Saturday 12 December 2015

Předvánoční "pohodička"

Co tě nezabije, to se tě při nejbližší příležitosti pokusí zabít znova.
- staré, ale přesto platné přísloví

Po dlouhé odmlce Vás nejdříve uklidním zprávou, že jsem stále ještě zaměstnaná osoba. Dovolím si dodat, že dokonce i na HPP (tedy napůl...). Takže jak to tedy bylo a co se za ten měsíc a půl událo (šmarjá, to to letí):
Než se kdo nadál, přišel konec období, na které jsem měla uzavřenou smlouvu. Všichni jsme napjatě očekávali, co se bude dít dál. Dělo se to, že jsem 9 dní pracovala tzv. načerno, neboť smlouva nebyla ("nebojte, smlouva bude"). Nakonec tedy byla - ale to slíbené DPP ne. A upřímně - není doteď. Upsala jsem se tedy - ač nerada - na další rok s vyloženě směšným platem a tím, že se tedy stanu součástí šedé ekonomiky. Což byl taky impuls k tomu, znásobit svou snahu o hledání nějakého normálního pracovního místa.
"Poštěstilo" se mi docílit dvou telefonických pohovorů, na které když si vzpomenu, tak si stále ještě chci jít rozmlátit hlavu o zeď, a jednoho testu z excelu a angliny, kde je moje blbost tak odrovnala, že se už neozvali, přestože tvrdili, že odepisují i neúspěšným uchazečům. Takže takhle awesome jsem XD

Než dojdeme k rozuzlení problematiky s platem (což vlastně nebude žádným rozuzlením, ale nebudeme spoilovat), tak si povíme o tom, jak hektické a naprosto idiotské je snažit se založit vysokou školu během pár měsíců.
Vytvořila jsem asi 80 % anotací předmětů, o kterých jsem v životě ani neslyšela, a podílela jsem se na vytvoření požadavků pro splnění těchto předmětů. Vytvořila jsem celý kreditový systém, který je chatrnější než domeček z karet ve vichřici. Vytvořila jsem téměř všechny školní řády s výjimkou knihovního, aniž bych o koncepci školy cokoliv věděla. Ale požadavků pro akreditační komisi jsou s prominutim tři prdele a vedoucí chtěla každou chvilku měnit formu či barvu nebo nějakou jinou píčovinu, takže poslední měsíc už jen sním o odpočinku a pomalu už ani nevím, co to je mít dva volné dny za sebou. Neděle jsem trávila v práci, večery taktéž a jen za poslední týden jsem si nasyslila 22,5 hodin přesčasů (zákonně je povolených kolik? asi 8? Ha ha -_-). Jen pro pobavení - v pondělí jsem končila ve 23:45 a ve středu dokonce v 0:15, kdy moje práce spočívala ve vkládání papírů do průhledných obalů a do šanonu. Cca 750 stran, 2 obory po 2 kopiích + státní souhlas (2x) + studium v ájině (taky 2x). Yay! (A když jsem dnes konečně dostala volno, tak mám hned asi šest nepřijatých hovorů od kolegů/nadřízených, takže určitě nějakej děsnej průser typu "Kde najdu sešívačku?" -_-

Většinu času jsem netušila ani co je za měsíc, natož za den. Všechno se mi krásně slilo a já nevnímala rozdíl mezi všedními dny a víkendy. A když už jsem konečně někdy přitáhla domů, tak mě mamka seřvala, proč pracuju tak dlouho a kdy budu mít volno a že letos nebudou Vánoce, protože není napečeno. Místo spánku jsem se tak o sobotách musela vykopat z postele hned ráno, abych stihla udělat těsto a upéct cukroví. Teď už tedy většina je (a mamka se mnou zase mluví - co na tom, že jsem zombie)

Mimochodem, to pečení taky nebyla žádná sranda, protože při každoroční kontrole plynařů se přišlo na to, že z našeho čtyřicet let starého sporáku uniká plyn. Při pečení v troubě unikal už léta (vlastně co pamatuji), ale teď nám vypověděl službu i jeden hořák, což už byl problém. Plynaři navíc prohlásili, že by se v té troubě báli péct, protože by to mohlo bouchnout, načež se mamka vyděsila a prohlásila, že musíme koupit novou. Plynové sporáky ovšem zrovna neletí a nečekala jsem, že je tak složité najít obchod, kde vám sporák nejen prodají, ale i ho zapojí a odvezou starý. V Datartu nám někdo vyfoukl poslední exemplář, takže jsme se obrátily na menší pražský eshop. Velmi fascinující bylo zvláště to, že všechny okolní poplatky se nakonec vyšplhaly asi tak na cenu samotného sporáku, ale budiž - máme kde péct.

Když už jsme u těch spotřebičů, odchází nám lednice. Nejdřív vrčela jak vzteklej rotvajler a pak se odmítla nahodit. Takže jsem takhle jednou musela odtáhnout půl mrazáku do práce, kde jsem to narvala do místní ledničky, a volala opraváře. Když jsem se večer vrátila, lednice krásně předla a šla, jako by nic. Což ovšem odnesly věci z chladničky, které jsem před odchodem strčila do mrazáku, kde bylo ještě jakž takž chladno - všechny zmrzly. Ovoce, zelenina, sýry, čokoláda... Už jste někdy měli mražený lilek a brokolici? Velmi fascinující. A k večeři mražený jogurt. Všechny původně zmražené věci zase za dobu nefunkčnosti rozmrzly, takže bezva -_-
Opravář nic nenašel, naúčtoval si dvě stovky a zmizel. Uběhl týden, lednice začala znovu vrčet a dnes ráno opět přestala jít -_-

V práci nám zase nainstalovali klimatizaci, která má sloužit k topení (protože to skutečné topení je jen pro parádu a já tam mrznu). Se vší parádou se ji jali vyzkoušet tím způsobem, že centrálně zapli všechny klimošky, které na nás půl dne proudili studený vzduch. Výsledek? Jsem nachlazená, upadává mi hlava a mám rýmičku. Fajn, proč ne. I tak jsem musela do práce, protože můj upovídaný kolega je moc nóbl na to, aby něco dělal, a kolegyně je jen na půl úvazku a o projektu VŠ nic neví.
Nakonec se to teda nějak stihlo (o pár týdnů později, ale přece) a já se snad dočkám zaslouženého odpočinku (víkend! Dva volné dny za sebou! Jaký to překrásný úkaz! Zázrak! Zvolejte haleluja!).
A teď k tomu rozřešení mé smluvní a platové situace - žádné se nekoná. Dosud nemám to slibované DPP. Zaplaceno jsem tedy dostala, ale:
1) mzdová účetní je kráva a neumí počítat, takže z HPP mám o dva tácy míň, než bych měla mít (asi si je ulila do kapsy, mrcha)
2) zbytek mzdy jsem dostala jen tak "na ruku"
3) přesčasy a práce v neděli zaplacená není (a nebude) - místo toho bych měla mít volno (tak uvidíme)
Peníze jsem tedy dostala (a ve správné výši), takže aspoň tak, ale že by mě to nějak motivovalo k pracovitosti a loajálnosti k podniku, to se říct nedá. 

Tolik k práci.
Z dalších zpráv: uvědomila jsem si, že naposledy jsem někoho jiného než kolegy a mamku viděla zhruba někdy v srpnu (společenský život? co to je? a dá se to sníst?). Zato se nadále věnuji četbě (kdykoliv když neusínám v autobuse ve stoje) - z nedávno přečtených bych doporučila A Tale for the Time Being od Ruth Ozeki, což byla velice zajímavá jízda, kde se prolínaly příběhy dospívající Japonky a mladé Kanaďanky, která nalezne deník té první zmíněné. Opravdu poutavě napsaná kniha, která vás vtáhne do dění a až do poslední stránky vás nepustí. Přestože se tam probírá opravdu hodně témat, neměla jsem pocit, že by to bylo přeplácané (a většina těch věcí spolu prostě souvisí a nešly by vynechat ani kdybychom chtěli).

Chválu musím pět i na sbírku povídek Beton, kosti a sny od Pavla Renčína. Překvapila jsem samu sebe, když jsem sáhla po českém autorovi, protože moje poslední setkání s českým spisovatelem bylo na střední, kdy nám dali přečíst Viewegha. Tehdy jsem se zařekla, že si radši ruku useknu, než abych kdy sáhla po dalším českém autorovi. Zaplať pánbůh za Renčína - tahle knížka mi vrátila víru, že to s tou českou spisovatelskou scénou možná nebude tak hrozné. Nevím, z čeho jsem byla nadšenější - jestli z použitého jazyka a krásných lyrických vykreslení nebo ze spojení "obyčejné" Prahy a nadpřirozena (jako v té povídce o nuseláku - Skokani - ta se mi asi líbila nejvíc, i když k těm předchozím tak úplně nezapadala). Časem se snad dostanu i k dalším jeho knihám - když knihovna dá.

Co mě zklamalo (a to zatraceně hodně), bylo The Girl on the Train od Pauly Hawkins. Plakáty hlásali thriller, ale po přečtení je jasné, že to ten jejich marketingový specialista vůbec nečetl. Thriller prý. Vážně? A kde? Celý ten příběh patetické alkoholičky se sklony ke stalkerství je spíše lidské drama o úpadku jednotlivce v důsledku otěhotnění/neotěhotnění, alkoholismu, nevěry atd. atd. Celá ta vražda a ta údajná napínavost je jen do počtu - asi aby se to lépe prodávalo. Kniha sama o sobě nebyla zas až tak špatná, ale okamžitě se mi znechutila, protože se vydávala za něco, co nebyla. Fuck you, marketéři, fuck you!

Poslední měsíc se pak pomalinku prokousávám jednou fanfikcí. To jsem si jednou před spaním říkala, že bych chtěla něco lehčího před spaním, takže to dopadlo takhle: "dark, disturbing themes, ptsd, psychological trauma; 60 chapters/373k words (!)" Ve staženém pdf to má 701 stran, oficiálně prý tisíc, ale mně už zbývá jen asi 50, protože se to čte prakticky samo. Pomalé, ale velmi, velmi čtivé. A co že to je? The Bright Lights of Disturbia od leonidaslion. Supernatural fandom. Wincest (neptejte se...).

Ještě jsem se chtěla rozepsat o naprosto pitomé sezóně japonských seriálů (siriusly, 5dži~9dži made? To je nějaký vtip??), případně o dalších tématech typu Kde mám kurva sehnat zimní kabát s těma úžasnýma knolíkama, co jim mamka říká čamáry, když letos očividně letí zimní bundy ve stylu michelina?? a Proč je kurva takovej problém sehnat žlutou šálu a barevný punčocháče? ale už jsem příliš unavená. Takže zase někdy příště!

PS. Zpětně děkuji všem, kdo mi radili ohledně pracovních smluv apod. :)