Trapná rána opilcova

Víte, jaká je nejlepší rada, kterou můžete sami sobě dát, když jdete s někým pít?
,,Nežvaň a drž, proboha, hubu."
Jinak vás čeká pěkně awkward ráno, ale o tom až za chvilku.




Lidé v práci se furt ptali, kam pojedu na dovolenou, a vedoucí mi v pravidelných intervalech připomínala, že mám příliš moc dovolené a měla bych si ji vybrat, a do toho všichni přidávali story o tom, jak jedou na Srí Lanku, do Norska, do Rakouska... Tak jsem si řekla dost, musíš taky někam jet, na nějaké fakt pěkné místo s fajn lidma a dobrou atmosférou.

No tak jsem stejně jako vždycky skončila v Olmu.

Ne že bych tam nechtěla, ale tentokrát jsem k tomu přišla jak slepý k houslím. Ze školy měla totiž jet delegace na upol sosat informace a rady o projektovém řízení, tak bych byla blbá, kdybych se nepřihlásila (a stejně se nikomu jinému z oddělení nechtělo). Celé to bylo lehce hektické, jelikož jsem týden před odjezdem měla dovolenou a odjela jsem zas kamsi na venkov za příbuzenstvem, které nemá internet, takže ubytování, dopravu a vůbec veškeré informace o cestě byly dosti vágní, případně jsem si je zařizovala předem sama bez ohledu na další lidi z týmu.

Tak jsem přijela do Olmu a hned první den potkala Sylvu, protože hvězdy jsou mi prostě nakloněny ^___^ (a protože jí odkývu naprosto všechno, tak jsem samozřejmě odkývla i nabídku učit kohosi japonštinu *headdesk* Úplně to vidím, jak si mi jednou mezi řečí postěžuje na nepříjemnou úřednici a já vyvraždím půlku městského úřadu...)

Ale teď už k věci - po x letech, kdy jsem žila v domnění, že mě bývalá spolužačka/kamarádka nesnáší, jsem se v záchvatu společenskosti odhodlala jí napsat - a už jsme byly domluvené na večer. Co na to říct - zázraky se prostě občas dějí. Kdybych tvrdila, že jsem nebyla nervózní, kecala bych. Přeci jen když jste při posledním společném setkání neřekli jediné slovo, tak to netvoří příliš příznivý precedens. Já se naštěstí většinou jistím tím, že přitáhnu ještě někoho třetího, aby řeč nestála - při nejhorším se ti dva budou bavit spolu a já budu vzpomínat, kterou dobrou fanfikci jsem už dlouho nečetla a stála by za oživení (případně si budu nadávat, že jsem radši neseděla doma). I tentokrát to nezačalo zrovna nejlíp, ale aspoň se mnou někdo šel na víno a ne jen na kafe, což je u mně skoro svátek.

Doufám, že je je jasné, že alkohol je metla lidstva nebo alespoň metla Kavi, protože já když se napiju, tak mluvím. A věřte, že to nebývá zas tak dobré znamení, jak by se mohlo zdát. Dříve jsem aspoň mluvila japonsky, tak se to dalo pokládat za trénink; teď už kecám jen nesmysly, které by podle mě neměl nikdo být nucen poslouchat. On je sakra velký rozdíl, když si ty svoje žvásty píšu na blog a nevidím, kdo to čte - to se pak můžu tvářit, že se vlastně nic nestalo, že jsem nic nenapsala a že to nikdo nečetl; stačí, že je to venku z mé hlavy, že jsem se toho zbavila. Mluvit o tom se mi nechce; i kdybych se odhodlala, musela bych pak žít s vědomím, že jsem to té dané osobě fakt řekla, že ta to slyšela (a že já se můžu jít zahrabat, protože už jí po tom všem nikdy nechci přijít na oči).

No tak jsem si samozřejmě dala o 2 deci vína víc, než jsem měla, a už mi huba jela. Na jednu stranu jsem (alespoň v tu chvíli) byla ráda, že si o tom mám konečně s kým pokecat, na druhou mě mrzí (spíš teď než v tu chvíli), že se mi nestává, že bych při pití zapomínala na události večera. Řeknu vám, že ráno po probuzení bylo krušné; ani ne kvůli opici, tu já nemívám, ale kvůli vzpomínce, co že jsem to žvanila (facku bych si nejradši vrazila). Byla jsem tedy celkem ráda, že mám brzy odjet a aspoň nějakou dobu nepřijít té kamarádce na oči.
A vesmír mě nesnáší, takže mi udělal fakt hnusnou věc - způsobil přes noc takovou bouřku, že jsem ráno samozřejmě nemohla odjet, jak jsem plánovala, a mou jedinou zachránkyní před hodinami čekání na nádraží byla právě tahle kamarádka (kterou jsem kvůli tomu ještě nevděčně vytáhla z postele). Výborná lekce, že si příště nemám pouštět hubu na špacír - takhle moc se propadnout do země už jsem sakra dlouho nechtěla (ano, uvědomuji si, že je to možná jen můj subjektivní pocit a že jí to třeba ani nepřišlo).

Celé je to stejně moje chyba - kdybych tehdy nesepsala ten jediný příspěvek, který jsem kdy po pár hodinách zase skryla, nebylo by téma k hovoru a já bych teď neměla tu nepřekonatelnou touhu přetáhnout přes sebe deku a už nikdy nevylézt z postele. Což je navíc umocněno dilematem, zda tohle celé zveřejnit, či nikoliv (protože když už jsem v tomhle stádiu sebenesnášenlivosti, tak bych to mohla využít a vzít to všechno v jednom, ať mám pak do budoucna pokoj; bude to venku a já aspoň nebudu mít ani tu nejmenší chuť to s někým rozebírat).

Takže (pro velký úspěch), tady máte i znění mého jediného skrytého příspěvku z května loňského roku (a teď mi dejte všichni pokoj, já jdu utápět svůj stud v seriálech a fanfikcích, tedy jdu dělat přesně to, co dělám obvykle):

"Kdysi jsme se ve škole učili, že v období zhruba od těch 12 do 18 let člověk mimo jiné zjišťuje, k jaké sexuální orientaci asi tak patří, a do takových 25 pak experimentuje, než se konečně usadí. Velmi vtipné, když si uvědomím, že je mi 27 a ještě stále jsem se k žádné pořádné odpovědi nedohrabala.

Když to vezmu jednoduchou metodou:
Kdo se mi líbí (po estetické stránce)? - Kluci (zvlášť japonští idolové). Holky (holt jsou to hezká stvoření). Mravenečníci <3
Kdo mě přitahuje? Postel, zvlášť když jsem nevyspalá. Načnutá tabulka čokolády. Vůně kávy.
Kdo je podle mě sexy? - ??nikdo? (a někdo mi vysvětlete rozdíl mezi "hot" a "sexy", neboť lidi na netu tvrdí, že se to liší, a já jen nechápavě koukám. víte, kolik jsem musela vidět obrázků, než jsem pochopila, co se považuje za sexy?).
Výsledek: ??

Jelikož žijeme v heteronormativní společnosti, automaticky jsem předpokládala, že se to vztahuje i na mě. Jenže pak všichni kolem mě začínali randit, ve třídách se to párovalo jak o život a já zatím ujížděla na anime. Kamarádky se začínaly bavit o tom, kdo je sexy a kdo se jim líbí. Já objevila hlas Midorikawy-sama a japonštinu. Ani na vysoké jsem nechápala, proč a jak se lidi dávají dohromady. Když jsem v prváku na vejšce jela vlakem se spolužačkou, byl pro mě šok, když jsem zjistila, že má kluka. Proč? K čemu? Takže to nebylo jen na střední, ale všude?

V knihách a ve filmech jsou vždycky mladí vyobrazení se zkušenostmi se vztahy a se sexem, a když ne v minulosti, tak v průběhu filmu/knihy určitě. Seriously, všichni se z ničeho nic zamilují, popřípadě se spolu rovnou vyspí. Huh? Vážně je tak běžné najít v někom zalíbení/s někým chodit/s někým spát? Co koho na lidech přitahuje? Já se s klukama nikdy ani nebavila, natož abych přemýšlela o tom, že bych s nějakým chtěla mít co společného. Kamarádka, která celou dobu, co ji znám, s někým chodila, nedokázala pochopit, proč s nikým nechci být. Jak to, že mi nechybí vztah? Jak to, že nemám potřebu s někým spát?

Upřímně jsem představou sexu docela zhnusená, ale to jsem i líbáním a když už jsme u toho, tak i dotýkáním - objetí je maximum, co zvládnu (holt si nikdy nedopřeju masáž, těžký to úděl).

Chvíli jsem tedy přemýšlela i o tom, jestli tedy nejsem na holky, když mě nezajímají kluci, ale ani ty mě nijak zvlášť neoslovily a oblíbených hereček mám ještě míň než oblíbených herců.

A pak se stalo Japonsko a já jsem si říkala, že dobrý, že jsem se tedy našla. To bylo čtyři roky zpátky a asi netřeba říkat, že to nikam a k ničemu nevedlo. Nejsem si už ani jistá, co přesně že jsem to tehdy cítila - tedy částečně jo - tu romantickou stránku -, ale jak moc a kam až (bych to nechala dojít), to ne. Tohle je totiž jediná výjimka, která mi kazí moje dosavadní zkušenosti (takže není divu, že to v hlavě rozpitvávám a hledám odpovědi, ale čím víc pitvám, tím míň vím).

Kamarádka je asexuál, tak jsem si říkala, jestli TO by nemohla být má odpověď. Zrovna jsem dočetla 170stránkovou knihu o asexualitě, kterou mi nepřímo doporučila, a stejně nejsem o moc chytřejší než na začátku. Něco na mě sedí. Něco ne (a furt je tady to zatracený Japonsko, který mi to prostě kazí).

Třeba to jen moc rozebírám. Jestliže je většina společnosti heterosexuální, tak bych prostě měla počítat s tím, že mezi ně patřím a přestat to řešit.

Proč mě tedy ale nikdo nepřitahuje? A než vytáhnete japonské idoly, tak ano, jsou pěkní a jsou kjůt, ale držte je ode mě dál. Nikdy jsem nechápala ani to, proč by je někdo chtěl potkat a pokecat s nima, natož cokoliv víc. Je to tím, že jsem prostě příliš stydlivá a socially awkward? Je tohle ten důvod, proč jsem nikdy neměla potřebu vyhledávat vztahy a radši si čtu fanfiction? Ale kdyby to bylo jen o stydlivosti, neznamenalo by to spíš, že bych o vztah stála, ale bála se ho realizovat, než abych o něj nestála vůbec?

Taky bych pochopila, kdybych strávila dlouhou dobu hledáním a nakonec to vzdala a sama od sebe se rozhodla, že nic a nikoho nechci (což je přesně to, co si myslí můj děda, že se stalo). Nevzpomínám si však, že bych něco hledala (krom klíčů. a mobilu). Ale třeba jo, třeba jsem to vzdala předem, kdo ví? Já určitě ne.

Těžko říct, nakolik můžu věřit svým vzpomínkám, protože jak už jsme si kdysi řekli, můj subjektivní pohled na věc asi není ta nejpřesnější věc na Zemi. A nijak tomu nepomáhají ani projevy mé (asi) deprese, které mám (rozvlekle, ale už ne tak pravidelně - zaplať pánbůh za to) zhruba od 14. Třeba je tohle ten důvod, proč mě nikdo nezajímá. Někde bylo zmíněno, že psychické problémy mohou mít vliv na kde co. Už takhle jsem přesvědčená, že ovlivnily mojí povahu, a proto jsem taková (nesnesitelná), jaká jsem.

Mimochodem, přivřeme obě oči a pomineme skutečnost, že sex =/= vztah a taky to, že já nestojím ani o jedno. Alespoň myslím. Už takhle mám bordel v sexuální orientaci, nebudeme do toho zamotávat i romantickou orientaci, to už je moc i na mě a já to prostě vzdávám.

Takže jsme se vlastně vůbec nikam nedostali, nic se nevyřešilo a já mám i dál pocit, že nikam nepatřím."