Další lazy víkend

Tak jsem manžela do té hospody přeci jen dotáhla. Ale japonská hospoda nemá s tou naší krom opilých lidí nic společného. Servis je mnohem lepší, obsluha velmi vstřícná, ale alkohol stál lehce za prd. Z toho ledového čaje zvaného šóčú se neopiju, ani kdybych chtěla. Navíc jsem měla jen jeden, protože pak nás vzali ostatní návštěvníci mezi sebe a už bylo jedno, co jsem chtěla - dostala jsem vodu a bylo hotovo. O manželovi se to říct nedá - nakonec měl ty čaje 4 a jeho jediným štěstím bylo, že když jsme se po půlnoci vraceli, už nejezdily skoro žádná auta, protože jinak by byl na placku. Celé osazenstvo té malinkaté hospůdky mu neustále dolévalo, dostali jsme udon, celý večer poslouchali karaoke v podání starousedlíků a vůbec se s manželem všichni bavili o všem možném. Byli z něj tak nadšení, že jsme nakonec ani nic neplatili. Manžel si to náležitě užil, já jen seděla vedle, tvářila se mile a to bylo tak všechno. Takhle já si návštěvu hospody fakt nepředstavuju. Se svou omezenou japonštinou se nezmůžu na jedinou větu a tím pro mě veškerá zábava končí. Jazyková bariéra je na mě příliš silná a vážně začínám uvažovat, že všem budu prostě tvrdit, že neumím japonsky.

Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak odříznutá od okolního světa jako teď. A to počítám i dobu, kdy jsem neměla net, a tudíž nikoho, s kým bych mluvila. Lidé kolem mluví, baví se a užívají si a já jen sedím a nedokážu proniknout do toho jejich světa zábavy. Jako bych byla duch. Kdybych se z ničeho nic vypařila, nikdo by si toho nevšiml. Kvůli takovéhlemu pocitu jsem nemusela jezdit až sem, to samé zažívám i v Čechách. Ale tam mám aspoň ten alkohol. Kdybyste věděli, co bych zrovna teď dala za dvojku bílýho...

Nečekala bych, že to řeknu, ale chybí mi české hospody. A chybí mi čeština - vážně bych se ještě před měsícem vysmála každému, kdo by mi tvrdil, že přijde doba, kdy nebudu mít ráda japonštinu. Přišla a sakra rychle. Zatracená japonská vláda - je to všechno jejich vina, takhle si z lidí dělat sprýmy a posílat pitomce do země, kde se s češtinou nedomluví.

V sobotu se mělo jít do svatyně, ale kvůli počasí se to odpískalo. Za ten den jsem neudělala lautr nic, protože manžel furt něco chtěl, a pracovat jsem byla schopná až večer, když vyrazil s nějakou Japonkou ven. To jsem si zas přilepila svůj úžasný oranžový lístek na dveře a šprtala znaky. V neděli jsem udělala asi stejný kulový jako v sobotu, protože tou dobou už jsem měla od Niny přetaženou Junjou Romanticku a to už člověk nic neudělá, ani kdyby chtěl. Večer jsem si pak přenesla učení do společenské místnosti, kde byl manžel zalezlej a snažila jsem se něco naučit. Bohužel, jediné, čeho jsem dosáhla bylo, že mi manžel dával jasně najevo, že věci, co se učím, on už dávno zná. To člověku věru náladu nezlepší. 

Občas je fakt na zabití - třeba zrovna včera, když jsem měla službu na úklid. Celý týden mi tvrdí, jak mi pomůže, a kdo myslíte, že udělal celý úklid? Správně - on "ztratil" klíče od kola a celou dobu, co já uklízela, on je "hledal". A v noci, když už bych třeba i měla jít spát, mě vytáhne do kuchyně, kde smolí svůj úkol na ruštinu, aby tam nebyl sám. Jako bylo moc hezký, že mi občas kousek přečetl - hezky se to poslouchalo - ale být tam až do 3 do rána? To je trošku moc i na mě, když ráno vstávám. 
Btw krom ruštiny se prý chce naučit i česky. Jeho dosavadní slovní zásoba sestává ze slov: pikolík, kurevník, šukat a vše bude dovoleno. Neptejte se, kde k tomu přišel...

Abych se zmínila i o něčem jiném - konečně mi přišly karty k účtům v bance a na poště, mám pocit, že začínám chápat ten děsivý systém třídění odpadků, Udai je dnes plná středoškoláků a středoškolaček v krátkých sukénkách, na což se moc dobře kouká; horší je, že i já mám dnes sukni a v té se na kole jezdí sakra blbě. O víkendu bych se konečně ráda podívala do Nikkó, ale záleží jestli pojedou i ostatní. I kdyby se nejelo, příští týden je ve čtvrtek státní svátek (Bunka no hi - den kultury), takže balim věci, zatahuju páteční znaky a jedu do Tokia. Musím ještě vymyslet, co všechno chci vidět a kam chci jít - nemám absolutně tucha.