Další várka věcí, co Japonci běžně dělají a nám obyčejným smrtelníkům to připadá zvláštní, nepochopitelné či nás to přímo štve.
1) Knihkupectví
Jestli nějaký obchod zbožňuju a zajdu tam pokaždé, když jdu okolo, tak je to knihkupectví. Ani nemusím mít v úmyslu něco koupit, prostě se jen ráda dívám, co vyšlo nového, o co je zájem a co nám prodejci doporučují jako nejlepší novinky. Japonská knihkupectví jsou v tomto ohledu skvělá, protože jak mají knížky vyrovnané do komínků, tak hned poznáte, co se prodává a o co naopak nikdo nestojí. Momentálně mě třeba fascinuje, že ze dvoudílné Akuten no kjoši se víc prodává druhá část. Ale o tom mluvit nechci. Co mě na těchto knihkupectvích fascinuje (a co mě neskutečně sere), je fakt, že knížky nerovnají (jen) podle žánru a autora, ale hlavně podle nakladatelství. Takže když netušíte, pod kterým nakladatelstvím vyšla knížka, o niž máte zájem, jste s prominutim v prdeli. Pokaždé se snažím najít své oblíbené autory a pokaždé selhávám. Pokud ta knížka není vyloženě vystavená, nenajdu ji, ani kdybych se zbláznila. A nejhorší je, když chci vědět, co od toho autora všechno mají - to je předem prohraná bitva; pár kousků je tady, pár támhle, pár někde úplně jinde...
Nedivte se, že mám radši Book OFF - tam to rovnají podle příjmení autora (a já jim za to div nelíbám ruce).
2) Mluvící záchody
Asi nikdy nepochopím, co vedlo Japonce k tomu, aby vymysleli mluvící záchody. Kdyby skončili u vyhřívaného prkýnka, úplně by to podle mě stačilo. Ale oni ne - oni si musí vymyslet víc funkcí, než kolik zvládá můj mobil, samosklápěcí prkýnko, automatické splachování a ještě vám pustí zvuk proudící vody, aby náhodou někdo neslyšel, jak vykonáváte svou potřebu. No a teď na mě ten záchod i promluvil a to už jsem si řekla, že to je moc.
Na druhou stranu pořád lepší, než typický japonský záchod a lá díra v zemi...
3) Čtyři roční období a tříbarevné kočky
Když jsem v Japonsku byla prvně, stočil se jednou rozhovor na podnebí a já se nestačila divit, když mi dotyčná osoba tvrdila, že Japonsko je naprosto úchvatné v tom, že má jako jediná země na světě čtyři roční období. Asi jsem na základní škole ten den zrovna chyběla, ale mám takovou mlhavou představu, že u nás taky máme jaro, léto, podzim a zimu. Když jsem se to snažila protistraně sdělit, rázně to odmítala.
Stejný případ nastal, když mi kdosi tvrdil, jak je skvělé, že má Japonsko (jako jediné) tříbarevné kočky. To myslíte vážně? Japonsko si prostě rádo všechno přivlastňuje - asi nejvíc mě dorazilo, když jsem tuhle koukala na televizi a tam mi zarytě tvrdili, že pokrm, který známe pod názvem hemenex, pochází z Japonska. To už bylo příliš i na mě.
Mimochodem, opačným problémem je, jak jsou Japonci děsně překvapení, když jim řeknu, že to a to u nás nemáme - ať už je to takenoko, Moss Burger nebo Uniqlo. Holt nejsou tak světoví, jak si myslí.
4) Chodci, choďte vlevo
Je celkem logické, že se na silnicích u nás v českých zemích obvykle chodí vlevo. Je přeci mnohem bezpečnější, když chodec vidí přijíždějící vozidlo a může se situaci přizpůsobit a naopak řidič vidí chodce a může se vyhnout. A zrovna Japonci si na bezpečnost potrpí - eskalátory, co vám hlásí, že se blíží jejich konec, tak abyste nezakopli; hlášení v metru, že mezi vagonem a nástupištěm je díra, tak abyste tam nespadli atd. Pak ovšem vyvstává otázka, proč se na japonských silnicích, přestože se jezdí vlevo, chodí taktéž vlevo. Chodci tak nemají možnost vidět auto přijíždět, což mi osobně na mých cestách dost vadilo. Někteří to řešili odrazkami a různými formami osvětlení (blikající náramek, lucernička na čele atd.), ale stejně si myslím, že by je měl někdo naučit chodit po druhé straně silnice. Jen pro jistotu.
5) Protikladnost
Tohle téma už jsem trochu nakousla v minulém příspěvku, tehdy pod názvem Plýtvání. Tentokrát se opět hodlám zabývat plýtváním, ale v jiném ohledu. Japonci věří, že by nic nemělo přijít nazmar. Proto maj dvě stě padesát kategorií na třídění odpadu a můžou se díky tomu poplácat po zádech, jak skvěle vše využívají a recyklují. Ovšem nikdo už nemluví o tom, že kdyby v obchodech nedostávali mrtě sáčků, papírových obalů, plastových obalů, izolep a všeho toho svinstva, nemuseli by mít tolik odpadu. Dnes jsem si třeba koupila takové ty nízké ponožky a co z toho bylo bordelu - tak nejdřív takový ten tvrdý papír, na který jsou navlečené, u toho plastový háček, díky kterému to na krámě viselo, pak plastová fólie, igeliťák, do toho mi hodili účtenku a celé to přelepili izolepou. Některé věci se pak před vložením do normální igelitky dají ještě do neprůhledné igelitky, aby jó nikdo neviděl, co jste si to koupili. Dalším příkladem jsou sladkosti - to máte ten hlavní obal, uvnitř další jednotlivé obaly a nejlépe ještě poslední vrstvu obalů, abyste toho smetí náhodou neměli málo. Nechtějte vědět, jak vypadá můj pokoj po celodenním nakupování. A nejhorší je to pak roztřídit. A roztřídit to musíte, jiné cesty není.
Napadlo vás, že kdybyste neměli tři sta padesát obalů, nemuseli byste mít tolik smetí a tolik toho třídit?
Bonus: Co štve Hanku - nerovnoprávnost
Když se mluví o Japoncích, tak se každému asi vybaví, že jsou přehnaně slušní. Ti trošku znalejší zase vědí, že Japonci se vyhýbají očnímu kontaktu - třeba v metru nebo tak. Všichni kývem, jako že známe, no a pak sem přijedem a nestačíme se divit, že si pro pohledy okolí najednou připadáme jako zviřátka v zoo. Že prý se Japonci na nikoho nedívají - pche! Jakmile jste cizinec, existují jen dvě možnosti - koukají na vás, dokud nemáte pocit, že sem nepatříte, anebo vás zcela ignorují a přehlížejí jak rodné lány. Druhá možnost se zdá být přijatelnější, ale třeba v situaci, kdy jde o starou babičku, kterou pouštíte sednout (protože japonská mládež ten svůj línej zadek nezvedne), a ona vaši snahu o upoutání její pozornosti ignoruje, čímž způsobí, že na vás ostatní koukají, tak si připadáte značně nepatřičně a máte chuť se propadnout do země.
Japonci se vyhýbají očnímu kontaktu a na lidi nekoukají - ale vy, jakožto cizinec, se mezi "lidi" neřadíte. Nejste na stejné úrovni jako běžní Japonci a dokud budete mít evropské rysy, tak na stejné úrovni nikdy nebudete. Já jsem si zvykla, protože na lidi nekoukám, a tudíž o jejich pohledech nevím. Co oči nevidí... Ale taky jsem si prošla fází, kdy mě tohle neuvěřitelně zvedalo mandle, takže Hanku chápu. Holt jsme si všichni rovni. Ale někteří jsou si rovnější...
No comments:
Post a Comment