Fune o amu - Šion Miura

Pokud se zajímáte o japonskou populární kulturu, asi jste zaregistrovali, že v nedávné době proběhla jakási vlna nadšení okolo knihy/filmu/anime Fune o amu (v anglině The Great Passage). Ano, i já jsem zaznamenala, byť pouze z důvodu toho, že hlavní roli ztvárnil ve filmu můj velký oblíbenec Rjúhei Macuda. Vše, co jsem o tomto díle věděla, bylo to, že půjde o vytváření slovníků. Film jsem stáhla, ale zatím jsem si ho nepustila. Místo toho jsem přepadla kamarádku, uviděla u ní na stole knižní zpracování a drze si ho přivlastnila (vrátím, slibuju).

Po přečtení vám můžu směle říct svůj fundovaný názor: nejsem o nic chytřejší než na začátku – prostě to celé bylo o vytváření slovníků.

(Následující odstavce obsahují spoilery a nelíčenou nevraživost vůči dílu)

To je tak, když se prokoušete první kapitolou a zjistíte, že hlavní postava první kapitoly není vůbec hlavní postavou celé knihy. V podstatě se kniha dá rozdělit do čtyř částí. V první, kterou tvoří pouze první kapitola, vám naservírují obrázek mladíka, který už od mládí touží po tom, vytvářet slovníky. A po útrapách se mu to podaří. Střih a mladík už není tak úplně nejmladší a zrovna řeší problém, že se s kolegy chystá vytvořit nový slovník a hodil by se mu další podřízený. Světe div se, najde ho o pár oddělení dál.

Druhá část se zaměřuje na onoho nového zaměstnance, Micuju Madžimeho. Je to sice trochu podivín, ale na práci si nestěžuje, snad ho to i baví. A šup, na scéně se objeví love interest, takže kromě odborného výkladu, jak správně na slovníky, se dočkáme i nejapné snahy o spárování lidí, kteří nevypadají, že by měli něco společného (krom střechy nad hlavou). Zvlášť fascinující je ten okamžik, kdy Madžime napíše své milované Kaguje tak vzletný dopis, že mu chudák holka vůbec nerozumí, takže spolu přestanou mluvit, ale Madžime to pak nevydrží, lítostivě jí vyleje své srdce a ona s ním jde spát. Někde tady jsem pocítila jedno z prvních nutkání knihu odložit a už ji neotvírat.

Love story jsme si tedy odbyli, takže přichází třetí část, ve které řešíme existenční krizi zaměstnance, kterému na slovnících nikdy příliš nezáleželo, ale jakmile se dozví, že bude přeložen na jiné oddělení, snaží se na poslední chvíli zachránit, co se dá. Ok, proč ne.

Čtvrtá část se pak odehrává o 13 (!) let později, kdy ten zatracený slovník ještě furt není hotov, ale oddělení dostává novou zaměstnankyni. Ta sem přichází z redakce módního časopisu a slovníky ji nijak extra netáhnou. Tak tam teda chvilku dělá a za chvíli si z ničeho nic uvědomí, jak je to vlastně děsně super.

Že kniha je velmi nezáživná, to mě vlastně ani tolik nepřekvapuje. Že je filmové zpracování tak úspěšné mezi Japonci, to mě asi taky nepřekvapuje (Japonci; čím míň se toho děje, tím nadšenější jsou). Ale že si knihu chválí hromady lidí na Goodreads, to nechápu. Co je na tom tak fascinuje?

Postavy jsou takové nemastné neslané – ne že bych se (alespoň s některými) nedokázala ztotožnit (ano, taky jsem byla nový zaměstnanec na pozici, o které jsem věděla kulový), ale nevidím jejich motivaci. Prostě najednou změní názor, aniž by je k tomu cokoliv vedlo. Žádné události na ně nemají tak přímý vliv, abychom si řekli: jo, tohle je ten důvod, proč se teď chovají takhle. Ani žádných pořádných myšlenkových pochodů se od autorky vlastně moc nedočkáme, a když se zpětně snažím vzpomenout, co o jednotlivých postavách vím – jako že kdo vlastně jsou, co mají rády, co je baví -, tak kromě zaměstnání a jedné charakteristiky u každé (Madžime rád čte, nová zaměstnankyně se ráda hezky obléká) o nich nevím lautr nic. Postavy jsou prostě ploché a vývojem procházejí jen proto, že jim to autorka řekne. Žádná z nich mi k srdci nepřirostla a jediná kočka, která vypadala snesitelně, tam zrovna moc velkou roli neměla :(

Zato o tvorbě slovníků se pilný čtenář dozví možná až moc. Já bohužel/bohudík ne, protože jsem na začátku byla příliš líná a na konci příliš znechucená, abych si hledala slovíčka. Takže tak třetinu knihy jsem prostě vypustila, protože kdybych byla zvědavá na podrobný popis práce slovníko-tvořiče, přečtu si naučnou knihu.

Co (dalšího) kniha postrádá, je ucelený děj. Prostě tak nějak není. Chvilku dělají tohle, chvilku se plácají u tamtoho, ale v podstatě jediný společný bod je ten zatracený slovník. Tuhle se mě kolegyně ptala, o čem že to čtu. A já jí musela říct pravdu: o tom, jak banda lidí dělá slovník. Toť vše, na víc se kniha nezmohla.

A je to škoda – autorka totiž umí být zábavná, umí udělat zajímavé postavy (četla jsem kousek Tada Benriken série), ale tady si ukousla moc velké sousto, když se snažila skloubit naučnou literaturu s fikcí. Ve výsledku pokulhává oboje a nestojí to ani za druhé vydání, natož o tom ještě točit film a anime.