Cesta do daleka

Kavi žije a konečně se dostala k netu! Teda zatím jen ve škole, ale neva. Takže se konečně budu snažit dodávat svoje autentické výlevy, jak to jen půjde. Dnes se vrátíme v čase do pondělka - tedy dne, kdy jsem přiletěla. Tak se pěkně usaďte a jdeme na to :)

3.10.2011
Momentálně sedim v autobusu do Ucunomije a nadávám si, co jsem to za debila, že jsem se sem vůbec vydávala, zatímco řidič něco zdlouhavě vykládá a jediné, co rozumím, je "Ucunomija", "šítoberuto" a že mám telefonovat potichu.
Měla jsem si včera říct, že mi to nestojí za to, a v těch 5:35 jsem se měla otočit a spát dál. Nechtělo se mi. Fakt ne. Bylo mi docela špatně, ale vzpomněla jsem si na Sylvu a veškerou její podporu a řekla jsem si, že to zvládnu. S mamkou jsme byly obě dost napružené, ale když jsem ji měla na letišti opustit, abych prošla kontrolou, málem jsem se rozbrečela. Pak jsem naštěstí byla ze všech těch procedur tak mimo, že jsem se dala dohromady. A to jsem na tom nebyla až tak špatně - co mi pak říkala Hanka, která letěla se mnou, tak se musela i zouvat, takže moje vytahování noťasu z narvaný tašky bylo ještě docela fajn.
Cesta do Frankfurtu byl můj první let. Naštěstí jsem seděla vedle Hanky, tak to celkem uteklo a potěšilo mě, že byla víc nervózní než já.
Nastaly ale dva momenty, kdy jsem létání nesnášela - to si nejdřív tak rolujete a to je ok. Pak zrychlíte a to už tak docela ok není. A pak přijde ten okamžik, kdy se odlepíte od země, a to jsem si říkala, že nastala moje poslední hodinka. Podobně hnusný pocit je i klesání. Ne to hladké, ale ty větší propady, kdy máte žaludek až v krku.
Nicméně jsem přežila, křídlo nám neupadlo a já byla v Německu. A tam další kontroly. Dokonce jsem musela složitě vyštrachávat svoje kafe, protože se jim nelíbilo na rentgenu. Ale aspoň že mě neohledávali ručně - to potěšení měla bosá Hanka.
Frankfurt je kurevsky velký letiště. Nepřehánim. Šly jsme rovně. Asi 20 minut, pak jsme zahly. A šly dalších 10 minut. Tam nás nabral chlápek s vozítkem a ušetřil nám dalších 20 minut plahočení. Mezitím jsme stihly vyjet výtahem a popojet jednu zastávku vlakem. A furt jsme byly na stejnym letišti! Nakonec jsme to našly - hlavně díky hustotě Japonců na metr čtvereční. A jestli jsem si myslela, že to letadlo do Frankfurtu je velký, tak jsem asi byla slepá. Letadlo do Tokia bylo dokonce dvoupatrový!
Tentokrát jsme však s Hankou neseděly vedle sebe. Zase jsem chytla místo u okna a všude okolo mě byli Japonci (přede mnou dokonce jeden moc pěknej). 11 hodin v letadle byla děsivá představa, a tak abych se uklidnila, začala jsem vzpomínat na všechny Douglasovy a Martinovy kecy z britský rádiový komedie Cabin Pressure, jelikož vše, co vím o létání, vím od nich. Dost mě potěšilo, že kapitán i trochu zněl jako Martin (ale vypadal spíš jako Douglas - ano, jak poznat pilota od prvního důstojníka (?), vím taky odtamtud). Odlepení od země bylo tentokrát taky snesitelnější, což mě překvapilo, protože jak jsem Hance říkala, taková hromada plechu se přeci nemůže vznést a vydržet ve vzduchu, to zaručeně spadne. Nespadlo však a já tak můžu prohlásit, že jsem viděla vítr (když se tenký proud vzduchu hnal přes okraj křídla), film Super 8 a čtvrté Piráty z Karibiku s japonským dabingem, ze kterých však moc nemám, protože jsem střídavě usínala a zase se probouzela. Jinak je taky velký vzrůšo, když turbulence začnou zrovna ve chvíli, když jste na záchodě -_-
Spala jsem asi hodinu, v půlnoci dostala teplou snídani a je teprv půl 11 ráno a já zívám, div si pusu neroztrhnu. Po příletu nás čekala další kontrola, odebírání otisků prstů a focení pro imigrační. Tam jsme strávily skoro hodinu.
A od té doby už je to jeden trapas za druhým. Nejdřív koupě lístku na autobus, kde jsem horkotěžko dala dohromady, že chci do Ucunomije, pak prodavačka, po který jsem chtěla telefonní kartu, a ona se vytasila z dotazem, který jsem totálně nepobrala, a nakonec ten úděsný telefonát do Udai, z kterého se stane oblíbená připomínka toho, jak neumim japonsky ani kváknout. Určitě už litujou, že mě vzali. Na druhou stranu jsem hned dva kroky od letiště narazila na přívětivého mladíka (který si listoval neslušným časopisem), jež se mi hrdinsky vydal na pomoc a zjišťoval, zdali jsem se neztratila. Bohužel ne, byla jsem přesně tam, kde jsem měla být (avšak ne tam, kde bych chtěla být - Olm). Takže teď si to fičím busem, který sice připomíná staré karosy, ale má i bezpečnostní pásy! Je hezky, přes 20 stupňů a jedno nejapný tele tu začíná nový život. Držte mu palce ^_^