Nic mi není, jsem v pořádku

Po tom, co předvádim poslední dva dny na katedře, bych se měla hanbou propadnout, vrátit diplom a pro jistotu se ještě utopit ve sprše. Patří mi to - nikdy jsem neměla podlehnout pokušení a myslet si, že bych snad dokonce i mohla umět japonsky. Já. Haha, tak tenhle byl vážně dobrej. Když to potřebuju, nenapadá mě jediná věta, jediný slovíčko. Co jsem tu těch šest let dělala? Jsem naší katedře jenom pro ostudu.

Jsem všem jenom pro ostudu - vždyť ani netuším, jak se správně chovat ve společnosti. Dneska mi byla představena sestra mojí vyučující a já se zmohla jen na ustrašený úsměv, mírnou úklonu a velmi, velmi trapné ticho. Ano, to jsem já. Social awkwardness: level infinity and beyond. Nejen že netuším, jak se k lidem chovat, ale stejně tak mě úplně vykolejí, když mi někdo něco pochválí. Jak se na tohle kruci reaguje? Očekává se ode mě, že jim taky něco budu chválit? Jak? A co? Mně to přijde hrozně zvláštní a divný a wtf, k čemu je to vlastně dobrý?

A takhle je to se vším - návštěvy, small talk, dárky, mejdany a vůbec jakýkoliv sociální kontakt a cokoliv, co má jakoukoliv spojitost s tzv. common knowledge, kterou všichni okolo mě nejspíš mají. Asi jsem se tomu vyhla, když se tyhle schopnosti rozdávaly.

Někdy si přeju, aby se mnou bylo něco fakt špatně. Aby to bylo tak vážný, že by to ospravedlnilo to, jak mi je. Aby se našla nějaká nálepka, kterou by na mě mohli plácnout a která by to všechno vysvětlovala. Aby mi někdo mohl pomoct, aby mohli udělat to, co se v takových případech dělá - šoupnout mě do nemocnice, nadopovat mě práškama, hrabat se mi v mozku, useknout mi ruku, cokoliv. Cokoliv, co by se dalo považovat za nějakou akci, nějaký postup. Bohužel jsem vždycky ve všem průměr, což platí i na tohle. Nejsem dost depresivní, aby mi diagnostikovali depresi, nejsem dost úzkostlivá, abych měla úzkostnou poruchu, nejsem dost cvok, abych měla důvod chodit ke cvokaři. Ale přitom nejsem ani v pořádku, abych byla v pořádku. Jsem v takovém vakuu, mezeře mezi problémem a řešením.

Anebo si to všechno jen namlouvám a nic se mi vlastně neděje. V tom případě nevím, čím se už víc jak deset let trápím. Už by mi snad mělo být jasný, že mi nikdo nikdy nepomůže - tímhle si holt budu muset projít sama. Nikdo pro mě nemůže nic udělat, protože není co udělat, nic mi není. Jsem v pořádku. Všechno to mám jen v hlavě. Stačí jen pořádně zesílit volume u empétrosky, abych přehlušila myšlenky, a bude to dobrý (a případně si zničím sluch, to nevadí), jen si pustím tu největší hovadinu na sledování, abych odvedla myšlenky jinam, jen na sebe ve sprše pustim co nejvíc horkou vodu, kterou ještě snesu, jen prospím minimálně 10 hodin poté, co usínám s myšlenkami na to, že se vlastně nechci probudit a nechci čelit dalšímu dni. Nic to není. Stačí jen zatnout zuby, nasadit zdvořilý úsměv, který jsem si už perfektně natrénovala a který mi vydrží téměř za všech okolností. Nikdo nic nepozná, o to jsem se postarala.
Nestěžuj si, nic ti není, všechno je v pořádku.
Nic mi není, jsem v pořádku.