manžela, takže mi držte palce, aby se náhodou nestalo, že by se velice nudil a chtěl mě projet googlem...

O tom, že mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že bych se o někoho zajímala, jsem se už zmiňovala. A taky že mě nynější vývoj nějak ani nepřekvapuje. Co mě však překvapuje je to, jak moc jsem si na jeho přítomnost zvykla. Tím víc, že jsme teď spolu v Tokiu trávili tolik času, měli společný pokoj a spali na sousedních postelích. Myšlenka sdílení pokoje s klukem mě vždycky děsila, teď jsem si to ale užívala a začínám litovat, že nemůžeme bydlet spolu i tady na kolejích. Mohli jsme se totiž bavit těsně před usnutím, každý zachumlaný pod dekou a s displeji mobilů jako jediným zdrojem světla. Tyhle pro něj celkem nepodstatné okamžiky se pro mě staly jedním z nejlepších zážitků celé cesty. A taky možnost ráno ho osobně budit a sledovat, jak mu trvá celou věčnost, než si uvědomí, kde je a co se děje, s rozespalým výrazem a vlasama totálně rozcuchanýma :D

A ještě jedna věc, které si poslední dobou všímám - vždycky je to on, kdo se odděluje ode mě, nikdy já od něj, protože i když to zkusím, trvá na tom, abych ještě nechodila, abych s ním ještě zůstala. Co tím sleduje? Ví vůbec, co mi takovým chováním dělá? Stále prohlašuje, že si chce vzít Asiatku, chytrou holku s odlišným oborem než má on. A pak přijde, usměje se na mě, vypráví mi, co celý den dělal, škádlí mě a nechce mě nechat jít a já vždycky znova uvěřím, že třeba i mám nějakou šanci, jen aby mi příště zas připomněl, že nemám.

Ale už je pozdě - nedokážu si představit, co bez něj budu dělat. Já vim, že je to dost narychlo a že znim jak z přitroublý červený knihovny, ale jakmile ho jeden den nevidím, nudím se, nic mě nebaví a stále jen sleduju fejsbuk, jestli tam je, případně mám nastražené uši, abych ho slyšela, až se bude vracet. Asi už jsem ztracený případ. A když jsem na tom takhle po pouhých 3 měsících, co budu dělat za dalších 8 měsíců? Jedno vím jistě - probrečím týdny a při nejbližších prázdninách se - škola neškola - vydám do Polska, i kdybych měla měsíc hladovět, abych na to našetřila. Nechci o něj přijít, na to ho mám příliš ráda. I když je to blb (jak prohlašuji nejen já, ale i většina mého okolí). Je sice blb, ale dala bych všechno za to, aby to byl můj blb.

Jenže nikdy nebude. Co si budem povídat, nejsem ani hezká, ani chytrá, ani zajímavá. Nemám co nabídnout, nezasloužím si ho. Jsou to sice hezké měsíce, co spolu trávíme, ale v září to končí, stejně jako celé tyhle prázdniny - já se vrátím zpět do Olmu, zpět k zaběhnutému řádu, zpět k životu bez něj, ale tentokrát s vědomím, že existuje něco lepšího, co jsem až donedávna měla a o co jsem nenávratně přišla a už to nikdy mít nebudu.



btw věděli jste, že je podle čínského horoskopu ovce? A netvrďte mi, že tohle není osud XD