Sbohem, podzimní optimisme

Uběhly dva měsíce a můj život se stal nechutnou rutinou. Japonci mi pomalinku lezou krkem, japonštinu už skoro nemůžu ani slyšet a s nadějí, že někdo z Čech bude chtít pokecat, trávim noci u netu. Dnes jsem si poprvé řekla, že bych se ráda vrátila do Olmu.
Začalo to nevinně - chtělo se mi tancovat. Jenže tady není kde a není s kým, tak jsem s láskou vzpomínala na 15ku a tancovala tak maximálně po pokoji, v krajním případě v kuchyňce. To se ještě dalo zkousnout. Ale pak přišla rána v podobě vánočních večírků na anglistice a na Kasu. Anglistické akce sice nemám nijak v lásce (nic proti akcím samotným, celé je to způsobenou mým odporem k anglistice jako takové), ale na vánočním večírku jsem byla loni spolu s T-Sal a Sylvou a náležitě jsem si ho užila. Letos bych šla zas, kdyby to bylo jen trošinku možné, což bohužel není. A kasovský večírek jakbysmet. Tam jsem se poprvé potkala s Miki, díky níž jsem zažila úžasný rok, nejlepší jaký jsem kdy měla. A teď se obě tyto akce blíží, což poctivě sleduju na fejsu (zvlášť to drama týkající se termínu japanologického večírku, který se shodoval s termínem anglistické párty - to je fakt lame, když většina japanologů má druhý obor anglistiku -_-;), stýská se mi čím dál víc a lituju toho, že se nemůžu zúčastnit. Takhle nějak to určitě bude vypadat, až dokončím školu a budu trčet v Praze, daleko od Olmu a všech akcí, daleko od přátel. Protože co si budem povídat, většina mých nynějších přátel je z vejšky, pár ze střední a víceméně nikdo ze základky. Ale téma Jak budu sama a bez přátel, až dokončím vejšku, si necháme na jindy.

Prostě se mi zachtělo jít se tam podívat a je mi smutno, protože tady jsem totálně odříznutá od svého běžného života. Poprvé po dlouhé době potřebuju obejmout a není tu nikdo, kdo by to udělal. Navíc ten blb odvedle si vybral zrovna dnešek, aby mi připomněl, že nemám šanci pásnout tu zkoušky, za které bych dostala kredity, jenž potřebuju, aby mě nevyhodili ze školy. A pro pocit dobře odvedené práce mi taktéž připomněl, jak on je úžasný na japonštinu a já totálně blbá. Díky, pane Veledůležitý, to jsem opravdu potřebovala -_-
Vím, že žvaním, ale víte co? Vůbec mě to nesere. Jsem už tak zoufalá, že si píšu s Botem na cleverbot.com, abych měla aspoň trošku pocit, že mám s kým komunikovat. Šla bych ven s Miki, ale ta píše diplomku; s Ninou, ale ta o mě nejeví zájem; s manželem, kdyby se nesnažil ušetřit na špatných místech a kdyby nebyl tak natvrdlej. A stejně to dopadá tak, že večery trávim u romantických seriálů, či s knihou nebo učebnicí zavřená ve svém pokoji s plechovkou piva po ruce. Moje japonština se nezlepšuje, nehýbu se z místa. A stejně mě pak vyhodí ze školy, tak je to asi jedno...

Btw když už se píšu s příspěvkem, mohla bych zmínit i pár dalších věcí, co se tu udály, i když to není nic zásadního. Dozvěděla jsem se, že Taku spí s tou Číňankou, co s ním tráví hodně času a která má v Číně přítele. To by samo o sobě nebylo tak zajímavý, kdyby se ovšem Taku nepřiznal, že vůbec nepomyslel na jakoukoliv ochranu, ona taky ne, takže se může klidně stát, že za pár měsíců tu budeme mít menší skandál. Taku se sice dušoval, že kvůli všem těm lékům, co bere (letos prodělal operaci žaludku, během níž mu odstranili nádor), má snížený počet spermií, ale jak říká moje mamka - náhoda je vůl. A celý tenhle rozhovor mezi Taku(em), manželem a mnou probíhal ve 2 ráno, zatímco manžel odfláknul službu na úklid a zaprasil nám konvici nějakým svinstvem, co si přitáhl od Džo Džo (pít se to nedalo a dobrý to bylo jedině na zahřátí rukou o hrnek).

A když už jsme u manžela, má úžasný zvyk přijít, usmát se a pak mě pomyslně kopnout poznámkou typu "Nemohl bych chodit s holkou, co má stejný obor" nebo "Moje manželka by měla být děsně chytrá Asiatka, co bude umět skvěle vařit. Třeba právnička by byla fajn" nebo "Dneska mi Džo Džo uvařila úžasnou večeři." Who the fuck cares?! A já tam stojím, ten všudypřítomný falešný úsměv na xichtě a v duchu ho přesvědčuju, aby už sakra vypadl, že už to dlouho nevydržím. Došlo to tak daleko, že jsem v úterý vyhlásila Nikodém-free day a vyhýbala se mu, co to jen šlo (na tomhle místě přerušilo autorku zaklepání - byl to manžel a s nadšením jí oznámil, že byl právě u Džo Džo a dával jí ochutnat tradiční polskou čokoládu, a autorka měla co dělat, aby nechytla hysterčák - rozhodně se jí její falešný úsměv rozšířil do nevídaných rozměrů, až se stal spíše šklebem). Od té doby si ale manžela *užívám* hned poránu - chodim ho totiž budit, jelikož jednou mě o to nepožádal, já to neudělala a on zaspal. Takže teď každé ráno horká sprcha, pak honem vzbudit manžela a pak teprve vše ostatní. Dnes už jsem dostala povolení v případě nouze i otevřít dveře (jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat, než dostanu povolení i vejít dovnitř a vzbudit ho osobně). Na druhou stranu nechat dveře odemčené není asi dobrý nápad, když vím, že občas trpí náměsíčností - bůhví, co by se mu mohlo stát, kdyby to jednou zašlo příliš daleko.

A asi jsem se ještě nezmiňovala, že Vánoce budem trávit společně (ono moc na vybranou není) - jen manžel chce jít do kostela, z čehož zrovna nehopsám radostí, ale je to Polák, co bych taky čekala jinýho -_- A Silvestra budem trávit taktéž spolu - v Tokiu.
Tak a teď Gackte nedopusť, aby se něco zmrvilo.