Dnes si promluvíme o takovém malém slůvku o dvou hláskách, které se vyskytuje v každém běžném rozhovoru, a většinou je to také jedna z prvních věcí, které se - v různých variantách, samozřejmě - objeví při učení se cizího jazyka. Jak někteří správně tuší, jde o "ne".
Není nijak dlouhé, ani obtížně vyslovitelné. Nepatří mezi sprostá slova nebo nadávky. A stejně se tak těžko vyslovuje.
Minulý týden po mně spolužačka chtěla, abych jí poslala svou esej, aby viděla, jak to má vypadat, a aby pak mohla napsat něco podobného. (edit.: už se ozvala druhá...a třetí XD)
Dnes po mně jiná spolužačka chtěla zas jinou esej, aby viděla, jak má přibližně vypadat titulní stránka.
A taky dnes, jen o něco později, mě ještě jiná spolužačka požádala o doučování fonetiky.
Co mají tyhle tři situace společného?
Neřekla jsem ne. Vlastně mě to ani nenapadlo. Chvilkama si připadám, jak jeden nejmenovaný národ, který vám taky odkývá cokoliv s čím přijdete.
Neříkám že mi to vyloženě vadí, případ 1. vem čert, stejně to ještě musim trošku předělat, o případu 2. ani nemluvím, vždyť tam vůbec o nic nejde. Případ 3. už je kapku horší, jelikož jsem se upsala k déle trvající činnosti, která mi sice nezabere až tak moc času (doufejme) a aspoň si tu fonetiku zopakuju, ale přeci jen... Teď je to doučování fonetiky, co to bude příště?
