Vítejte v Šiinokijamě

Kavi se opět podařilo probojovat do Japonska, kde hodlá strávit celé léto - záviďte XDD

Na počátku všeho stála myšlenka, že letošní léto fakt nechci trávit zavřená 24/7 v pokoji a sledovat seriály - to v podstatě dělám celý rok. Při hledání možností, jak se dostat do Japonska a přitom aby mě to moc nestálo jsem narazila na projekt wwoof, který nabízí lidem z celého světa možnost jet dobrovolničit do Japonska za ubytování a stravu. Kavi tehdy ještě nebyla ponořená v depkách a sebelítosti (nebo alespoň ne tolik), takže si řekla "Cool!" a upsala se jedné rodince kdesi na jihu Izu. No a pak jsem celé měsíce trnula, co mě to vlastně čeká.
22. června v 10 ráno jsem odlétala - tzn. že jsem vstávala v 5, abych vše dobalila (a hádejte, kdo zapomněl mptrosku doma na stole, hm? -_-). Hned na Ruzyni jsem ovšem neprošla přes kontrolu kovů, takže zkoumali i moje páskovky, jestli v nich snad nepašuju kulomet. Což není moc fajn, protože když neprojdete ani na letišti v Praze, ve Frankfurtu vás sežerou. No nakonec jsem se do toho letadla napašovala a přežila první hodinu cesty. Ve Frankfurtu se mi pak povedla velmi zajímavá věc, a to že jsem se úplně vyhla kontrole (krom pasu - ženská na mě nevěřícně zírala, když viděla, že letim do Narity). Pořád jsem si říkala, jestli mě vůbec pustí do letadla, když jsem tak šikovně proklouzla, ale kupodivu se povedlo.
Bohužel jsem však v letadle narazila na Japonce, jehož anglina byla mnohem lepší než moje, tak mi pak celou cestu nezbývalo než předstírat, že neumím anglicky, načež mě steward pořád měl za Němku a mlel na mě německy a já jen třeštila oči, co za zrůdnosti se mi to vlastně snaží sdělit.
Těch 11 hodin bylo příšerně dlouhých, tím víc, že jsem nemohla usnout a výběr filmů byl tentokrát dost mizerný. A pod námi furt Rusko. Letíte 3 hodiny - Rusko. 5 hodin - Rusko. 9 hodin - furt to zatracený Rusko. A celou dobu bylo světlo - vůbec netuším, kam se vypařila noc *krčí rameny* Každopádně jsme v 7 ráno místního času dorazili do Narity. Japonci si v klídku prošli okolo kontrol a nás cizince nahnali do úzkých lajn fronty, což mi nápadně připomínalo nahánění dobytka na porážku. V hlavě se mi celou dobu honilo: "Tak a to je konec - nemám vízum, to mě dozajista vyhodí a pošlou zpět domů." Ale když jsem tam přišla, ženská si prolistovala pas a spustila na mě hned japonsky, že už jsem tady byla, že? a jestli jedu cestovat, tak jsem jí to odkejvala, nechala se vyblejsknout a sejmout si otisky prstů a byla přivítána v Japonsku. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Když jsem si ulovila svůj kufr, kterému mile přezdívám Kráva, říkala jsem si, že teď už to teda přijde - vyberou si mě a prohledají mi kufr a najdou tu slivovici a dozajista mě zavřou za pašování nebo tak. No úředník se na mě akorát kouknul, s pasem v ruce se poptal, jestli jedu zase rjúgakuovat, já že ne, že tentokrát jen cestovat, tak kývnul a pustil mě dál.
A Kavi přestala být tou českou Kavi, která se všeho bojí, a změnila se na japonskou Kavi, která se nebojácně procházela Tokiem celou noc :)

Vláčkem jsem zamířila do Tokia, ubytovala se a vyrazila do ulic, protože jsem měla jen jeden volný den, než nastoupím do práce. Budete se divit, když napíšu, že první obchod, do kterého jsem vlezla, byl BookOFF? :D Jela jsem na Haradžuku podívat se na nové šperky a hadry (mám nový přívěšek na krk), pak pěšky na Šibuju, kde jsem si dala milovaný unagi don a prolezla další BookOFF (5 nových knih) a Uniqlo. Tou dobou jsem však byla už příliš unavená a uchozená, než abych se táhla ještě na Ikebukuro, tak jsem to zabalila, dojela zpět na hostel, dala si čúhai a prospala se až do dalšího dne.

V pondělí jsme se pak s Krávou vydaly do Atami, pak dolů do Itó a nakonec až do Izu Šimoda, což mi zabralo asi 4 hodiny. Tam jsem ještě měla přesednout na autobus, ale nakonec si mě tam odchytla sama paní Suzuki, která jela do Šimody na nákupy. Zaplať pánbůh za to - s Krávou už bych se dál táhnout nechtěla. Už takhle mám od ní obrovskou modřinu na předloktí a na noze. Setkala jsem se i s dalším dobrovolníkem - Taiwancem Hanem, který už je ale zase fuč. Paní Suzuki je děsně milá a genki osoba, ale nesmí se moc namáhat, protože má nemocné srdce. Han byl děsnej optimista a furt něco fotil, hlavně pak sebe s něčím, u čehož se vždycky příšerně křenil, a byla s ním sranda. Hned první den jsme ještě stihli projít park hortenzií, kde Hana ovšem mnohem víc zaujali krabi, kteří byli všude okolo.

A pak už jsem se konečně dohrabala do svého nynějšího bydliště. Prošla jsem si vstupním mini pohovorem a byl mi přidělen pokojík v podkroví, kde je furt tma, ale aspoň jsem tam zatím sama. Majitelé tu žijí sami dva s obřím kocourem, nechávají si od dobrovolníků říkat "mama" a "papa" a jsou docela puntičkáři. Jelikož já jsem levá a tak nějak moc nevím, co dělat, tak si připadám jak trotl největší. Je tu asi gazilion různých talířů a misek a bůhví čeho všeho, co si musím zapamatovat a kam to patří; něco se myje v myčce, něco ne... Ale aspoň tu nemají tři prdele věcí, co se musí recyklovat - akorát mě sere rozdělení kartonů od mléka a od džusů (proč?!).
Včera jsem taky byla poprvé uklízet zdejší chatky - a to vám řeknu, to je fakt humus. Dostala jsem dvoustránkový seznam všeho, co je tam potřeba při každém úklidu udělat, při jehož čtení mám chuť si vytrhávat chomáče vlasů. Některé jsou navíc tak typicky japonsky zbytečné (luxovat podlahu po směru prken, utírat stoly po směru dřevěných vzorů... wtf?!). Naštěstí se tu v náhodných intervalech objevuje i jeden Japonec-brigádník, který je fajn a často si dělá přestávky (jelikož je placen od hodiny) :D
Můj život se tu tedy smrsknul na práci, jídlo, práci, spánek. Internet vidím akorát tak na hoďku po večeři (asi v 11 místního času) a má rychlost mrtvého šneka v koloně, takže stíhám tak maximálně projet fejsbuk a twitter a s trochou štěstí i chvilku mrknout na tumblr. Videa mi to nepřehrává prakticky vůbec a stahování trvá hodiny (stejně jako upload fotek - jedu od půlnoci do teď (14 hod) a jsem na 50 % ¬_¬
V okolí tu krom nekonečných silnic a lesů nic není (v dálce ovšem vidím oceán - jak se k němu dostat a jak dlouho to trvá, netuším). V noci je tu celkem kosa a asi miliarda komárů - moje nohy vypadají, jak když mám neštovice. Včera jsem pak viděla obřího pavouka, že jsem až měla chuť skočit z okna. A to nemluvím o opicích, hadech a dravcích, co se vrhají střemhlav mezi auta, aby ty hady chytili a odnesli si je (včerejší zážitek z výletu za nákupy). Holt venkov...

Znovu mě sere sprcha - ta zdejší má taky jen dva stupně - horoucí peklo a arktické ledovce -, které pravidelně střídá po 30 sekundách >.< Na ofuro jsem nadávala jak špaček, když jsem ho musela čistit, ale když si do něj vlezete, to je panečku blaho ^^
Jo a mám tu šestikilového kocoura, který se mi furt naváží do pokoje, ale nechce si se mnou hrát (sice se jmenuje Mjánosuke, ale já mu přezdívám Škopek) :D
Po Hanovi tu máme tu nového Taiwance - Kjú-kun. To je ještě větší trdlo než já, takže si najednou připadám úplně skvělá, ale je to strašně milej klučina :)
A včera byla sobota, tak jsem si říkala, jak zkouknu Arashi no Shiyagare v reálném čase - a ona nešla televize (samozřejmě naskočila až po skončení pořadu - to je prostě tak typické -_-)

To je prozatím vše a tady si ještě užijte spoustu fotek toho ničeho, co tu máme: http://kavi3.rajce.idnes.cz/JAPAN_2 :D