Monday 19 October 2009

Začal další týden

Období: 5. týden školy
Stav: vegetativní s častými přechody do depresivnosti
Hlavní příčina: japonština, překladatelský seminář
Možná náprava: --
Tak to je bez přehánění zhruba můj nynější stav. Jinými slovy, stojí to za prd.
Řeklo by se "Japonština, to bude sranda", ale opak je pravdou. Člověk stále zjišťuje, že je vcelku ukradený, jestli udělal JC2 nebo ne - jestli nedokáže, že látku umí, není k ničemu. A mně se to stále nedaří. Už jsme skoro doprobrali druhou lekci a já ještě nepochytila ani tu první. Nějak mi to proklouzává mezi prsty. Úkoly mám tradičně víc červené než šedé a teď ten poslední test taky. Ubohejch 53 %. Tak to jsem se tedy fakt předvedla.
Přestávám mít sílu dokazovat, že nejsem hloupá. Přestávám totiž věřit, že tomu tak není. Moje úkoly se začínají hemžit větami typu "neodpověděla jsem, protože jsem zase neznala odpověď", "pochybuju, že dokončím školu" či "kamarádka je prostě chytřejší". Jsem příliš unavená, abych se víc snažila, a co je hlavní, chybí mi motivace. Přestala jsem vidět smysl toho všeho. Proč se to vlastně učím? K čemu je to dobré? Neříkám, že nejsem ráda, když jsem schopná si se svou japinou něco přečíst, ale nestačí to. Kam se kruci to nadšení podělo?
Nemá to cenu - nikdy to nedokážu. Každou hodinou jen čekám, až W-sensei prohlásí, že se začínám zhoršovat. To by pro mě bylo jako rozsudek smrti. Na druhou stranu když už si opravdu připadám jako debil největší, v duchu ho vyzývám, aby mi to řekl. Nějaká masochistická část ve mně to chce slyšet, chce prohlásit Vidíš, měla jsem pravdu - jsi k ničemu.
Protože to jsem. Nezdá se mi, že bych měla víc předmětů než loni, ale všichni ode mě vyžadují mnohem více práce a já nestíhám, honím všechno na poslední chvíli a jsem unavená. Nejen japonština, ale i překladatelství jde do háje rychlostí blesku - není divu, překlad dělám večer před vyučováním a tudíž ani nemůže být kvalitní. Jde to se mnou prostě z kopce. Netuším, jak dlouho to ještě vydržím.

Ať už tu větu řekne, chci mít pokoj...