Jak po třicítce přijít ke kamarádkám?

Běžní lidé mého věku řeší vztahy, svatby a děti (ti normálnější pak kočky, počítačové hry a fantasy) a já tu sedím a přemítám, jak se hledají přátelé.

Ale vážně - jak se po třicítce hledají přátelé? A kde?

Já jsem teda dosud všechny kamarádky potkala na školách a za pomoci obrovské dávky štěstí se mi podařilo udržet se v jakéms takéms kontaktu s nimi i po skončení školy. Občas to teda probíhá stylem "rok jsem o tobě neslyšela, tak zajdem na kafe a pak o sobě zase další rok nedáme navzájem vědět", (no, spíše často než občas), ale já je teda za kamarádky považuju, i když od nich po tak dlouhou dobu vlastně vůbec nemám žádnou zprávu a nejsme v kontaktu.

Ale školní docházka je nenávratně za mnou a co si má chudák introvert teď počít?

Jednou možností je zaměstnání. Teda bylo by, kdyby věkový průměr mých kolegyň nebyl 50+. Naštěstí jedna z referentek byla mého věku a navíc extrovert, což je obdoba zlatého dolu. Takoví lidé si s vámi prostě chtějí popovídat a tak trochu si vás přivlastní, což jako nemluvný introvert prostě ocením. Po těch pár letech příliš dlouhých rozhovorů v pracovní době a občasných společných obědů už jsme zhruba někde na úrovni kamarádek - ona mi posílá fotky svého zvířectva a upletených věcí, já jí posílám své šicí výtvory.

No a dnes jsem se dozvěděla, že ženská, za kterou zaskakovala, když byla na mateřské (dvakrát po sobě), se má v září vrátit a kamarádka u nás teda asi končí. Je to moje jediná kamarádka z práce a co já si bez ní sakra počnu? S dalšími kolegyněmi sice taky vycházím dobře, ale to jsou všechno pracovní vztahy - ve volném čase bych s nimi na kafe asi nešla, protože kromě pracovních věcí si nemáme co říct. Ony mají většinou před důchodem/už jsou v důchodu a zabývají se úplně jinými věcmi než já. Společného (kromě práce) nemáme prakticky nic.

Najít si kamarádky v práci tedy padá. Co tu máme dál? Internet?

Potkali jste mě někdy na netu? Nejsem zrovna přátelská osoba - s cizími lidmi se prakticky nebavím, chaty mě nikdy nebraly a vrchol mé socializace je odpověď na komentář na blogu (a občas ani to ne). Twitter mám uzavřený, na ao3 zásadně na nic neodpovídám a na tumblru jsem komentovala věci jen u dvou dívčin, z čehož jedna před pár lety zmizela z netu a druhé píšu jen povzbuzující komentáře, když zápolí se školou/hledáním práce/životem obecně. Absolutně nechápu, jak si lidé hledají kamarády na internetu. Tedy teoreticky ano - začnou se bavit o společném zájmu a nějak se pak prostě baví dál. To je kapku problém, když toho člověk moc nenamluví (v tomhle případě asi spíš nenapíše). Já raději čtu hovory ostatních a tiše proplouvám nepozorována okolo. To mi vyhovuje a asi i proto jsem nikdy neměla moc problém s nějakými agresivními anonymy nebo něco podobného. Nikdo proti mě nic nemá, když se prakticky nikdy nevyjadřuju.

Takže internet taky ne.

No a tady končíme - nic dalšího, co by vyžadovalo alespoň minimální socializaci, nedělám. 

Tož asi žádné kamarádky pro mě. Musím si vystačit s tím, co mám; nic dalšího už nebude. 

Na druhou stranu nepatřím zrovna k nejsdílnějším lidem a mnohem raději poslouchám, jak se ostatní baví, než abych se zapojovala. Ideální je, když se sejdou tak dvě až tři kamarádky a já jim dělám takové to páté kolo u vozu. To nemluví zrovna v můj prospěch a někdy si tak říkám, proč by se mnou vůbec někdo chtěl kamarádit, když nemám co nabídnout...

Chjo, já jsem fakt samotář až to bolí.

(Tento příspěvek vznikl jen proto, že jsem si chtěla postěžovat, že přijdu o kamarádku/kolegyni.)

Proplouvání časem

Taky máte pocit, že všechny dny jsou stejné? Je vcelku jedno, jestli je únor nebo duben, pondělí nebo čtvrtek; jediné, co poznám, je víkend, páč nemusím otevírat e-mail.

Od posledně se nic moc nezměnilo - pořád pracuju převážně z domova. Stejně jako jiní zaměstnanci i na nás padla povinnost se testovat, což byla ze začátku fakt bojovka, protože nikdo neměl kompletní informace, postup se měnil ze dne na den a co platilo jeden týden, už ten další zase neplatilo a NIKDO VÁM TO NEŘEKL!! Pro představu: nejdřív jsem se z opatření rektorky dozvěděla, že si mám testy vyzvednout v podatelně. Tam mi ale řekli, že je to jen pro akademiky a já musím využit testovací místnost, kde test dostanu. A že bude plivací, takže nesmím jíst a pít. Zpruzená, neboť jsem musela jet do práce bez snídaně a bez čaje, jsem se následující týden v testovací místnosti otestovala šťouracími testy do nosu (a všechny nenáviděla, protože jsem se v klidu mohla najíst) a bylo mi řečeno, že tam můžu zase přijít, že je to rychlejší než si dělat samotest před příchodem do školy. Když jsem se následující týden vydala do školy, bylo mi sděleno, že testovací místnost se dá využít jen jednou a že jsem si měla vyzvednout testy v podatelně, že mě do školy nepustí. Fakt super komunikace, jen tak dál -_-

Ale nebuďme pořád jen negativní (u antigenních testů tedy pokud možno ano). K narozkám jsem si udělala radost a koupila si knížku - další, v pořadí již čtvrtou od spisovatelky Laury Purcell, která píše historické horory. Dvě mám od ní přečtené, dvě mě čekají a já si je schovávám, protože budou určitě skvělé a já si nechci vyčerpat zásobu výborných knih. Ne že by jiné nebyly - z poslední doby bych vyzdvihla singapurskou Impractical Uses of Cake od Jo-Ann Yeoh o učiteli, co se po letech setká s bývalou přítelkyní, z které se stala bezdomovkyně, což ho přinutí přehodnotit svůj dosavadní život. Další je japonská Sweet Bean Paste od Duriana Sukegawy o prodavači dorayaki, který zaměstná starou ženu, jejíž pasta anko je výborná, ale později vyjde najevo, že kdysi trpěla leprou, což se nesetká s pochopením okolí. A nakonec Navrátilka od Donatelly Di Pietrantoniové o dívce, kterou její adoptivní rodiče ve třinácti letech z ničeho nic vrátí původní rodině.

Ve volných chvílích jsem došila další šaty; takové volné pokračování těch předchozích, bílých. Stejný vršek, ale bez podšívky, protože alespoň tahle látka nebyla průsvitná. Zato černá bavlna, ze které je spodní část, je průsvitná až až, takže tam jsem podšívku dát musela. Ještě než zavřeli galanterie a obchody s látkami, jsem stihla koupit černý satén, což mě zachránilo, protože jinak by mi tu chudinky visely nedokončené. 

Největší problém jsem tentokrát ale zažívala s výstřihem, který pořád někde podivně odstával. Tak jsem párala a znova přišívala a párala a znova přišívala a párala... A v mezidobí pátrala na internetu, čím to může být - a nepřišla jsem na to! >.<

Přísahám, že mi to ubralo alespoň tři roky života a stejně netuším, jak se takový problém vyřeší - najednou to prostě přestalo dělat takovou paseku, tak jsem to nechala být. Protože mi zbyla ještě látka, tak jsem si dolu udělala proužek a hned to vypadá mnohem líp. A samozřejmě mají kapsy! Už se docela těším, až si je budu moct někam vzít *-*

Pak se ale zavřely obchody, takže jsem shledala, že je načase si udělat v nasyslených zásobách pořádek, a udělala jsem si seznam, čeho mám kolik, abych věděla, co mám k dispozici. Při tomhle velkém jarním úklidu jsem narazila na zbytek tylu, který jsem si kdysi dávno koupila na spodničku, co jsem ovšem nikdy nedodělala. A protože jsem po dokončení výše zmíněných šatů netušila, do čeho nového se pustit, vytáhla jsem svůj několik let starý pokus s tím, že je načase ho dokončit.

"Dokončit" v tomhle případě ovšem znamenalo valnou většinu vypárat a udělat skoro celé znova, jelikož jsem zjistila, že jsem to tehdá dělala úplně blbě (není divu, že jsem to nedokončila). Tentokrát jsem na to šla trochu jinak, ale v době psaní příspěvku se bohužel ještě nemůžu podělit o výsledek, jelikož ještě není hotovo - pořád ještě na tom pracuju, i když v tuhle chvíli si myslím, že mi toho moc udělat nezbývá. Víc puf, než je to teď, už to nebude, jelikož došel tyl (subjektivně to byly kilometry, objektivně jen pár metrů), takže jediné, co můžu ještě udělat, je přišít to k saténové vnitřní vrstvě a upravit délku. A pak se taky modlit, aby to nakonec vypadalo dobře. Výsledek si tedy ukážeme až příště, protože teď se k tomu nějak nemůžu dokopat.

...

Tenhle příspěvek jsem sepsala před dvěma týdny a uložila s tím, že ho ještě něčím doplním. Pak jsem dva týdny žila v domnění, že jsem ho postla, což jsem očividně neudělala. A ani teď po dvou týdnech mě nenapadá, co bych doplnila, tak tady to je a když tak zase příště.