To by snad ani nebylo jaro, abych nedepkařila - už několik let se při prvních známkách jara ozve zapomenutá část mého já, která je po většinu roku hezky na uzdě. A začne zas tu svoji litanii: Stejně jsi k ničemu. Bez tebe by všem bylo líp. Ani kamarádky se s tebou nechtěj bavit, vidíš? Radši někam zalez a dej všem pokoj...
Chvilku se pokouším bránit (Nemáš pravdu, já nejsem k ničemu, jsem dobrá v tom co dělám a baví mě to, vůbec nikomu nevadím), ale většinou to nemá cenu. Dřív nebo později - spíš dřív než-li později - to vzdám a nechám ten přesvědčivej hlas v hlavě, aby mi šeptal co se mu zachce. Začnu si říkat, že to všechno je nejspíš pravda, že nic nedokážu, že jsem na obtíž a bylo by líp, kdybych zmizela. Nálada jde k bodu mrazu, chuť něco dělat taktéž, a tak se není čemu divit, že školní výsledky jdou rapidně dolů, což se stává dalším argumentem: Ani to učení ti nejde, jseš prostě blbá, tak toho nech a neotravuj ty, kteří se snaží něco naučit...
Nemám náladu odepisovat na mejly,
nemám náladu se učit ty zatracený znaky,
nemám náladu lámat si jazyk u slov typu hatarakarenakatta,
nemám náladu na fonetiku,
nemám náladu číst doujinshi ani fanfiction
a už vůbec nemám náladu psát na blog o tom, jak nemám náladu.
Šla bych si lehnout, kdybych pak ovšem nemusela dvě hodiny koukat do stropu a snažit se odehnat všechny ty depresivní myšlenky jak si za pár měsíců budu muset jít hledat práci, jak zklamu mámu, jak zklamu sebe a jak všem potvrdím, že jsem k ničemu. Chce se mi prostě vypnout mozek a čekat až to přejde. Jestli to přejde...
