Konec telenovely

Poslední dobou se mě lidi ptají, jak to vypadá s N. Abych se nemusela furt opakovat, přiblížím vám situaci (a upřímně doufám, že je to naposledy, co o něm píšu).

Pro připomentuí: poslední měsíc jarních prázdnin jsem proměnila v odvykačku, protože nejdřív on odjel na dva týdny do Kansai, a následně jsem udělala to samé já. Dobrovolně jsem se rozhodla od něj co nejvíc distancovat, protože ačkoliv mi na začátku velmi pomáhal, poslední dobou převažovaly zápory jeho blízkosti nad přínosy a já trávila čím dál víc dní naštvaná, zklamaná nebo rovnou smutná. Dotáhl to tak daleko, že jsem začala sama sebe nenávidět a říkala jsem si, že je se mnou něco špatně, že bych se měla změnit, zlepšit. Jenže tohle uvažování je přeci jen příliš destruktivní - jsem jaká jsem, a i když mám spoustu chyb, jsou lidi, kteří mě mají rádi proto, jaká jsem. Proč bych se měla od základu změnit jen proto, že si jeden člověk myslí, že nejsem dost dobrá? Nechci přeci předstírat, že jsem někdo, kdo ve skutečnosti nejsem, nemá to smysl.

Takže jsem tenhle měsíc věnovala opětovnému hledání sama sebe - a našla jsem se. Na cestě po Kansai jsem potkala dost lidí a poznala, že i když jsem se trošinku změnila, dokážu být v podstatě pořád tou holkou, kterou jsem vždycky byla. Jen jsem se trošku víc otevřela lidem - ne moc, ale přeci jen kapku jo. Našla jsem tu trošinku sebedůvěry, kterou jsem před setkáním s N. měla, a hlavně jsem našla svou sebeúctu, kterou jsem kvůli N. ztratila.

Po návratu mi tedy bylo jasné, že už to s N. nebude jako dřív. Nechci, aby to bylo jako dřív. Ale nechtěla jsem dělat ukvapené závěry - třeba to půjde a my zůstanem kamarádi. Jenže hned první setkání mi dalo jasně najevo, že takovou naivitu si můžu odpustit.

Nejspíš byl vždycky takový, ale já to neviděla. Není na něj spoleh, rád se poslouchá a jediné, co ho zajímá, je on sám. Jeho problémy, jeho názory, jeho svět s ním v hlavní roli. A snaha získat na svou stranu lidi, kteří se mu hodí v jeho kariérním postupu. Mira prohlásil, že N. je oportunista, a já bych pro to nedokázala najít lepší slovo. Viděl, že se mnou ničeho nedosáhne, protože jsem ho odmítla naučit češtinu, tak se obrátil na jiné lidi, od kterých může něco získat. Já už ho nezajímám. Už neslýchám klepání na dveře, už se nepotkáváme v kuchyňce, nepíšeme si na fejsu. Nebavíme se ve škole, nezdravíme se. Když se náhodou potkáme, děláme, že se nevidíme. Ano, žárlím na tu Číňanku, za kterou furt dolejzá, ale nechci ho zpátky. Nestojím o něj.
Upřímně jsem ráda, že jsem tou odvykačkou prošla, protože kdybych o něj stále stála, nynější situace by mě určitě zabila. Nyní už jen každýmu můžu s lehkým srdcem říct, že cokoliv bylo, skončilo a já už se s ním nebavím. Nikdo neví proč a já bych to tak ráda nechala. A s novým myšlením přišla i potřeba změnit způsob, jakým se o něm bavím. Zahodila jsem označení "manžel" a "Niko" - odteď už jen N. na netu a celé jméno v mluveném projevu.

Mimochodem, včera mě Olga donutila zeptat se ho, jestli by s náma nešel do klubu tancovat. Celou dobu jsem se na něj ani nepodívala a překvapivě jsem zjistila, že mi to tak vyhovuje. Nevidět ho, neslyšet ho. Před dvěma měsíci bych tomu nevěřila, ale vážně je to tak lepší. Co na tom, že teď už tu nemám jediného kamaráda - jsem zvyklá být sama a žijeme v době internetu. Nenechám se něčím takovým porazit - přežiju to. Nepotřebuju ve svém životě někoho, kdo je tu pro mě jen tak dlouho, dokud jsem mu k něčemu dobrá, a pak mě odhodí. A jestli mám být celý život sama? Budiž. Lepší být sama než s někým, kdo mě pravidelně dohání k slzám a myšlenkám, že nejsem dost dobrá taková, jaká jsem, a že se musím změnit.

A tímhle bych chtěla veškeré povídání týkající se N. ukončit. Tahle kapitola mého života skončila a upřímně doufám, že už se žádné takové nikdy nedočkám. Děkuji za pozornost.