"Kde se vidíte za 5 let?"
Taky tuhle otázku nesnášíte? Tak to jsme na tom stejně. Podívejte, já ani nevím, co budu dělat zítra, natož za rok, za dva, za pět.
Že by to samé, co dělám teď? Bydlet u mámy, pracovat ve státní sféře, věnovat volný čas noťasu, čtení a šití. Nikdy jsem o budoucnosti nepřemýšlela. Většinu života jsem ani nevěřila, že se nějaké dožiju. Ale než jsem se nadála, překonala jsem třicítku a furt jsem tady - tak trochu zázrak, ne?
Jak jsem měla co dělat, abych přežila pubertu a svá 20. léta, nenaučila jsem se plánovat dopředu. Na otázku, jak si představuju své stáří, stále odpovídám, že tou dobou už žádné důchody nebudou. V duchu si ovšem říkám, že tou dobou tady hlavně už nebudu já.
Asi jsem divná, ale představa, že se na to kdykoliv můžu vykašlat, mě v podstatě uklidňuje.
Co mě ovšem děsí je to, že nějaká budoucnost bude. Děsí mě, že bych se toho důchodového věku měla fakt dožít. Takže když jsem byla dotlačena k tomu, abych si zařídila penzijní spoření, všechno se ve mně začalo svírat. Spořím si na důchod. Já. Na důchod, kterého se nechci dožít. Ale všichni na něj přeci spoří, byla by blbost neudělat to taky, zvlášť když na to zaměstnavatel přispívá. A přesto mi to přijde příšerně děsivé, uznat, že nějaká taková budoucnost by přeci jen mohla nastat. Uznat, že za třicet let tady ještě budu. Bojím se toho. Bojím se, že si nalhávám, že se tu na to můžu kdykoliv vykašlat, ale ve skutečnosti bych to nedokázala.
Bojím se přemýšlet o budoucnosti. Ještě by nějaká mohla nastat.
