Bylo nás 10 aneb cesta do Nikkó a zase zpátky

Jedno upozornění před čtením: psaní tohoto příspěvku probíhalo v rozmezí tří dní, takže přítomné a minulé časy trochu nesedí a já jsem líná to přepisovat. Just deal with it. A obrázky se mi prostě nechtějí otáčet správným směrem, ať dělám co dělám :-(


Minulý týden je jedna velká šmouha. Nějak se mi to všechno spojilo dohromady, takže si jednotlivé dny nevybavim. Nicméně se vyvinula určitá rutina - ráno škola, pak rychlá večeře u telky/v kuchyňce a studijní večer s manželem až někdy do tří do rána. Tahle praxe byla narušena jen jednou, když už jsme oba umírali hlady, tak jsme se v půl 12 v noci rozhodli jet někam na jídlo. Všude už bylo v tuhle hodinu zavřeno, krom malinkého nenápadného domečku při cestě do školy. Jak jsme se později dozvěděli, běžně zavírají v 11, ale ten den jsme měli štěstí, takže jsme si dali jakitori jako půlnoční svačinku a zapili to pivem. Půl litr piva na mě však byl moc, takže jsem byla ráda, že už je fakt pozdě a nejezdí auta, protože bych byla na placku. Asi jsem to přepískla, protože manžel nebyl nadšen a asi se mnou už pít nikdy nepůjde, já však byla veselá.

Dalším významným momentem tohoto týdne je den, kdy jsem manželovi uvařila k večeři karé raisu, které jsem původně měla mít druhý den k obědu. Sice se řeklo, že mi to oplatí, ale vyhnul se tomu, a zatímco já tu hladověla, Nikodém jel se svým novým kamarádem na oběd. Tehdy jsem se zařekla, že krom pomoci s úklidem už mu taky nikdy nebudu vařit. Tak sobeckýho člověka jste snad ještě neviděli - všechno musí být po jeho a jakmile je to trošinku jinak, tak už je oheň na střeše. Momentálně tenhle příspěvek píšu ve společenské místnosti, protože dnes večer se se svým počítačem budu muset rozloučit, protože Nikodém potřebuje napsat mejly. Co na tom, že je neděle a že mu stejně nikdo neodpoví. Co na tom, že je to můj komp a můj net - on na něj má očividně větší právo než já. Občas ho vážně nenávidím.

Na druhou stranu dokáže být strašně příjemný člověk (pokud přežijete tu hnusnou stránku, jako že se vám vysměje do xichtu, když neznáte nějakou jap. gramatiku, kterou on považuje za důležitou). To bylo vážně hnusný a kvůli špatnému dni ve škole a pocitu naprosté bezmocnosti kvůli počtu neznámých kanji a blbě napsanému testu, jsem to ten den neunesla a během studijního večera se kapku sesypala. A on mě asi patnáct minut uklidňoval podobným způsobem, jako to dělá Sylva, takže jsem byla schopná pokračovat. A za tenhle přístup jsem mu strašně vděčná.

Ale stejně ho dost lidí nesnáší - zrovna včera jsem měla japonsko - anglický rozhovor s vedle bydlící Číňankou, která si celou dobu stěžovala, jakej je Nikodém sebestřednej blb a že já jsem na něj příliš hodná. Na mě dá, takže se mám pokusit ho trochu změnit. Jak to asi mám udělat? Jak jsem psala na twitter - mám mu snad odepřít sex, kterej nemáme?

Každopádně je pravda, že jsem na něj až příliš hodná. Děsí to Ninu, T'Sal, Warrion. Mě děsí, že mě to neděsí. Znám ho tři týdny a mám pocit, že jsem s ním celý život. A upřímně - jsem připravená s ním být i do budoucna. Ono se tak nějak nic jiného ani dělat nedá - jsem tu zadržovaná na rok a moc přátel jsem si nenašla (a někteří starší přátelé se mi pro jistotu vyhýbají), takže pokud nechci skončit v naprosté izolaci, nemám na vybranou a musím se přifařit k Nikodémovi. Ono to má i své výhody - on je moje sebevědomí a dostanu se tak na místa, kam bych se sama neodvážila.

Ale abych se vrátila k tématu - týden prostě uběhl. Pátek byl významný hned ze dvou důvodů - poprvé jsem šla na oběd do místní menzy, což je zásluha Niny, protože já se tam sama bála. Byly jsme tam ještě v době vyučování, takže tam (krom manžela) skoro nikdo nebyl, a tudíž si dokonce i bylo kam sednout.

Druhým bodem je pak večerní návštěva vzdáleného supermarketu, díky níž jsem zjistila, že existuje tzv. Orion-dóri, což je velice dlouhá ulice/nákupní pasáž. Rozhodně se tam musím někdy zajet podívat, co tam všechno mají, protože to vypadá opravdu velmi zajímavě. Vůbec jsem o tomhle místě nevěděla, nikdy jsem tudy nejela - většinou se totiž jen držím míst, která znám (jichž v Ucunomiji zrovna moc není). Ještě jeden postřeh spojený s touto cestou - zatímco jsem před obchoďákem čekala na zbytek skupinky a klepala se zimou, málem jsem umřela na obrazné vykrvácení z nosu. Nevím, kde se berou, ale je tu obrovská spousta strašně pěkných Japonců. Asi si příště s sebou vezmu židli, sednu si tam s popcornem a budu slintat blahem XD
Nejdůležitějším dnem týdne byla ale bezesporu sobota. Byl totiž naplánován výlet do Nikkó. Nikkó je malinké městečko asi hodinu cesty vlakem známé především jako součást světového dědictví Unesco díky místní svatyni a dále pak vodopádem Kegon, jezerem, posvátným červeným mostem atd. Ale to bych nebyla já, aby se něco nepodělalo. Odjezd byl stanoven na 5:45. Mě vzbudilo až klepání na dveře v 5:50. Takhle rychle oblečenou jste mě ještě neviděli - div jsem se nepřerazila, abych to stihla a neodjeli beze mě. Měla jsem co dělat, ale nakonec jsem to přeci stihla a musím Puji poděkovat, že na mě zaklepala - manžela to nenapadlo.
Ve škole jsme vyzvedli ještě dvě dívčiny a už se jelo směr nádraží, kde jsme nechali kola, pak rychle koupit lístky, najít správný vláček a s úlevou si vydechnout. Skoro hodinová cesta začala poněkud vesele, ale brzy na všechny dopadla únava a hlad - bylo půl osmý ráno, málokdo se pořádně vyspal a o snídani nemohla být ani řeč. Ale aspoň jsme se zahřáli - venku se totiž dost ochladilo a já tu mám nejteplejší věc rolák a rukavice, takže jsem cestou na nádraží málem zmrzla.
V Nikkó bylo mrtvo. To víte, sobota 8 ráno, normální lidi ještě spí. Když jsme se konečně shromáždili za turniketama, což chvilku trvalo, neboť jedna dívčina ztratila lístek a tudíž to musela nelegálně přelézat, koupili jsme si lístky na autobus (2 000 jenů - to je teda pálka) a zatímco se čekalo, jsme se napájeli z pramene mládí. Tedy především kluci, kteří to ale stejně nepotřebujou, protože už takhle se chovají jak dvanáctiletí.
Autobus nás zavezl úzkou křivolakou silnicí až na horu (na jejíž jméno se neptejte, protože jsem ho absolutně nepochytila), kde byl nádherný výhled do okolí. A ještě lepší byl o kousek výš, kam nás vyvezla pidi lanovka. Od tamtud byl vidět jak vodopád Kegon, tak jezero za ním. A protože je podzim, tak samozřejmě okolní momidži. Musím uznat, že to byl vážně krásný pohled.

Výhled na okolní kopce

Jak jsem tam tak stála a fotila, zeptala se mně nějaká Japonka, jestli mi není zima a za chvilku už mi vykládala, že bydlí v Ucunomiji a že je hostitelskou rodinou pro zahraniční studenty. Trochu mě to zaskočilo, protože se častěji stává, že si mě lidi absolutně nevšímají, i když se na ně snažím mluvit.

Když se všichni dost vynadívali, jelo se lanovkou zpátky a čekalo se na autobus, který by nás zavezl do Čúzendži. Touhle dobou už bylo všude plno aut a turistů a autobus byl totálně přecpanej. Cestou jsme tedy stáli, ale naštěstí to nebylo daleko a v autobuse byla naše druhá/čínská skupina, která vyrážela o něco později. V Čúzendži jsme se nejdříve vydali k vodopádu Kegon (a cestou pořídili obligatorní snímky u červeného javoru).

Vodopád to byl opravdu hezký a s těma barevnýma stromama okolo to bylo vůbec krásný, takže jsme si všichni hráli na Japonce a fotili o sto šest. Vždycky mi to u turistů v Čechách přišlo divný a teď dělám naprosto to samý (včetně focení jídla).

 

Další zastávkou bylo jezero hned vedle brány torii, a díky slunečnému počasí se jeho hladina nádherně leskla (ale voda byla úplně ledová).

O další spoustu fotek později manžel navrhl, že zajdem do nějaké místní svatyně, která je jen 20 minut pěšky. Jeho tempem mrtvého šneka jsme to sice šli asi třičtvrtě hodiny, ale protože se šlo podél jezera a z druhé strany byla stráň s barevnými listy, zas tak zlý to nebylo. Svatyni jsme našli poměrně snadno (velký červený objekt nemůžete minout ani kdybyste chtěli), ale jak se později ukázalo, nebyla to ta svatyně, do které Nikodém chtěl. Mně to bylo vcelku šumafuk - nadšeně jsem se vyšplhala do věže se zvonem a zazvonila si, pak jsem fotila vše okolo a nakonec si i prošla hlavní část svatyně. Z výkladu mám sice jen zhruba půlku, protože místní mnich či co mlel jak o závod, ale i tak to byla zajímavá prohlídka (a ten výhled ze shora!). Ještě pohledy a mohlo se jít zpátky.

Cestou jsme opět potkali druhou, čínskou skupinu, která mířila přesně tam, kde jsme už byli. My se vydali hledat něco k jídlu. Místní ceny mě ovšem přesvědčily, že i bez jídla se dá žít, takže jsem jen upíjela čaj, který byl naštěstí zadarmo. Manžel seděl naproti mně a každou chvilku se mě ptal, proč si nás ti Japonci, co seděli za mnou fotí. To bylo poprvé, co se mi tohle stalo - většinou si nás nikdo nevšimne, byť tu máme holku s dlouhými blond vlasy a dívčinu kdesi ze Sýrie či odkud, která nosí šátek a pravidelně se modlí směrem k Mecce. Jediné zvídavé pohledy pocházejí od malých dětí, které si asi ještě nezvykly (už jsem taky zjistila, proč se nikdy neusmějí, jako to dělávají české děti, když se na ně usmějete - v Japonsku se prý už odmala učí na nikoho cizího se neusmívat a radši ani nenavazovat oční kontakt, aby se nestali obětí obtěžování a tak).
Díky šnečímu tempu půlky naší skupinky jsme prošvihli autobus - fronta byla aspoň 20 metrů a přijíždějící autobusy už plné. Výhodou ovšem byl velmi přitažlivý klučina, který měl na starosti právě naši linku autobusu. Jak už jsem se zmiňovala v Ucunomiji (a očividně i okolí) je spousta pěkných Japonců.
Cesta autobusem zpátky do centra Nikkó byla velice uspávající - i já jsem měla co dělat, abych neusnula. Navíc to šlo poměrně pomalu, protože všude bylo plno aut a muselo se jet opatrně kvůli velmi častým zatáčkám. Byly asi 4 odpoledne, když jsme přijeli k hlavní svatyni Tóšogu a než jsme se vyšplhali až k hlavnímu vchodu, slunce začalo pomalinku zapadat. Shodli jsme se, že nemá cenu chodit dovnitř - stejně bychom to nestihli projít. Takže jsme jen brousili okolo a díky tomu jsme měli štěstí na skupinku dívek a dva chlapce v kimonech. Dlouho se přemítalo, jestli se jich dovolíme o focení nebo ne, manžel se bránil až nakonec šel Taku - Kanaďan japonského původu, který má velmi zajímavý smysl pro humor a momentálně se stal Nikodémovým nejlepším kamarádem (takže když se s manželem dohodnem, že někam zajdem, Taku jde taky).

Manžel a Taku v popředí

Pak jsme taky zastihli pravého rikšu a malou holčičku v kimonu. Nebyla ovšem jediná - člověk by řekl, že už nastala slavnost Šiči-go-san.
Cestou zpátky se manžel zase vlekl tempem mrtvého šneka, takže jsem si řekla, že se skočím pozeptat po pohledech. Nevěřili byste, co je za problém sehnat pohled - všude maj jen sety, nikde jednotlivé a když jsem se po nich ptala, obsluha se zasmála jako kdybych chtěla modré z nebe. Díky tomu jsem ovšem dorazila pozdě na zastávku autobusu a způsobila tak problémy. Nicméně na nádraží jsme se dostali, do vlaku domů taky a pár desítek minut velice ospalé jízdy noční krajinou jsme vystoupili zpátky v Ucunomiji. Ještě nás čekala cesta na intrák.
Cestou jsme se ale nějak rozdělili a já skončila ve skupince s manželem, Takem, dvěma Číňankama a jedním Číňanem. Nevím, jak a kdy se to rozhodlo, ale po cestě jsme se stavili v nějaké restauraci rychlého občerstvení na večeři - já si dala hamburgr se sýrem a rýži (protože je to MASO!) a pití jsme měli na výběr z docela dost možností a tolik, co vypijem. Když co vypijem, tak co vypijem - já stihla ochutnat melounovou fantu, pomerančový džus a po jídle obligátní kafe. Tak přecpaná už jsem dlouho nebyla.

Manžel a Taku se rozhodli naučit Číňany nějaká nová polská slovíčka - a oba jsou teď zaujatí slovem "obřezanie" - že prý to zní jako lazaně. Proto jsem celé dny nucena od těch dvou poslouchat fráze "Futari de obřezanie wo šimašó!" Takže přinutili všechny tři Číňany svorně opakovat "obřezanie", což ale ještě nebylo nejhorší - Taku se rozhodl ukázat jim význam toho slova v japonštině a Číňan, netuše o co jde, to přečetl v té japonštině a pěkně nahlas. Vedlejší stůl umlkl a my tři znalí významu slova se skládali smíchy. Aby té srandy nebylo málo, manžel odešel bez placení a vůbec si to neuvědomil a pak když se mělo odjíždět, všichni už byli připraveni vyrazit, jen manžel tam furt s kolem zápasil. Na Takuovu otázku, co mu tak dlouho trvá, manžel odvětil, že nemůže najít tu správnou díru, takže jsem lehli smíchy zas.
Ten den jsem byla totálně mrtvá, ale ještě jsem se dotáhla na manželovu lekci polštiny pro Kó Hei Bon, malou Číňanku, která vypadá tak na 14 maximálně. Nakonec jsem ji musela zachránit, protože manžel se tak rozjel, že ani po půlnoci jí nechtěl dát pokoj - trápil ji s eRkem a chudák Číňanka už nemohla. Stačila výhrůžka, že mu na noc nepůjčim noťas a už bylo po hodině polštiny.
Ani tuhle noc jsem se ale nevyspala. Ráno v 8 se totiž mělo odjíždět do jakési kavárny na tzv. Orion-dóri, což je v podstatě dlouhá ulice/nákupní pasáž. Tam jsme měli vypomáhat - já, manžel, Taku a Číňanka Tókecu (ano, těch Číňanů jsou tu mraky). Kupodivu jsem byla z pokoje první - manžel chvilku po mně, ale Taku ještě spal - manžel nakráčel k jeho dveřím a ťukal tak dlouho, dokud Taku rozespale neotevřel. Veškerá energie z předchozího dne byla v čudu a vypadal, že každou chvíli padne a umře. Manžel mu dal 10 minut a šel pro Tókecu, která už byla vzhůru, jen se musela doupravit. Cestou jsme stavěli u každého automatu, aby si Taku mohl koupit kafe, což ho docela probralo.
Když jsme se zpožděním dorazili na místo, byl tam jen jeden zákazník, majitelka a dva číšníci - skoro dvoumetrový Australan a Japonec. Usadili nás jak zákazníky, což jsme posléze zjistili, že vlastně jsme - protože to byl otvírací den, zákazníků bylo málo a tudíž nebylo co dělat. Tak si kluci aspoň snědli svou snídani a my s Tókecu jsme si dali smoothie. Přísahala bych, že tam bylo napsáno banán, ale kolem banánu se to ani neprošlo - nicméně to i tak bylo dobrý. A následovaly 4 hodiny konverzace, občas s přispěním někoho z personálu. Postupně se kavárnička začala zaplňovat, takže jsem ve 12 vypadli, abychom uvolnili místo jedné rodině. Těšila jsem se domů na oběd, ale takové štěstí jsem neměla.
Jelo se totiž koupit narozeninové přání jedné dívčině, kterou vůbec neznám. A aby to nebylo tak jednoduché, cestou jsme jeli okolo místní džindži, kde se očividně konal nějaký festival, a manžel se tam chtěl podívat. Hned u vchodu byly postavena omikoši (přenosná svatyně), v půlce cesty po schodech nahoru jsme viděli na stráni koně a nahoře byla spousta dětí v kimonech, což bylo asi to nejvíc kjút, co jsem za poslední dobu viděla. Bylo mi však blbý si je příliš fotit, kvůli všudypřítomným rodičům. Za chvíli stejně začalo pršet a všichni se rozprchli, jen my tam stáli pod stříškou a dohadovali se, co je to vlastně za macuri - a to tak dlouho, až jsem se naprdla a šla se zeptat jednoho ze slavnostně oblečených staříků, který mi vysvětlil, že je to jakási místní tradice udělat si slavnost Šiči-go-san o něco dřív.

úplně mega kawaii chlapeček ^^

Následně jsme se vydali k obchoďáku u nádraží, kde jsme pátrali po přání a dárku, což trvalo něco přes hodinu a já se mohla ukousat nudou. Překvapilo mě však, že existuje značka Karel Čapek - na hrníčcích, bločcích, tužkách... Netuším proč, jak, kdo - prostě to tak je. Nakonec se přeci povedlo dárek vybrat, ale já měla už dávno po náladě, což následně vyústilo v první ostřejší výměnu názorů s manželem, kdy jsem mu vyčetla, že je příliš sobeckej. Při zpáteční cestě jsme se rozdělili, takže jsem pak docela dlouho trnula hrůzou, že jsem to přepískla. A i první hovor po téhle události byl z obou stran takový dost opatrný, ale poměrně rychle to přešlo. A nedá se říct, že by to bylo zbytečné - bylo mi manžela líto, protože neměl co jíst, tak jsem mu nabídla špagety, co jsem si tak pracně připravila. Ještě před týdnem by si je určitě vzal a ještě by si stěžoval, že je toho málo. Tentokrát s díky odmítl, udělal si další kafe a dokonce byl ochoten si se mnou sednout v kuchyňce zatímco jsem jedla. Večer pak probíhal další studijní večer po vzoru mnoha předchozích.
Pondělí bylo velmi nezáživné, ale konečně mi přišly peníze, tak jsem byla docela ráda, protože díky tomu můžu zítra do Tokia. A ještě jedna věc - počasí bylo včera naprosto skvělé, tak to vylákalo ven nejen nás, ale i hmyz a já našla na okně obrovskou kudlanku :)

Dnešek stál za starou belu, ale aspoň mi odpadla hodina, a tak jsem mohla jet s manželem koupit foťák, což byl děsnej průser, protože z mnou zvolených modelů neměli ani jeden. Prodavač nám sice vysvětlovat, k čemu je jaký foťák dobrý, ale já z toho stejně měla velký kulový a přiznávám, že jsem si vybrala podle doporučení manžela a barvy. Totálně mě to zruinovalo a zítra si tak musím jít vybrat další peníze. Něco mi říká, že tenhle měsíc moc neušetřím.