Wednesday 10 January 2018

Krásné 15. výročí, moje milá deprese

Duševní nemoci jsou svině. Mnohem radši bych měla chřipku, protože u ní alespoň víte, na čem jste.

Nestane se vám, že si měsíce myslíte, že jste v pořádku, a pak se vám jednoho dne zničehonic pozmění váš pohled na věc a zjistíte, že uplynulé měsíce přeci byly jasným varováním: neustálá únava, kdy sice spíte 8 hodin, ale ráno se z postele vykopete jen s největším sebezapřením a utěšováním se, že si odpoledne půjdete lehnout (což ovšem člověk nemůže udělat, protože pak má večer zase naopak problém usnout a ve dvě ráno ještě nevraživě zírá na budík); ztráta zájmu o koníčky (kdy že jsem to naposledy šila?); přehnané zírání na seriály a čtení, i když ho to vlastně zas až tak nebaví, aby se člověk co nejvíc vyhýbal realitě; vyhýbání se veškerému přemýšlení, protože to je vždy jen přehlídkou negativního myšlení a pesimistického pohledu na svět.

Tuhle jsem během sedmiminutové cesty od metra do práce, kdy mi došla baterka v empétrosce, stihla promyslet, co všechno mi v práci nejde, co nezvládám a že je vůbec štěstí, že dosud nějakou práci mám. Pak jsem si samozřejmě neopomněla připomenout, jak jsou všechny moje kamarádky schopné a jak jim to všechno - na rozdíl ode mě - jde. A na závěr jsem vymyslela, že můj smysl života je vlastně snaha nikomu nepřekážet a nevadit (nebo alespoň nepřekážet víc, než je nezbytně nutné) a pomalu jsem začala přemítat, jak docílit toho, že nebudu nikomu na obtíž. Pak už jsem naštěstí dorazila do práce.

Co bychom si nalhávali - výše uvedené je moje výchozí nastavení, takže mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jsem zklamaná, to ano, ale ne překvapená. Fakt jsem si naivně myslela, že si vedu dobře.

A víte co je nejhorší? Že možná i jo, ale já to nepoznám. Třeba si jen chci myslet, že je něco špatně, a ono je to přitom normální. Třeba všichni zápasí s neustálým nutkáním se schovat, zmizet a už se nikdy neobjevit. Třeba si všichni vyčítají všechny chyby a mají pocit, že vůbec nic nezvládnou. Třeba všichni přemýšlejí o tom, že tenhle život už je stejně k ničemu, nikam to nevede a bylo by nejlepší se jednoho rána už prostě neprobudit.