Zase to pondělí...

Pondělky by se měly zakázat. Sice si tentokrát nemůžu stěžovat, že bych měla školu hned v 8 ráno, to ani náhodou, ale stejně to byl otřes. Moc jsem se nevyspala, protože jsme s Nikodémem až do půl druhý konzultovali naše rozvrhy, takže ze všech těch sylabů už mám kopřivku jen je vidím. A navíc jsem ještě měla blbou náladu, protože v těch půl druhý jsme to nezabalili - Nikodém se vydal na výzvědy k Číňankám s tím, že mám počkat, že se vrátí. No nevrátil se a já čekala půl hodiny úplně zbytečně. Navíc nás hned po ránu sprdla moje sousedka O-san, že kvůli Nikodémovi v noci vůbec nemohla spát, a pak se pustila do dlouhosáhlého anglicko-japonského kritizování Nikodéma. A to jsem v sobě ještě neměla ani kafe a mozek mi to prostě nebral. Jenže my o vlku... Z ničeho nic se dotyčný v kuchyňce zjevil a už zas otravoval s tím zatraceným rozvrhem. Ano, ten den byla deadline, kdy jsme měli odevzdat seznam námi zvolených předmětů, ale takový tyjátr kolem toho dělat nemusel. A zase: Počkej na mě. Tak jsem čekala až dokud se jeho veličenstvo neuráčilo mi sdělit, že na hodinu kašle a bude se radši věnovat smolení svého rozvrhu. To mě podráždilo ještě víc, takže do školy jsem už jela poměrně naprdnutá. A hned první hodina mi náladu nijak nezlepšila, neboť jsem z ní byla vyhozena. Nikodémovi to později přišlo děsně vtipný a někdy tou dobou jsem se zařekla, že dnes večer ho nechci ani vidět a že budu radši študýrovat. To bylo podpořeno i následující hodinou, kde jsme četli jakýsi článek. Teda četli - většina spíš louskala a já se topila v bažině kandži, které jsem nikdy ani neviděla. Moje čtení připomínalo doplňovačku: Maná ... ni toku-něco no ...mi ga ....keteiru. Proč já se do té země ještě nepropadla a nezůstala tam?

A abych toho neměla málo, tak následující hodina se nese v duchu přípravy na ikkjú, což je sakra hodně mimo mojí ligu, takže zase budu za debila. Není divu, že po příchodu na intrák už jsem měla náladu hluboko pod bodem mrazu. Akorát jsem si udělala kafe, sesmolila vzkaz na dveře a zavřela se do své kobky, kde jsem poctivě študýrovala kandži, abych druhý den nebyla za až tak velkého debila.

Tím jsem se dala jakž takž dohromady a úterý už probíhalo o něco lépe. Odpadly mi hned tři hodiny, takže jsem se mohla odpoledne trošku prospat. Jak se ukázalo, byl to velice dobrý nápad, jelikož večer jsem si s večeří sedla k televizi ve společenské místnosti, za chvilku se připojil Nikodém a místnost jsme až do druhé ranní neopustili. 

Jo, tohle se vedle mě celej večer rozvalovalo :D

Nejdřív jsme sledovali pořad o děsně kawaii mláďatech různých zvířat, pak jsme s Číňankama probírali ujetou doramu, co dávali (a kde byl děsně pěknej herec - vsadim boty, že to byl jeden z členů Arashi), pak si Nikodém opakoval korejštinu a já se dala do znaků. Nakonec to byl velmi příjemnej večer, přestože se Nikodém vyloženě snažil, abych se cítila jako naprostej pablb (asi to z něj budu muset vymlátit). Upřímně si nemyslím, že po roce tady bude moje japonština jakkoliv lepší - stále rozumim prdlajs, nedomluvim se, ani kdyby na tom záležel můj život, a k jakýmukoliv letáku si musim brát slovník. Holt si ze mě bude W-sensei po návratu dělat srandu, jak jsem blbá a že nemělo cenu mě sem posílat. Souhlasím - zatím jediné, co jsem tu zjistila, je, že ať se budu snažit sebevíc, vždycky je kolem nejmíň 10 lidí, kteří to zvládnou mnohem líp za mnohem kratší čas. Tak nějak ztrácim chuť tu japinu ještě studovat - nemá to cenu.

Autorka chce jen dodat, že asi dvě minuty po napsání tohohle příspěvku si vlezla s knížkou do postele, jen aby v zápětí byla vyrušena zaklepáním, vpádem Nikodéma do pokoje a následným přesvědčením, že se s ním rozhodně musí zúčastnit prezentace naší země na základní škole.
Milý deníčku, dnes jsem si koupila své první pivo, protože bez alkoholu tohle prostě nemám šanci přežít...