Na zítra mám mít stránkovou esej, další na čtvrtek, prezentaci a rozhodnuté téma na závěrečnou práci. A ještě jsem ani jedno z toho nezačala. Ptáte se proč nejdu něco dělat? Odpověď je, že se stejně na nic nesoustředím. Už tři dny si tu hraju na ošetřovatelku, starám se o manžela, nosím mu čaj, vitamíny, vařím mu jídlo a jakmile si jdu jen na hodinku lehnout, už mi volá, takže jsem docela i nevyspalá. Hodilo by se mi OČR, protože fakt vůbec nestíhám dělat své věci do školy. Ale přestože to vypadá, že si jen stěžuju, vlastně to dělám ráda.
Dnes už manžel vypadal o něco líp, dopoledne jsme si skvěle pokecali a byl to zase on - usměvavý a vtipkující. Oddechla jsem si, že už to má za sebou. Odpoledne jsem byla přesvědčená, že už je úplně vyléčen, protože dokonce i vylezl z pokoje a vykecával se na chodbě s Itó-san, vedoucí kolejí (a mě si ani nevšiml, když jsem prošla kolem). Když jsem viděla, že je vše v pořádku, šla jsem si na hodinku lehnout, protože jsem dnes spala jen 5 hodin (a začíná mě bolet hlava - doufám, že jsem to od něj nechytla). Po probuzení mě čekalo 7 zmeškaných hovorů.
Protočila jsem oči v sloup a šla se na manžela podívat. Vypadal hrozně. Jako že fakt zle. Chvílema se mi zdálo, že je totálně mimo. Teplotu měl 38.5 a mluvení mu dělalo problémy. Udělala jsem, co bylo v mých silách, abych mu zajistila pohodlí, a doporučila mu jít spát. Klid mi vydržel půl hodiny - pak volal znovu. Tentokrát už málem brečel, tak mi nezbývalo než si k němu sednout a konejšit ho. Nakonec zavolal Itó-san a bylo rozhodnuto, že pojede do nemocnice.
Chtěla jsem jet s ním, ale odmítl to. Nejdřív jsem si myslela, že to je mužská pýcha nebo tak něco, ale když se později nabídl Taku, že s ním pojede, manžel souhlasil a mně došlo, že už předtím se mě snažil zatěžovat co nejmíň, jelikož ví, že mám na zítra tu esej. Co si však neuvědomuje je fakt, že stejně udělám velký kulový, protože se o něj akorát budu bát. Nesnáším nemocnice a jakmile tam někdo musí jít, vždycky to obrečím, i když v podstatě o nic nejde. Já sama v nemocnici byla tak maximálně na vyšetření, nikdy hospitalizována (*klepe to na dřevo*), ale oba prarodiče z matčiny strany mi umřeli krátce po přijetí do nemocnice.
Nicméně tak závažné to snad nebude - podle mého soukromého tipu je to jen chřipka. Podle vývěsky tu prý řádí a manžel je ten typ, co se jen projde okolo nemocného člověka ve vzdálenosti 10 metrů a už to chytne taky. Navíc rád přehání, věčně mi tu vnucuje, že umírá, ale já bych to tak černě neviděla. Ale musím říct, že jak jsem ho tam viděla, měla jsem sto chutí ho obejmout a už nikdy ho nepustit. Nakonec jsem se spokojila jen s konejšivým hlazením po zádech (kavi ví, že na to není vhodná doba, ale v skrytu duše si gratuluje).
Tak teď se pokusím něco sesmolit na zítra a přitom budu mít nastražené uši, abych ho slyšela, až se bude vracet (snaží se potlačit dovětek "jestli se bude vracet")...
No comments:
Post a Comment