Be careful what you wish for

Za poslední týden se událo takových věcí, že to ani není hezký. Kdesi mám zahrabán deníček z cesty po Tokiu a určitě se sem dříve či později dostane. Teď na to ale absolutně nemám náladu. Tenhle týden jde totiž od desíti k pěti a to takovou rychlostí, že poslední tři dny se už jen schovávám v pokoji, nechávám tu vyřvávat Linkiny a sem tam si u toho pobrečím. Myslela jsem, že třeba dnešek bude lepší, ale jak to tak vypadá, dnešek se mě rozhodl dorazit - manžel mě opouští. Ale hezky popořádku:
V pondělí se ještě všechno zdálo poměrně v pohodě. Kvůli pětidennímu pobytu v Tokiu se mi sice nahromadily úkoly a byla jsem nevyspalá, ale jinak pohoda. Na hodině přípravy na ikkjú jsem dokonce pásla poslech, což mě hrozně potěšilo. S manželem jsme to oslavili kafem a vše vypadalo skvěle. V úterý jsem však na manžela neměla štěstí a den šel poměrně rychle do háje. Chtěla jsem si to vynahradit ve středu, kdy se měla konat párty.
Před párty jsem manžela vůbec neviděla, protože brigádničil kdesi v kavárně, ale na párty dorazil, tak jsem byla ráda. Mirek od nás ze školy přinesl svařák, a i když jsem si říkala, že bych ten den neměla moc pít, nakonec jsem valnou většinu hrnce vypila já. Nato jedno velké pivo, jedno malé pivo a trochu jakéhosi 20% korejského alkoholu. Zamávalo to se mnou pořádně, ale to bych nebyla já, kdybych nevěděla, kdy přestat a co je ještě v pohodě a co už bych dělat neměla. Manžel to však přehnal taky a mnohem víc než já, což vyústilo v jeho marný pokus najít Číňanku Džo Džo z pátého patra, do které je očividně zamilovaný. Když ji tam nenašel, pokusil se jí zavolat, ale ona mu to nezvedla. Tehdy se před svým pokojem sesunul k zemi a málem se rozbrečel. Sedla jsem si k němu a pokusila se ho utěšit. Netuším, jestli jsem prostě jen tak hodná nebo tak blbá, ale bylo mi ho v tu chvíli hrozně líto. Jenže v tu chvíli mu zazvonil mobil - byla to Džo Džo a jediné, co jsem slyšela, bylo jeho zoufalé onegai, když ji prosil, aby si pospíšila a přišla za ním. Normálně bych se zvedla a zmizela, ale přeci jen jsem toho alkoholu měla moc, tak jsem tam na té chodbě seděla dál zatímco mi po tvářích tekly slzy. A on pořád jen opakoval to svoje onegai. Ještěže okolo šla Kó Hei Bon-sama, hrozně mladě vypadající Číňanka, která je děsně milá - objala mě, což mě uklidnilo na dost dlouho, abych se dostala do svého pokoje a tam se složila k zemi, kde jsem vzlykala jak malá holka. Nevím, kde se to ve mně vzalo - nemyslela jsem si, že je to až tak vážný, ale soudě podle toho, jak mě to sebralo, tak je to asi dost vážný. Ale abych to neměla tak jednoduchý, za chvilinku mi Nikodém zaťukal na dveře, já si rychle otřela oči, otevřela mu a pak už jen překvapením ztuhla, protože vešel a objal mě a děkoval mi. Vůbec si nevšiml, že brečim, a nevšiml si toho, ani když za mnou přišla Kó Hei Bon-sama s jednou Ruskou zeptat se, co se mi stalo a proč brečim. Odmítla jsem vyjít ven na světlo a tvrdila, že nic.
A aby toho nebylo málo, Nikodém si tu poslední půlhodinu vůbec nepamatuje - takže pro něj se ono utěšování, telefonát a následné objetí vůbec nestalo. Navíc se rozhodl, že je velmi dobrý nápad se mnou probírat své šance u Džo Džo, takže každé naše setkání zakončuju zalezlá v pokoji, kde mi vyřvávají Linkini a já brečim. Včera jsem se mu snažila vyhnout, ale takové štěstí jsem neměla. On mě prostě vidí jen jako kamarádku a já mám přitom poprvé v životě pocit, že jsem potkala někoho, s kým bych opravdu chtěla být. Stále ještě jsem příliš naivní a věřím, že třeba i mám šanci na věci, které mi nejsou souzeny.
A dnes přišla (doufám už poslední rána) - Ó-san odvedle nás s Nikodémem dotáhla k vedoucí koleje si postěžovat na hluk a zneužívání naší společné kuchyňky Korejcema. A Itó-san nám navrhla, že se můžem přestěhovat. Ó-san okamžitě souhlasila, takže příští týden přijdu o svou spolubydlící a o internet. A Nikodém to zvažuje taky, protože by byl blíž k Takuovi. Takže tu na patře zůstanu úplně sama, protože o svou sprchu prostě nehodlám přijít a jiný pokoj se sprchou už není. Navíc bych se musela stěhovat mezi Korejce a Číňany, se kterýma se ani nezdravím, protože je neznám a nedomluvím se s nima. Ó-san bych ještě přežila, ale Nikodéma už ne. Už žádné čajové dýchanky, žádné společné učení, žádný společný čas.
Co se tenhle týden ještě stane?