Jaro aneb vítej zpět, má milá deprese

Nerada to říkám, ale zase jste prošvihli kavi v dobré náladě - ta trvala od včerejších 15hod do dnešních cca 11:45hod.

Včera se totiž uskutečnilo to slibované kafe se Sylvou. Bohužel už vám to nepopíšu dostatečně objektivně, jelikož dneska mám pocit, že jsem celýmu světu ukradená, popřípadě že mě nesnáší, ale včera jsem ještě holkám vykládala, jak to bylo děsně fajn a jak je Sylva strašlivě milá a příjemná (a jak se umí krásně rejpat v zákuscích <3) ^ ω^

Netuším, nakolik je běžný chodit na kafe s vyučujícíma (protože lidi na mě koukaj dost divně), ale upřímně jsem za to dost ráda, protože nebýt Sylvy, asi bych tu nevydržela. Neumíte si představit, jak strašně moc se těším na pondělí, protože mi momentálně není nejlíp a potřebuju ukázat svět v lepším světle.

Aby toho včera nebylo málo, tak jsme se s T'Sal a její spolubydlící Sašou dohodly, že skočíme někam na víno. To bylo taky moc fajn posezení, které však končilo tím, že jsem přepla do japonštiny a nedokázala komunikovat v jiném jazyce - a to ani psát. Takže muselo být velice zajímavé vidět, jak si to štrádujem po ulici, T'Sal na mě česky a já na ní japonsky. Prý jsem se osvědčila jako odpuzovač otravných ožralých kluků XD Akorát mě mrzelo, že když už jsem konečně byla schopná využít tu japinu, tak nebyl nikdo, kdo by se se mnou chtěl bavit :( A taky jsem se bála jít si lehnout, protože jsem věděla, že až se ráno vzbudim, bude to pryč a zas nebudu schopná dát dohromady jedinou větu...

I tohle jsem přežila celkem s dobrou náladou, ale pak přišla ta čajka. Čajky jsem měla ráda od prváku, kdy mě do jedné takové T'Sal zatáhla. Jenže poslední dobou si v nich neodpočinu a spíš odcházím dost zdeptaná. Netuším proč. A dnes se přesně tohle stalo.

Konečně se nám podařilo odchytit Helču, která tady furt někde pendluje a s ní a s T'Sal jsme zapadly do Kratochvíle. Začalo to celkem dobře. Holky vypadaly, že se baví, ale čím dýl jsem tam byla, tím míň jsem měla co říct. Navíc se holky dostávaly k některým ne příliš pozitivním tématům a já jsem viděla, jak jsme na tom všechny se svejma životama dost bledě. A já jsem od přírody depresivní člověk, já nepotřebuju další depresivní podněty kolem sebe, aby mi bylo blbě. 

Abych to zkrátila, po příchodu na kolej jsem si musela jít lehnout, protože v takovym stavu jsem nebyla schopná naprosto ničeho. Poprvý po dlouhý době jsem děsně litovala, že tu nemám prášky na spaní. Věřím, že mít je tu, dneska jsem si je vzala. Tak vážný to bylo. Trošku mě to vyděsilo, protože jsem si nemyslela, že bych na tom byla až tak špatně. Evidentně jsem. 

Spánek to zachránil - teď jsem jen naprosto letargická, nasadila jsem poker face a funguju na automat. Musim striktně kontrolovat, co si pustim za muziku, protože se bojím, že by se ta depresivní část mohla ozvat znova. Nemám na ní čas - musím dopsat kus bakalářky a dalších 5 věcí na příští týden.

Fakt doufám, že ta pondělní hodina se Sylvou mi zvedne náladu, ale vidina celého víkendu, navíc mezi těmahle čtyřma stěnama a o samotě, mě opravdu děsí...