Sosuke Natsukawa - The Cat Who Saved Books

 *obsahuje spoilery a spoustu vzteku - byli jste varováni*

Tahle kniha na první pohled vypadá, že bude moc fajn – mluvící kočka, záchrana knih, hluboký lidský příběh. Co tomu může chybět?

Jak se ukázalo, tak docela hodně věcí. Třeba hned ten hluboký lidský příběh. Lidský příběh bychom možná měli – protagonistovi umřel dědeček, který se o něj staral, a zanechal mu malý antikvariát. Maník má depku, přestane chodit do školy (teda asi – dle vlastních slov by měl být hikikomori, což by ale znamenalo, že tam nechodil ani předtím??) a vysedává mezi knihami. Během „záchranných misí“ si uvědomuje, jaká všechna moudra mu děda předal, a rozhodne se v jeho odkazu pokračovat (Jak? Z čeho bude žít? Dodělá školu? Najde si práci? Jak zaplatí nájem? Tolik otázek a tak málo odpovědí…). Fajn, beru. Jako anotace to zní dobře, ale jakmile to otevřete, zjistíte, že to je tak jediné, co je na tom dobré.

Ne, kecám, ještě jedna věc ujde – pošťuchování protagonisty s kocourem, které mi připomíná Natsumeho a Nyanko-senseie z Natsume Yuujinchou. Ano, na to mě autor navnadil a já bláhová mu na to skočila. Příště si na ty kočky musím dát bacha.

Co se hloubky týče, ta je jak v dětským cachtacím bazénku. Motivace postav veskrze žádná nebo jen hodně hodně vágní, vývoj postav nelogický a příliš idealistický stejně jako pointa knihy - všechno se dá vyřešit pár upřímnými větami a na světě zavládne pokoj a mír. Asi tak. Kniha se se svými moudry hodí tak maximálně pro žáky základní školy, kteří se musejí potýkat s povinnou četbou. Jako jasně, protagonista je středoškolák, takže nemůžeme čekat žádné těžce filozofické myšlenky, ale všechno má svou mez a tahle teda byla nejen překročena, ale rovnou přejita bez povšimnutí asi jako označení prvních 50 metrů v desetikilometrovém závodě. Takhle povrchní blábol jsem naposledy četla… no vlastně v Sekai kara neko ga kieta nara, tedy dalším japonském díle (a zase s kočkou – proklaté kočky!). Je to stejné jako posledně – příběh dětinský, postavy prkenné, hloubka nulová. Ironií je, že jedna z postav se kdesi uprostřed rozčiluje, že knihy jsou v poslední době jednoduché a populární, že „ztrácí váhu“ a že je lepší, když je kniha těžká/složitá, protože když je kniha snadná, tak to znamená, že už to všechno známe a rozumíme tomu, zatímco když je těžká, tak je to důkaz, že je to něco nového a tedy pro nás výzva. Čtení knih je prý jako zdolávání kopců – je to prý složité, ale na konci je hezký výhled.

No uf, teda.

Tak zaprvé, autor by se buď měl řídit vlastní radou a nepsat infantilní knihy o 134 stránkách, kde si myslí, že sežral veškerou moudrost světa a teď nám ji milostivě předkládá v jazyce, který se hodí tak pro dítě v první třídě (pravda, četla jsem anglický překlad a ne originál, ale nevěřím tomu, že by se překlad dal takhle zmršit), nebo by se měl přestat chovat povýšenecky, že pouze knihy typu Sto roků samoty, kompletní Shakespearovo dílo nebo Pýcha a předsudek stojí za přečtení a zbytek je verbež (btw to je teda výběr přesně pro mě – vyhýbám se všem třem). Kdyby tam aspoň dal japonské autory, tak by si řekla „no jo, nacionalista“ a mávla nad tím rukou, páč tyhle typy nemá cenu řešit, ale tohle mě teda tak akorát nakrklo. Jako kdyby každý, kdo nemá načteného kompletního Victora Huga, jen ztrácel čas. Jako jasně, Bídníci byli skvělí, ale nevidím důvod, proč je někomu vnucovat a nepřečíst si radši i něco současného, třeba jen tak, pro zábavu. Ne všichni čtou knihy, aby se vzdělávali; někteří v nich hledají relax a pauzu od reality. Neumím si dost dobře představit, že bych třeba u Nietzscheho nebo Faulknera relaxovala (za mě je to tak dobrý vzít a zahodit, ale na rozdíl od autora nemám potřebu někomu vnucovat, co má číst a co ne). A kupodivu existují i „snadné“ knihy, které mají co říct, ale autor se kolem nich asi ani neprošel, chudák.

Už takhle zhnusenou mě pak dorazila vynucená amatonormativita a sexismus: máme kluka-protagonistu, a přidáme holku, co mu přinese úkoly (protože je předsedkyně třídy, až takhle závažný důvod má) - no to přeci musí být láska! (jak zmiňuje hned několik postav) Že se za protagonistou staví i nějaký spolužák (když protagonista zmiňuje, že nemá žádné kamarády), to nic, to nevadí, to přeci nic neznamená. Asi nemusím poznamenávat, že role dívčiny je stát svému protagonistovi po boku, div ho zbožně neobdivovat, nebýt prakticky k ničemu a ještě posloužit jako rukojmí, aby se maník mohl předvést a měl koho zachraňovat. Ugh -_-

Teda takhle nakrknutá na knihu už jsem zase dlouho nebyla. Buďme rádi, že je to „jen“ 134 stran – víc bych stejně nesnesla. Horší je, že od stejného autora mám doma ještě další knihu, tentokrát delší a v japonštině. Bojím, bojím…

Uvítání v roce 2022

Vítám vás v novém roce!

Další přežitý rok – už se mi tu nějak hromadí J

Hang in there it's Friday soon

Rok 2021 byl… no, byl. Asi. Něco se určitě dělo. Ale páč ho nedokážu rozlišit od toho předchozího, který byl sám o sobě (s výjimkou celosvětové pandemie, že ano) celkem nevýrazný, tak to nejspíš nebylo nic extra důležitého. Asi. Práce, dovolená jen v podobě prodloužených víkendů, knihy, šití. Občas přijela některá kamarádka nebo jsem naopak někam jela já – třeba na podzim jsem absolvovala mini Tour de Morava, kdy jsem za tři dny navštívila tři města. To je ale tak zhruba vše, co se za celý rok odehrálo. Byl to tedy vcelku klidný rok, a to i co se zdraví – jak fyzického, tak psychického – týče. To oceňuji a prosím si i do budoucna.

Tak trošku čísel:

• 4 šaty ušité – troje letní, jedny na promoce (už i s páskem!)
• 2 sukně – jedna podzimní a jedna spodnička
• 56 knih přečtených – tentokrát celkem dobré tituly jako Annie on My Mind, Podivné počasí v Tokiu, Mrtvá a živá, The Scum Villain’s Self-Saving System nebo The Shape of Darkness.
• z toho 4 japonsky – tady teda výběr nic moc; nejlépe z toho vyšlo Diorama od Nacuo Kirino
• 4 fanfikce napsané (všechno oneshoty, celkem jen asi 12 tis slov)
• 10 jdram a 4 filmy zkouknuté (tvrdí mydramalist; a k tomu dost dropnutých, páč meh; zlaté Last Friends, co jsem zrovna teď znovu zkoukávala – takové věci už se dneska prostě netočí)

Moje džungle v práci 

Vzato kolem a kolem, vůbec nevím, co jsem vlastně dělala a co se kolem mě dělo. Asi nic. Asi jsem si prostě spokojeně četla, ignorovala realitu a spala. To mi, koukám, jde. Jo a na konci roku jsem se teda vybičovala k nějakým těm fanfikcím, za což se předně pochválím, protože jsem alespoň něco stvořila (pod záminkou procvičování angličtiny, jak jinak), a přestože nemám představivost ani schopnosti co se psaní a angličtiny týče, měla jsem odvahu to vypustit na AO3, za což si teda dávám obdiv. A vzápětí si postesknu, že nemám představivost ani schopnosti a všichni ostatní píšou daleko líp a já bych se vůbec neměla o cokoliv pokoušet a měla bych se jít radši zahrabat. A takhle je to se vším.

Tolik loňský rok. Letošek možná bude …jiný. Mění se nám vedení, tudíž i nadřízený, a nikdo netuší, co bude, jestli dojde ke změnám a jak velkým. Docela se toho bojím – do teď to bylo takové příjemné, že nadřízený se držel dál, všechno nám tlumočila vedoucí a vždycky se dalo nějak domluvit. Těžko říct, jaké to bude letos. Na rovinu říkám, že jakmile na mě někdo zvýší hlas, tak se mu tam rozbrečím.

Tak s tímhle já vstupuju do nového roku a držme si palce, abychom na konci roku ještě nějakou práci měli.