Z dovolené v tropech si můžete přivézt různé věci.
Členové japonské expedice včetně spisovatele Takahašiho si takhle
z Amazonského pralesa přivezli nejen zážitky, ale zdá se, že i duševní
nestabilitu. Jak jinak si vysvětlit, že Takahaši je po návratu jako vyměněný,
tvrdí, že v určitou denní dobu slyší šustění křídel, které nikdo jiný
neslyší, a přestože se celý život bál smrti a umírání, zničehonic si sám vezme
život, přičemž z věcí, co po něm zbyly, je zřejmé, že byl v posledních
týdnech smrtí přímo fascinován. A co teprve, když profesor, který má panický
strach z kočkovitých šelem, navštíví zoo se safari a dobrovolně nakráčí
přímo do spárů lví smečky. A jak to celé souvisí s vědcem, který
v Amazonii zapálil sebe i svou ženu, která vybudovala záchranou stanici
pro opice? Něco tady očividně nehraje a psychiatrička Sanae Kitadžima je
jediná, která téhle záhadě může přijít na kloub.
Kiši prostě umí psát. Už jsem měla to potěšení od něj číst
Garasu no hanmá (jedna z prvních knih, co jsem četla v japonštině o asi 500 stranách - byl to boj, v půlce jsem se ztratila, ale zvládla jsem to!) a volné pokračování Kicunebi no ie, co sloužily jako základ pro
seriál Kagi no kakatta heja, taky Ao no honó, Aku no kjóten a naposledy i Suzumebači, které bylo solidní thriller, než jsme se dostali k závěrečnému plot twistu, který mi přišel naprosto zbytečný :-/
Vždycky to začíná tak hezky pomaličku
polehoučku, skoro jako by se vlastně nic nedělo, ale než se nadějete, už jste
uprostřed příběhu, který kolem vás plyne, aniž byste zaznamenali nějaký náhlý
přechod. Chvílemi vás mrazí, chvílemi jste napjatí… a chvílemi je to prostě
nechuťárna (na tu jednu scénu s pavoukem je lepší nemyslet a kdybych to mohla
z paměti smazat, udělám to!).
Tentokrát si Kiši dokonce vybral jako hlavní hrdinku ženu, což je odvážný krok. Ale povedlo se mu vykreslit komplexní a uvěřitelnou postavu, takže proč ne.
Fascinující na téhle knize bylo hlavně to, že s každým
přečteným kouskem mi autor nastoloval nějaké nové téma, o kterém jsem se mohla
dozvědět spoustu zajímavých věcí, ale bohužel máloco z toho bylo nějak
extra přínosné v souvislosti s příběhem. Takže jeden den jsem se
dozvěděla spoustu věcí o opicích, pak o léčbě AIDS (bez souvislosti
s předchozím tématem), o cenzuře a zakódování informací, o červech, profesionálních
hráčích go, sinicích, typech ptáků dle tvaru jejich křídel, financování
japonských vysokých škol, iluzivních malbách… Jako těší mě, že autor
nezanedbával rešerše, ale kdybych si odmyslela všechny ty přednášky, bude kniha
poloviční. A ušetřila bych si nejedno znechucení nad luštěním znaků. V té
knize bylo prostě všechno – tradiční mýty domorodých kmenů, pohled do života
otaku, jehož hajlajtem dne je sledování porna, rádoby kurzy seberozvoje, co se tváří,
že nejsou sektou (a přitom plácaj cosi o andělech strážných), roztodivné
způsoby sebevražd, spousty chemických a lékařských témat, termínů a vysvětlení,
romanci (protože nedej bože, aby protagonistka neměla komu se schoulit do
náruče), výbuch, eutanázii, pálení hromady mrtvol a dvě (!) non-con situace
(sice nic drastického, ale fuj jako).
Už máte představu, o co půjde? Ne? Nevadí – tady si každý
najde něco. Já osobně jsem si z toho odnesla, že nemám jíst syrové maso a
že cena za překonání vlastního strachu může být sakra vysoká.
